Je večer 5. prosince 2024. Polský premiér Donald Tusk publikuje na síti X naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“ Co se mělo další den uskutečnit tak závažného, že stálo premiérovi za razantní slova – a kritiku na adresou koaličních partnerů? Mělo se hlasovat o zbavení imunity lídra opozice Jarosława Kaczyńského.

Kvůli přestupku zničení cedule, která obviňovala jeho bratra, zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského, z vraždy 95 lidí, obětí letecké katastrofy u Smolensku. A také třem ranám pěstí, které starší pán ve strkanici zasadil aktivistovi-provokatérovi. „Celé roky ho popisujete jako démona, který ničí demokracii, a pak ho po roce u vlády obviníte ze zničení cedule? Není to trochu trapné?“ zeptal se známý politolog Antoni Dudek.

Tato bizarní událost přišla téměř přesně na výročí převzetí moci liberálně-levicovou koalicí Donalda Tuska. A ukazuje tragikomičnost, do jaké se po tomto roce noří polská politická scéna.

Norimberk ve Varšavě

Volby 15. října 2023 přinesly sice třetí vítězství za sebou konzervativní strany Právo a spravedlnost Kaczyńského, ale jedinou reálnou většinovou koalicí byla aliance liberálů, lidovců a levice pod vedením dalšího dinosaura polské politiky – Tuska. Její úspěch byl výsledkem obrovské mobilizace voličů: účast byla nejvyšší od voleb v roce 1989.

Když se 13. prosince 2023 Tusk ujímal vlády, v jeho premiérském projevu zaznívaly patetické tóny. Volby nebyly jen standardní výměnou u kormidla, ale vítězstvím dobra nad zlem a momentem národní obrody. Ne náhodou se na prvních zasedáních Sejmu vážně diskutovalo, zda nestanovit na 15. října nový státní svátek. U právníků spojených s liberály přišel do módy pojem „tranzitivní spravedlnost“, kterým se v politologii označuje proces nastolování právního pořádku po období totality. Sám Tusk prohlásil, že půjde o největší „očistu státu“ tohoto typu od dob norimberských procesů s nacisty a tribunálu pro vyšetřování válečných zločinů v bývalé Jugoslávii.

Hlavním programem nové vlády se stalo „zúčtování s PiS“, k němuž úvodem bylo bleskové převzetí kontroly nad státními médii, prokuraturou a tajnými službami. Následkem pak rozsáhlé čistky ve státní správě a propojených institucích, stovky auditů a několik sněmovních vyšetřovacích výborů, které měly rozkrývat zločiny předchozí vlády. „Žádný zločinec nezůstane bez trestu,“ hlásal spot Občanské koalice. Premiér Tusk natočil vtipné video před náborovým plakátem Vězeňské služby, kterou chválil, že se připravuje na nával nových odsouzenců.

Demokracie na válečné stezce

„Pokud chceme obnovit ústavní pořádek a základy liberální demokracie, musíme fungovat v modu bojující demokracie. Znamená to, že můžeme dělat chyby, můžeme občas jednat způsobem, který podle některých právníků bude porušovat literu zákona, ale máme povinnost jednat.“ Tato Tuskova slova jsou považována za motto vnitřní politiky jeho vlády. Narážel tak mj. na zmíněné převzetí médií a prokuratury, které se uskutečnilo se zjevným ohýbáním platné legislativy. „Právní základ ještě hledáme,“ neopatrně prohlásil v jedné z kauz ministr spravedlnosti Adam Bodnar. Týž ministr také vysvětlil, že pojem „bojující demokracie“ (v české literatuře častěji „obranyschopná demokracie“) použil Tusk v návaznosti na německého právníka židovského původu Karla Loewensteina. Ten vytvořil – jako reakci na nástup nacismu – koncepci demokracie schopné razantně zakročit proti vnitřním nepřátelům i za cenu omezení práv jednotlivců. V USA, kam se uchýlil, se během druhé světové války podílel na politice internací Američanů německého a japonského původu, paušálně označených za potenciální nebezpečí. Tuskův výrok proto vyvolal mnoho smíšených reakcí. „Kdo bude rozhodovat, které porušení zákona v boji za demokracii je ještě v pořádku a které už je přes čáru?“ – ozývaly se otázky.

Přes tato rázná prohlášení a dobytí téměř všech institucí států zatím „účtování s PiS“ přineslo dost omezené výsledky. Naopak pokračuje krize některých orgánů států, především justice, kterou se konzervativci pokoušeli zásadně – a neúspěšně – proměnit. Vláda nyní neuznává legitimitu soudců jmenovaných v dobách PiS (zvolených podle Evropského soudního dvora způsobem, který porušuje princip nezávislosti). Neuznává také Ústavní soud a ignoruje jeho rozhodnutí. V rozpočtu na rok 2025 vláda schválila značné omezení rozpočtů těchto soudních institucí v položkách týkajících se platů soudců. Na obzoru je výbušné téma odebrání hlavní opoziční straně státní dotace kvůli nesrovnalostem ve financování volební kampaně. O odebrání dotace rozhodla Státní volební komise (už ovládnutá vládou), nicméně nyní stížnost na rozhodnutí posuzuje Nejvyšší soud (stále většinově obsazený konzervativci). O dalších dopadech těchto strkanic, třeba na legitimitu blížících se prezidentských voleb, lépe ani nepřemýšlet.

