Maciej Ruczaj - Autor je polský politolog a publicista

/

Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.

Články autora

Když soudci vládnou…

„Nechť soudcokracie zvítězí nad demokracií,“ zněl titulek, kterým se před rokem Deník N vztahoval k možnému soudnímu zastavení Trumpovy kandidatury. „Není jisté, že voliči Trumpa zastaví, proto by bylo lepší, kdyby to udělaly soudy,“ pokračoval text. Šlo o pořád ještě vzácný okamžik upřímnosti. V západním světě je demokracie stále ještě fetišem, i když, jak píše polský filozof Michał Kuź, „stále více připomíná náboženské dogma – může se uctívat, ale běda tomu, kdo by ji chtěl moc zkoumat“. Proměňuje se totiž vnitřní chápání demokracie, v níž „vůle lidu“, projevená volební aktem, je stále více vnímána jako hrozba,

Polské prezidentské volby: karty jsou rozdány, některé značené

Začala oficiální kampaň před polskými prezidentskými volbami. První kolo bylo vyhlášeno na 18. května, kandidáti musí nyní shromáždit sto tisíc podpisů nezbytných pro registraci. Vedle německého volebního klání budou klíčovou evropskou politickou událostí první poloviny roku. Podaří se liberálům zakončit proces „dobývání státu“ z rukou konzervativců? Polsko je stejně jako Česko parlamentní demokracií. Nicméně reliktem mocenských ambicí Lecha Wałęsy je velmi silné prezidentské veto,

O čipech a lidech

Mapa, která otřásla střední Evropou – rozdělení světa do tří kategorií, podle kterých se budou Spojené státy rozhodovat, kam a za jakých podmínek lze exportovat supervýkonné čipy pro vývoj umělé inteligence. Tedy technologie, která bude zřejmě klíčovým faktorem ekonomického rozvoje následujících let, a zároveň technologie, která je vnímána jako vysoce politicky citlivá. Už několik dnů mapa koluje po sociálních sítích a výrazně vstoupila do politické debaty. Jak je možné, že spolehlivý spojenec Ameriky Česko je ve stejné skupině jako „proruské“ Slovensko a Maďarsko? ptají se liberální česká média.

Půlrok dvou Donaldů

Třetího ledna zahájil premiér Donald Tusk v Národní opeře ve Varšavě půlroční předsednictví Polska Radě EU. Polsko sice představilo i obrysy svého programu, nicméně jeho relevance nemusí být valná s ohledem na to, že celá Evropa v tuto chvíli čeká na Trumpovu inauguraci 20. ledna a na témata, která nová americká administrativa na úvod nastolí. Mimochodem, představení polského předsednictví na zasedání Evropského parlamentu proběhne o den později. Tyto dva okamžiky mohou významně napovědět, jakým směrem se bude ubírat Západ v následujících měsících.

Plynové divadlo Roberta Fica

V posledních dnech starého roku se Robertu Ficovi podařilo obrátit na Slovensko větší díl globální pozornosti, než je obvyklé. Cesta do Moskvy za Vladimirem Putinem, ostrá roztržka s ukrajinským prezidentem Zelenským na téma zastavení tranzitu ruského plynu do Evropy a konečně vize Bratislavy jako místa konání „mírových jednání“ mezi Rusy a Ukrajinci nepochybně zaujaly. V Česku – tradičně v případě slovenské politiky – vyvolaly emotivní a protikladné reakce.

Už máte lístek na Baltic Express?

15. prosince vyrazil první přímý vlak Českých drah z Prahy k Baltu – do Gdaňsku a Gdyně. Na hlavní nádraží přišli kromě cestujících i ministr dopravy Martin Kupka či zástupci polské ambasády. Denně vyjedou z Prahy k Baltu čtyři spoje, cesta bude trvat jen osm a půl hodiny. Proč ale taková sláva kvůli něčemu, co by mělo být úplně přirozené? Zaprvé, Baltic Express je symbol proměny, kterou prošel v posledních letech obraz Polska v Česku. Ještě nedávno se Polsko v obecném povědomí jevilo jako zaostalá východní země katolických fanatiků, postkomunistických tržišť s levnými výrobky a nudných planin.

