Uběhly tři roky od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Říct, že situace na politické scéně se pro Kyjev nevyvíjí nejlépe, by bylo značné podcenění. Americký prezident Donald Trump, na jehož podpoře je Ukrajina existenčně závislá, v několika prohlášeních a tweetech ostře zaútočil na bojující zemi. Nejdřív během tiskové konference prohlásil, že válku začala Ukrajina. Pak řádil na sociálních sítích. V dlouhém příspěvku označil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za diktátora, který vylákal ze Spojených států 350 miliard dolarů.

Trump zatím překonává ty nejčernější scénáře. To, že bude chtít ukončit válku de facto uznáním ruského záboru 20 procent území Ukrajiny, se tak nějak vědělo. Vypadá to ale, že ti, kteří doufali, že zbytek Ukrajiny dostane konkrétní bezpečnostní záruky a Vladimiru Putinovi bude jasně řečeno, že dál nesmí ani o píď, se šeredně mýlili. Jak jsme se v této situaci ocitli?

Přes všechny řeči o tom, že hlavním důvodem války je rozšiřování NATO na východ a případné členství Ukrajiny v něm, Putin sdělil své pravé důvody v červenci 2021 ve svém pamfletu O dějinné jednotě Rusů a Ukrajinců, v němž píše v podstatě o nedělitelnosti Ukrajiny a Ruska. Putin chce Ukrajinu, protože věří, že Rusku náleží. Putinova nenávist k NATO pramení především z toho, že Aliance představuje největší překážku k naplnění jeho imperiálních ambicí. Že ty se neomezují pouze na Ukrajinu, lze vyčíst z ruského požadavku, aby se NATO vojensky stáhlo ze všech zemí přijatých po roce 1990, s nímž vyrukovalo krátce před invazí. Putin chce obnovit ruský vliv v bývalém sovětském bloku.

Rusové se domnívali, že operace bude jednoduchá a ukrajinský režim rychle padne. Avšak Zelenskyj neutekl. Jestli opravdu tehdy Joeu Bidenovi vzkázal „Nepotřebuji odvoz, ale munici“, nevíme, ale dobře to vystihuje převládající atmosféru v ukrajinské vládě ve dnech a v týdnech po vypuknutí války. Teprve poté se Západ, vedený v těch dnech střední Evropou, rozhoupal k podpoře Ukrajiny a dodávkám zbraní. Tento fakt sám by měl být odpovědí na otázku, zda je Zelenskyj pouhou loutkou Západu. K tomu, že se ukrajinská obrana nezhroutila hned na začátku, ovšem také velkou měrou přispěla ruská neschopnost. Na ruských silách se evidentně podepsala rozsáhlá korupce, podcenění Ukrajinců a špatné plánování. Jejich postup se po pár týdnech zastavil a musely se stáhnout od Kyjeva.

Mnozí tvrdí, že v tento moment mohla být válka ukončena. V dubnu 2022 údajně byla na stole mírová dohoda, zbývalo vyjednat jen pár maličkostí. Vtom se ale v Kyjevě zjevil tehdejší britský premiér Boris Johnson, který Volodymyra Zelenského informoval, že dohoda je pro Západ nepřípustná a nebude ji garantovat. Ukrajině tak nezbylo než bojovat dál. Když se ale v červnu minulého roku text smlouvy objevil na veřejnosti, ukázalo se, že by šlo o ukrajinskou kapitulaci.

Rozdíly rozhodně nebyly v maličkostech. Smlouva zavazovala Ukrajinu k permanentní neutralitě, ale bez konkrétních bezpečnostních garancí. Rusko totiž trvalo na tom, aby mezi garanty bylo zahrnuto i ono samo, a chtělo právo veta. Další kontroverzní bod se týkal demilitarizace Ukrajiny. Její armáda měla být zastropována na 100 tisících příslušníků, omezena měla být i výzbroj. Kyjev to odmítl akceptovat, požadoval armádu o 250 tisících lidech. Sporným bodem byl i mechanismus implementace příměří. Rusové požadovali okamžité stažení ukrajinské armády z fronty. Ruské síly se měly stáhnout až po konzultacích. Pak tu byla otázka územních změn, kterou měla vyřešit schůzka mezi Putinem a Zelenským. Ta nikdy nenastala. Právě fakt, že to měly řešit až hlavy obou států, nasvědčuje tomu, že shoda v těchto otázkách nebyla blízko.