Jedeme na neutrál

Kromě ambivalentního hodnocení stavu polské demokracie a posilování polarizace politika „zúčtování na prvním místě“ nese další problémy. „Máme víc auditů než investic,“ shrnuje politolog Paweł Musiałek. „Čistky jsou věci, kterým premiér věnuje nejvíc času a energie.“ Podle levicového sociologa Przemysława Sadury jde o taktiku: „Ekonomika stagnuje, tak místo chleba nabídneme alespoň hry – permanentní divadlo vyšetřovacích výborů a mediálních afér“.

„Polsko nepluje, nechává se unášet proudem“, „Stát jede na neutrál“ – takové titulky se objevují po roce Tuskova vládnutí. Seznam realizovaných volebních slibů je opravdu velmi krátký, do toho polská ekonomika zpomaluje, opět se zvedá inflace a zhoršily se i výsledky mnoha státních firem. Stále častěji se ozývají hlasy kritizující paralýzu institucí, kde převážně došlo k přerušení kontinuity.

Liberálové se vymlouvají na složitost vládní koalice a blokační potenciál prezidenta Andrzeje Dudy, posledního zástupce PiS ve vedení státu. Ovšem menší koaliční partneři jen vzácně odporují Tuskovi a prezident během posledního roku vetoval jen čtyři zákony, tedy méně, něž byl průměr jeho předchůdců.

Politika PiS bez PiS

Donald Tusk je politik s citlivým sluchem na nálady voličů. A ti, dalo by se říct, chtěli většinově „politiku, jakou dělalo PiS, ale bez PiS“. Proto přes rétoriku kontrarevoluce po roce vládnutí najdeme víc kontinuity než změny.

Tuskova vláda zatím jen velmi opatrně našlapuje kolem sociální politiky konzervativců, kterou předtím kritizovala jako nezodpovědné plýtvání. Některé vlajkové rozvojové projekty, jako je obří dopravní hub CPK, kdysi označovaný za projev megalomanství, budou po vlně společenského odporu pokračovat, i když asi v omezené podobě. Zatímco před volbami liberálové oslavovali úspěch filmu Agnieszky Hollandové o údajných (neprokázaných) krutostech polských pohraničníků vůči uprchlíkům dováženým Ruskem a Běloruskem na východní hranici, nyní Tusk jde dál, než si strana PiS kdy dovolila, a vyhlašuje časové pozastavení práva na azyl.

Kontinuita je výrazná i v bezpečnostní a zahraniční politice. Ruská agrese na Ukrajinu zůstává klíčovým tématem, kterým se hodnotí vše ostatní. Zároveň je vláda vůči Kyjevu demonstrativně asertivní, ať už snahou o vyřešení sporu o exhumace obětí volyňského masakru, nebo pokračujícím embargem na ukrajinské zemědělské produkty.

Mistr Evropy

Hřištěm na kterém se nová vláda cítí nejjistěji, je Brusel. Donald Tusk se do vnitropolské politiky vrátil s aureolou bývalého šéfa Evropské rady, kterého – jak slíbil – „nikdo v Evropě neporazí“. Na začátku, aniž musel změnit jedinou čárku v kritizované justiční reformě, získal darem odblokování polských prostředků z Fondu obnovy.

Deklarované posílení pozice Polska skrze reaktivaci výmarského trojúhelníku s Německem a Francii, které mělo nahradit pravicové sny o regionální spolupráci ve V4 a Trojmoří, se ne zcela povedlo, ovšem spíš vlivem hluboké krize, v jaké se potácí jak Paříž, tak Berlín. Tusk a šéf diplomacie Radek Sikorski na to dokázali pružně reagovat a začali rozvíjet pevnější vazby ze zeměmi baltského regionu. Oslabení Německa a Francie nakonec může pozici Tuska na evropském hřišti spíš posílit, hlavně v perspektivě po Novém roce začínajícího polského předsednictví v Radě EU. Každopádně Polsko už není v Bruselu vnímáno jako „černá ovce“.

Portál Politico zařadil Tuska mezi nejvlivnější evropské politiky a jeho roli charakterizoval jako bulwark – „obranný vál“. Narážel tím nejen na aktivní roli Polska v prosazování požadavků kolektivní bezpečnosti tváří v tvář ruskému imperialismu. Nepochybně šlo i o Tuska – člověka, který „dokázal zatočit s populisty“ a ukázat tím způsob, jak se vypořádat s vlnou odporu proti evropskému mainstreamu uvnitř našich společností. „Když jezdím po Evropě, slýchám, že Polsko je paprsek naděje, jak porazit populisty“ – komentuje Sadurski a dodává: „Nicméně Tuskův recept na populismus je víc populismu.“ Politolog Marcin Kedzierski popisuje Polsko jako „laboratoř úspěšného boje s alt-right, kterou všichni teď se zájmem sledují“.

Otázka je, jestli se tato laboratorní role bude zamlouvat i polským voličům. Po roce má Tuskova vláda horší výsledky v průzkumech, než ve stejnou dobu měli její předchůdci. V atmosféře zauzleného politického a právního sporu a rostoucí polarizace se stále častěji ozývají hlasy po nutnosti „ústavního resetu“, který by umožnil začít znova. Těžko lze ovšem očekávat, že by obě hlavní politické síly byly vůbec ochotny o tom uvažovat. Polarizace vyhovuje oběma a má v polské realitě stabilní základy.