Rok bojující demokracie

Je večer 5. prosince 2024. Polský premiér Donald Tusk publikuje na síti X naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“ Co se mělo další den uskutečnit tak závažného, že stálo premiérovi za razantní slova – a kritiku na adresou koaličních partnerů? Mělo se hlasovat o zbavení imunity lídra opozice Jarosława Kaczyńského.

Veřejnoprávnost v éře kmenových válek

V prosinci jsme v Česku zažili vzrušenou debatu o veřejnoprávních médiích vyvolanou legislativními změnami, které navrhl ministr kultury Martin Baxa. V této debatě slouží Polsko (pochopitelně za předchozí vlády konzervativců) a Slovensko (za současné vlády Roberta Fica) jako negativní příklad. Je fakt, že poslední kapitola úpadku veřejnoprávních médií tam začala zpochybněním či přímo zrušením koncesionářských poplatků a přechodem na přímé financování ze státního rozpočtu (mimochodem za tím stáli nikoliv zlí „populisté“, ale v Polsku první Tuskova a na Slovensku Matovičova vláda).

Pozadí boje o nejvlivnější televizi

Irský historik Charles Townshend popsal v jedné ze svých knih revoluční dobu boje za nezávislost své země jako „čas, kdy se posouvaly obzory možného“. Tato definice revoluční doby dobře sedí i na tu dnešní. Rozhodnutí rumunského ústavního soudu ve věci zrušení prvního kola prezidentských voleb bylo nepochybně takovým posunutím obzoru. Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. Tento týden se v Polsku objevily zprávy o plánovaném prodeji největší televizní stanice TVN. Podle neoficiálních informací médií byly ve hře o TVN, nyní patřící americké Discovery, dva subjekty – česká PPF

Hřebíky do rakve demokracie

Rumunský ústavní soud rozhodl o nutnosti opakovat první kolo prezidentských voleb. Rozhodl poté, co už výsledky prvního kola potvrdil, a v okamžiku, když už začalo (alespoň mezi krajany) hlasování v kole druhém, ve kterém se měli utkat zástupce antisystémových sil Calin Georgescu a liberálka (nicméně nepocházející ani z jedné ze dvou vládnoucích stran v zemi po roce 1989) Elena Lasconi.

Varšava a Berlín: líbánky se nekonají

Osm let platilo jako dogma, že německo-polské vztahy ovládá iracionální polská germanofobie. Komentátoři na obou stranách Odry očekávali, že spolu s volební prohrou konzervativců v Polsku a nástupem nové liberálně-levicové vlády Donalda Tuska jako mávnutím kouzelného proutku dojde k razantnímu obratu. Rok poté ovšem mezi Varšavou a Berlínem dál fouká studený vítr. Hlavní důvody? Otřesená prestiž Německa a stabilní polský růst způsobují, že se Polsko nechce vracet do role juniorního partnera, na niž si německé elity za předchozí spolupráce Tuska a Merkelové před rokem 2015 zvykly.

Abeceda polsko-českých (ne)dorozumění

Neplodná aliance. Takto se jmenoval asi před dekádou vydaný sborník o česko-polských vztazích. Pokud by se dalo ukázat na nejhorší prokletí těchto vztahů, bylo by to přesvědčení, že „vše je v pořádku“ (takže není třeba nic řešit) a „máme přece tolik společného“ (proto nemá smysl se nějak snažit o vzájemné poznávání). Mementem praxe těchto vztahů pak může být třeba stále neexistující železniční a dálniční spojení mezi dvěma největšími městy dávných zemí Koruny české – Prahou a Vratislaví.

Spása vítána s odporem

Nedávno se v polském parlamentu uskutečnila kuriózní debata. Někteří poslanci, asi ne bez souvislosti s napjatou politickou situací v regionu, si všimli, že Polsko je jedinou zemí Evropské unie, která si v oficiálním kalendáři připomíná konec války 9. května. Tedy společně se zeměmi bývalého Sovětského svazu, nikoli o den dříve, jak je tomu ve zbytku Evropy. Svátek vítězství a svobody – jak byl pojmenován v roce 1945 – byl totiž natolik zapomenutý, že se nikdo ani neobtěžoval s tím, aby se datum změnilo. „Svátek je všeobecně považován za anulovaný,“ referuje lakonicky Wikipedie.

Starší články