Odmítnutí této dohody Ukrajinci tudíž opravdu není překvapivé. Objevení obětí masakru v Buči pak Zelenského a Ukrajince utvrdilo v tom, že je třeba dál bojovat. Válka tedy pokračovala. Úspěšné protiofenzivy, které vyhnaly Rusy od Charkova a Chersonu, dodaly naději, že Ukrajina by mohla vojensky zvítězit. Neúspěšná protiofenziva z léta 2023 ale ukázala, že tyto naděje jsou značně předčasné.

Příliš tomu nepomohl ani váhavý přístup Bidenovy administrativy. Její příslušníci, zvlášť poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, se obávali přílišné eskalace. Putin tomu napomáhal tím, že pokaždé, když se mu na bojišti nedařilo, začal hrozit jadernými zbraněmi. Dodávky nejpotřebnějšího materiálu se často realizovaly teprve po dlouhé diskusi, často pozdě a v nedostatečném množství. Opakovalo se to mnohokrát v případě předání stíhaček, tanků nebo raket schopných zasáhnout pozice hluboko v ruském zázemí. Za Bidena USA dodávaly Ukrajině zbraně a munici dostatečně, aby nepadla, ale zároveň ne tolik, aby se rýsovala nějaká cesta k vítězství. Válka vstoupila do nynější fáze, připomínající boje z první světové, kdy Rusové za cenu velkých obětí pomalu postupují.

Přes zdání, že ruská armáda je nezadržitelný buldozer, má Rusko stále velké problémy. Deník Wall Street Journal si všiml, že ruský postup se zpomalil. V lednu Rusům trvalo dvakrát déle obsadit stejnou rozlohu jako v listopadu, a to za cenu příšerných obětí. Velitel ukrajinských ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj odhaduje, že ve třetím roce války Rusko ztratilo stejný počet vojáků jako v prvních dvou dohromady. Server Politico reportuje, že ruské ztráty, tedy mrtví a zranění, za tři roky činí 837 tisíc. Pokud platí poučka, že poměr mrtvých a zraněných bývá 1 : 3, znamená to přes 209 tisíc mrtvých Rusů. Zajímavé je, že nikdo netlačí na Putina, aby ukončil zbytečnou válku a zachránil životy.

Ruská ekonomika na tom také není nejlépe. Putin se chlubí ekonomickým růstem, v roce 2023 činil 3,6 % HDP, loni to nejspíš zopakoval. Ekonomiku ale pohání válečná výroba, což není zrovna investice do budoucnosti. Moskva to platí obřími rezervami nastřádanými před válkou v národním majetkovém fondu. Ty se propadly ze 117 miliard dolarů v roce 2021 na 31 miliard loni v listopadu. Ekonomové odhadují, že vyschnou letos na podzim. Do toho roste inflace, loni se zvýšila na 9,5 % proti 7,4 % v roce 2023. Očekávalo se, že centrální banka zareaguje zvýšením základní úrokové sazby z 21 na 23 %, ale neučinila tak. Spekuluje se, že je to kvůli nátlaku ruských byznysmenů, kteří varovali, že další zvýšení sazeb vyvolá vlnu bankrotů. Do toho ekonomika trpí nedostatkem pracovních sil a také moderních technologií.

Putin byl také nucen zvednout daně. Místo rovné daně z příjmu ve výši 13 % zavedl progresivní zdanění pohybující se mezi 15 a 22 %. Firemní daně stouply z 20 na 25 %. Existují náznaky, že vláda zaklekla na domácí banky kvůli výhodným půjčkám. Ze zahraničí kvůli sankcím Rusku nikdo půjčovat nechce. Kurz rublu oslabil z 34 za dolar v roce 2013 na dnešních zhruba 90.

