V úterý 22. září zažila Evropská unie zlomový moment. Vůbec poprvé se odhodlala ke skutečně silovému řešení u nesmírně citlivého tématu zasahujícího do suverenity členských zemí. Přes odpor České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska prosadila povinné kvóty na přerozdělení migrantů přicházejících do Evropy.

Je to zlomový bod hned ze dvou zásadních důvodů, které jsou navzdory tomu, jak citlivé věci se to týká, ještě podstatnější než samotné meritum sporu. Zaprvé padla dosud pečlivě ctěná tradice konsensu, obzvlášť v tak sporném tématu, jako je migrace. Když se při schvalování Lisabonské smlouvy přesouvala řada důležitých témat z režimu jednomyslných rozhodnutí, kde má každý právo veta, do většinových hlasování, kde vás můžou ostatní válcovat, zastánci čím dál hlubší integrace to bagatelizovali se slovy, že tomu není potřeba věnovat pozornost. V Evropské unii je přece ctěná tradice konsensu. Na logický dotaz, proč je tedy potřeba odebírat právo veta, se nějak nedostávalo logických odpovědí. Zpravidla přišlo klišovité obecné vysvětlování, že Unie musí být akceschopnější a nemůže si dovolit, aby ji třeba jediný kverulant držel v šachu. Což jde přímo proti smyslu konsensu. Jakékoliv smlouvy a pravidla se připravují pro špatné časy, kdy je potřeba řešit spory. Když jsme v přátelské atmosféře naladěni na stejnou vlnu, vždycky se nakonec nějak dohodneme, přestože máme odlišné názory. Prozíravé země to věděly, a proto si pro citlivé oblasti dohodly výjimky. My jsme mezi ně bohužel nepatřili.

Pravidla padla, vládne chaos

Druhou podstatnou změnou je, že hlasování o přerozdělování lidí žádajících o azyl bylo přiznáním, že v Evropské unii přestala platit její vlastní pravidla a ocitla se ve stadiu chaosu. Smlouva Dublin II, kterou si mimochodem prosadilo Německo, se vůbec nedodržuje. Podle ní má každý uprchlík povinnost požádat o azyl v první zemi Evropské unie. Čísla na první pohled ukazují, že se pravidlo absolutně ignoruje. (Čísla z Eurostatu za všechny země jsou do června. Některé, jako Německo nebo Švédsko, ale už mají statistiky až do konce srpna. Největší příliv však nastal po 25. srpnu, kdy německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že Německo fakticky přestane Dublin II uplatňovat na Syřany a nebude je vracet do první země EU. Proto se tato čísla mohou proti jiným textům lehce lišit.) Celkově přišlo do Evropské unie za tu dobu 747 tisíc uchazečů o azyl. V Německu jich o azyl požádalo téměř 300 tisíc (čísla do konce srpna). V Řecku 9159 (tady jsou k dispozici jen do konce června). V Itálii 69 320, v Maďarsku 101 795, ve Švédsku 71 740.

Kdyby se Dublin II, který je součástí primárního práva Evropské unie, tedy nejsilnější právní normou, dodržoval, muselo by těch 300 tisíc lidí připlout přímo do Německa lodí nebo tam přistát letadlem. Žádné zprávy, které by to dokládaly, nejsou k dispozici. Když nemáte vízum, letecké společnosti, jež na německá letiště míří, vás jednoduše ve vlastním zájmu nepustí do letadla. Musely by vás totiž na vlastní náklady vézt zpátky do původní destinace. Ani o tom, že by hlavní pašerácké cesty vedly přes Severní moře nebo Balt, a uprchlíci by se tak vyloďovali v Rostocku nebo Hamburku, nejsou žádné doklady. Totéž platí pro Švédsko. Ty stovky tisíc lidí prostě porušily hranici Evropské unie a bez jakékoliv registrace prošly nebo projely několik zemí schengenského prostoru.

