Na začátku byla touha po tom, co bylo vzácné a výnosné. Ještě před patnácti lety mělo v Česku vysokoškolské vzdělání necelých 10 procent lidí. Na univerzity nastupoval jen jeden ze čtyř maturantů. Tomu odpovídal finanční bonus za diplom. Ti, kdo ho měli, vydělávali v průměru víc než dvakrát tolik co lidé s maturitou. Byla to pojistka před nezaměstnaností.
Znalosti a schopnosti českých dětí stagnují, nebo se přímo zhoršují. Vzdělání na základních a středních školách je místem, kde se transformace opravdu nepovedla. Důvodů úpadku vzdělanosti existuje hodně. Tím hlavním je ale snížení nároků. K němu spějeme několika cestami. Máme značný odpor k měření, srovnávání znalostí a zvlášť ke zveřejňování, jak na tom jednotlivé školy skutečně jsou.
Za hlavního nepřítele tuzemského vzdělávání bývají až příliš často označováni ministři školství. Z toho je zřejmé, že vlády svou tradiční maximu „děti jsou naše budoucnost“ realizují pouze průběžným zvyšováním sociálních dávek, bez přestávky ovšem roste také její dluh školám a v lednu se ukázalo, že už dosahuje astronomické výšky.