Kolaps ruské ekonomiky byl předpovídán již několikrát. Šéfka ruské centrální banky Elvira Nabiullinová, která dělala doslova zázraky, aby udržela ekonomiku v chodu, je pro Putina zřejmě cennější než leckterý generál. Ale ani Rusko nemůže vést válku donekonečna. Ukrajina nejspíš nemůže dobýt zpět ztracená území, ale ani Kreml zřejmě nemá dostatek síly na zabrání zbytku Ukrajiny.

To neznamená, že situace Ukrajiny není kritická. Podle čísel, která zveřejnil před pár dny Zelenskyj, ve válce padlo 46 tisíc ukrajinských vojáků a 390 tisíc bylo zraněno. Samozřejmě nemusíme Zelenskému věřit, ale útočit je těžší než se bránit, vyšší ruské ztráty jsou tedy očekávané.

Ukrajina by měla velké problémy bez západní pomoci, ta však rozhodně nedosahuje čísel, která zmiňuje Trump. Podle čerstvé analýzy Institutu pro světovou ekonomiku v Kielu, který sleduje pomoc Ukrajině dlouhodobě, Evropa poslala 70 miliard eur na finanční a humanitární pomoc a 62 miliard eur na vojenskou pomoc. Pro srovnání: USA poskytly vojenskou pomoc ve výši 64 miliard eur a finanční a humanitární pomoc ve výši 50 miliard eur. Česko alokovalo pomoc ve výši 1,32 miliardy eur, dalších 7,96 miliardy šlo na řešení související s uprchlickou krizí.

Trumpovo chování je přirovnáváno k Nevillu Chamberlainovi v Mnichově, ale ten aspoň Edvardu Benešovi nepředčítal hitlerovskou propagandu. Šokující není Trumpova lhostejnost k osudu Ukrajiny, ale otevřené nepřátelství. Spouštěčem zřejmě bylo Zelenského odmítnutí dohody o americkém využití ukrajinského nerostného bohatství, která by však v praxi znamenala předání suverenity USA. Přitom Zelenskyj je těmto jednáním přístupný, koneckonců sám s tímto nápadem přišel. Trump také zazlívá Zelenskému svůj první impeachment, kdy ukrajinský prezident byl proti své vůli zapleten do vnitroamerického skandálu. Roli hraje i negativní polarizace – demokraté jsou proukrajinští, Trump a jeho okolí musejí být proruští. Přitom Putina a Rusko nemá ráda ani většina republikánů. Podle průzkumu společnosti Quinnipiac Putinovi nedůvěřuje 81 % Američanů a 73 % republikánů. Nakonec někteří stratégové tvrdí, že je třeba hodit Ukrajinu přes palubu, aby bylo možné využít Rusko proti Číně. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by Moskva dala přednost Washingtonu před Pekingem.

Je tedy Ukrajina ztracena? Ještě ne. Trumpův zvláštní vyslanec pro Ukrajinu Keith Kellogg prohlásil o Zelenském, že je „bojovný a odvážný vůdce národa ve válce“, což minimálně nasvědčuje tomu, že v administrativě jsou stále lidé, kteří Kyjev nechtějí zcela opustit. Třeba se pochlapí Evropa a dokáže nahradit USA, i když od slibů k reálným krokům bývá dlouhá cesta. Je tu i možnost, že Rusové přecení své síly a jejich požadavky budou tak nehorázné, že odpudí i Trumpa. A nakonec jsou tu sami Ukrajinci. Zelenskyj už prohlásil, že nehodlá automaticky přijmout jakoukoli dohodu uzavřenou bez něho. V únoru 2022 byla Ukrajina v horší situaci než nyní, a přesto se rozhodla bojovat. Proto není důvod nyní přestávat, tvrdí. A historie nabízí dost příkladů, kdy David nakonec porazil Goliáše.