Xenofobové a nešťastníci

Ani ty desítky tisíc, co jsou registrovány v Maďarsku, se tam neocitly náhodou. Ti lidé šli přes Řecko, které na Dublin II rezignovalo, zatímco Maďarsko je poctivě registrovalo. A Viktor Orbán za to sklidil kritiku, jaký je xenofob, neevropský antihumanista, který zavírá lidi do klecí, brání jim v cestě na Západ a staví hraniční ploty. Za to, že vymáhá schengenskou smlouvu o ochraně vnějších hranic a volném pohybu a dublinskou dohodu o povinnosti žádat o azyl v první zemi EU. Dnes si musí říkat, že je blázen. Že se měl chovat stejně cynicky jako Řekové nebo Italové. Neregistrovat a nechat co nejrychleji projít dál. Na Atény a Řím, které na rozdíl od Budapešti flagrantně porušují evropské právo, si ovšem v Berlíně ani ve Vídni nikdo pusu neotevře. Spíš jsou vydáváni za chudáky, kteří to nezvládají. Výše citovaná čísla ukazují trochu jiný příběh.

Nejvíce realistický německý politik, šéf bavorské CSU Horst Seehofer, už Orbánovi při jeho návštěvě v severobavorském klášteře Banz poděkoval za ochranu jižní hranice Bavorska. Legitimní otázku, jestli má Řecko a možná i Itálie zůstat v schengenském prostoru, když nejsou schopny chránit jeho vnější hranici, si ani nikdo netroufl otevřít. Orbánův návrh, aby ochranu řecké hranice přejaly společné síly EU, když to Řekové sami nezvládají, s nímž přijel ve středu 23. září na summit do Bruselu, byl odmítnut. S argumentem, že by to byl příliš velký zásah do řecké suverenity.

Premiér Alexis Tsipras byl zprvu i proti vytvoření záchytných míst, kde by na území Řecka společné štáby EU rovnou dělily příchozí na politické uprchlíky a ekonomické migranty. U tohoto bodu nakonec musel Tsipras ustoupit. Společné síly EU ale na jeho hranici nenastoupí. Motivace Řeků je srozumitelná. V jejich příběhu se migrační krize slévá s krizí eurozóny. Řecko je už skoro pět let fakticky ekonomickým protektorátem na hraně státního bankrotu, kde rozhoduje nenáviděná Trojka (Evropská komise, Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka) podstatně víc než řádně zvolení politici. A rozhoduje podle německé šetřící doktríny, která za těch pět let uvrhla Řecko do nejhlubší poválečné krize a nesplatitelných dluhů. Tsipras je vazalem Bruselu a Berlína, zároveň ale nemůže jít za hranu, aby už dnes padlou zemi bez důvěry v cokoliv ještě víc nerozložil.

Povinnými kvótami na přerozdělování lidí, mimochodem přímo inspirovanými Německem, kde se přes ně azylanti rozmisťují do jednotlivých spolkových zemí, se fakticky ruší Dublin II o povinnosti žádat v první zemi po vstupu do EU. Skutečné přemisťování migrantů z jedné země do druhé bude velmi náročné fyzicky i právně. Nikdo neumí odpovědět na detailní otázky, jak to skutečně provádět. V první fázi se má týkat 66 tisíc migrantů z Itálie. To je ale jenom začátek. Tady nejde o podstatu, ale o politický signál pro voliče v zemích, kam se přistěhovalci hrnou. Nebude to jen na nás, bude se přerozdělovat. A to i za cenu síly a válcování. To je ten nejpodstatnější zlom v evropské politice z 22. září 2015.

Je to jen první krok

Navzdory všem steskům o české xenofobii, z nichž se stalo bez jakýchkoliv důkazů klišé veřejné debaty, diplomaté a úředníci, kteří o kvótách vyjednávali, tvrdí, že diskuse u nás byla až příliš zaměřena na věcnou podstatu a málo na politický kontext. A o ten tady šlo.

Německo se rozhodlo, že chce v celé EU řízenou migrační politiku, a získalo pro svůj tlak dost spojenců. Povinné kvóty jsou jen předehrou. Premiér Bohuslav Sobotka nás s úlevou ujišťuje, že navzdory původním návrhům neprošlo permanentní přerozdělování přes distribuční klíč podobný tomu, jaký mají spolkové země v Německu. Bohužel není moc prozíravý. Už se chystá permanentní přerozdělování a Evropská unie v čele s Německem nebude po testování z posledního týdne váhat tlačit ho natvrdo.

Angela Merkelová to řekla hned po summitu 23. září, který na rozdíl od zásadního rozhodnutí ministrů vnitra o povinných kvótách z předchozího dne nepřinesl žádné zásadní rozhodnutí. Pokud za ně tedy nepovažujeme obecné deklarace o lepší ochraně hranic, vágní slib o vytvoření sběrných míst pro azylanty do konce listopadu a minimální, až ostudně nízkou pomoc pro uprchlické tábory v Turecku, Jordánsku a Libanonu za miliardu eur (27 miliard korun, pro představu 0,3 procenta částky, která už se na úvěrech za pět let naposílala do Řecka, a nic tam nezměnila).

„Jsem hluboce přesvědčena, že Evropa potřebuje nejen selektivní přemístění migrantů, ale také trvalý mechanismus pro přerozdělování uprchlíků mezi členskými státy,“ uvedla Merkelová v proslovu před německými poslanci. „První krok už je za námi, ale stále jsme daleko od cíle,“ podotkla kancléřka. Výroky pro domácí publikum, pro které byly kvóty silou protlačeny, jsou podstatně důležitější než obecné fráze pronášené po summitu v Bruselu. Tam Merkelová pochválila lídry EU za to, že na summitu „uznali rozsah problému a vyslali signál jednoty“. Způsob, jakým se Unie bude schopna s krizí vypořádat, bude podle ní formovat Evropu v dlouhodobém horizontu. V tom má bohužel naprostou pravdu. To formování se bude odehrávat silou většinových hlasování o zásadních otázkách omezujících suverenitu členských zemí.

Když se díváte do tabulek, kde migranti dnes skutečně fyzicky jsou, je vám jasné, že v budoucnu se permanentní přerozdělování nebude týkat lidí z Řecka a Itálie, ale právě z Německa.

Německé dávky = evropské dávky

Tím to nekončí. Pokud jste pozorně poslouchali kancléřčin projev ve Spolkovém sněmu, nemohli jste přeslechnout, že chce sjednocovat i podmínky, v nichž běženci v jednotlivých zemích žijí. A nejspíš je v novém stylu opět nebude váhat tlačit silou ve většinovém hlasování bez práva veta. „Evropská unie je společenství hodnot, společenství práva a odpovědnosti a musí v praxi ukázat, že těmto nárokům také dostojí. K tomu patří, že musejí být dodržovány minimální standardy pro ubytování uprchlíků a zajištění jejich potřeb a pro průběh azylového řízení. Nyní jsme v situaci, kdy tyto minimální standardy všude dodržovány nejsou,“ uvedla Merkelová. Neupřesnila však, jaké země podle ní standardy nenaplňují a jak by měly vypadat.

Migranti se hrnou do Německa a Švédska nikoliv proto, že by tam byly nejlepší podmínky pro to, najít práci. Německo má se 4,7 procenta lidí bez práce nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii a opravdu se mu do mnoha profesí nedostává zaměstnanců. Švédsko má ale 7,4 procenta lidí bez práce. Podstatně víc než sousední Dánsko s 6,2 procenty, kam se migranti rozhodně nehrnou. Švédská nezaměstnanost je srovnatelná s polskou. Do Berlína a Stockholmu táhnou především zaručené sociální dávky, které jsou tady pro migranty podstatně vyšší než v jiných zemích. V Německu musejí dostávat přinejmenším 340 eur měsíčně, část z toho jako kapesné v hotovosti. Merkelová už navrhuje omezení velkorysých sociálních pobídek k přistěhování do země. V tom ji ale klidně můžou zastavit soudci z Ústavního soudu, který už jednou dávky pro migranty zvedl. Nebo soudci některého z evropských soudů. Kolem uprchlíků se točí nejen velký převaděčský, ale také „lidskoprávní“ byznys. Všemožné, často z evropských fondů financované neziskové instituce jim nabízejí velmi kvalitní právní služby. Proto jsou u soudů velmi často úspěšní.

Německý ústavní soud má v zemi velmi silnou pozici a dává si záležet na tom, aby jeho judikatura nepodléhala evropským soudům. Když soudci v Karlsruhe rozhodnou, že dávky nesmí dolů, stane se minimálním standardem standard německý. A protlačí se ve většinovém hlasování silou pro všechny ostatní země.

Podobné to může být s pravidly azylového řízení. Ukazuje se, že některé země jsou podstatně měkčí než jiné. Státy Evropské unie loni udělily azyl 184 665 běžencům. Vévodí Německo se 47 555 lidmi. Tady je ale opravdu největší nápor, takže samotné číslo o ničem nevypovídá. Dvojkou je Švédsko s 33 025, následované Francií s 20 640 přiznanými azyly. Počet žádostí byl přitom loni v obou zemích podobný. Zjednodušeně řečeno: šance, že azyl získáte ve Švédsku, je o třetinu vyšší než ve Franci.

Pak jsou tady pravidla pro dobrovolný či nedobrovolný návrat těch, kdo azyl nezískají. I tady může přijít tlak na společné minimální standardy. Už teď je jasné, že návratů bude skutečně hodně. Zatím chybějí čísla z poslední velké zářijové vlny, nicméně je zřejmé, že Syřanů zdaleka není většina.

Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje, že od ledna do srpna bylo v zemích Evropské unie zaregistrováno asi 350 tisíc migrantů. Nikdo neví, kolik lidí přišlo, a nikdo je nikde neregistroval. Podle některých odhadů se v Evropě pohybuje až 18 milionů lidí mimo zrak úřadů. Jsou to ti, kdo se nikdy nezaregistrovali. Ti, kdo nedostali azyl a skrývají se před vyhoštěním. Podle Eurostatu je asi jen třetina registrovaných, kolem 117 tisíc, ze Sýrie. Dvojkou je Kosovo se 60 tisíci migranty. U nich je téměř stoprocentní jistota, že budou odmítnuti. Kosovo je bezpečná země, do značné míry pod správou Evropské unie. Následuje Afghánistán s 59 tisíci a Albánie se 42 tisíci. Ani tady není na rozdíl od Syřanů šance na politický azyl: Evropská unie je považuje za bezpečné země. Syřani strhli vlnu všech ostatních, doufajících, že se s nimi svezou. Jenže než někdo vyřídí všechny jejich žádosti, které z velké části odmítne, budou v těch zemích žít a někdo jim bude muset platit sociální dávky a starat se o ně. A pak absolvovat složitou proceduru vyhošťování. Těžko říct, jestli i tu chce Angela Merkelová sjednocovat a podle jakých minimálních standardů to chce dělat.

Co chceme v nové, tvrdé době

Evropská unie uvízla v hluboké krizi, kdy kombinuje neschopnost skutečně vymáhat své zákony a pravidla se snahou prosazovat politická gesta hlubší integrací v citlivých oblastech silou. To ji značně proměňuje k horšímu. Všímají si toho už i Britové, kteří by byli vůbec poprvé připraveni v referendu o setrvání v Evropské unii, jež jim slíbil nejpozději do roku 2017 David Cameron, jednapadesáti procenty hlasovat pro odchod. Toho si okamžitě všímají Francouzi, kteří dosud byli velmi vlažní k britským návrhům na reformu Unie. Teď se začali bát britského odchodu. Jsou dokonce připraveni ustoupit Londýnu v jeho snaze o změnu smluv o fungování EU. „Neměli bychom z jejich otevření dělat něco traumatického, nebo dokonce tabu,“ prohlásil francouzský ministr průmyslu Emmanuel Macron. Paříž si uvědomuje, jak si v zásadních věcech kolem bezpečnosti a migrace výrazně víc rozumí s Londýnem než s Berlínem. A bojí se, že by se v Unii bez Britů stali Němci totálními dominátory.

Evropská unie je jiná a bude se měnit. Budou se velmi pravděpodobně otvírat smlouvy o jejím fungování. My si musíme hodně rychle srovnat, co chceme, a snažit se to při této jedinečné příležitosti prosadit. Jsme bohatší o zkušenost, že doba konsensu skončila a jede se na sílu.