Malíř Roman Trabura má ateliér na pražském Žižkově, ale rodem i povahou je Valach. Drsný a přímý chlapík, jenž si dělá věci po svém. Jeho obrazy jsou jemné a zároveň kruté, vetší ryba tam požírá menší a tajemné lodě ostřelují pevninu. Je realista a romantik, ironik a fantasta. V současné české malbě je to originál, který nelze jednoduše zařadit. On by o to ani nestál.

Když jsem dělal rozhovor s Jaroslavem Rónou, začal jsem otázkou na původ toho cizokrajně znějícího příjmení. Vy ho máte taky docela pěkné. Co znamená „trabura“?

To je docela záhada. Samozřejmě že jsem po tom trochu pátral, ale ničeho zvláštního jsem se nedobral. Moc česky to nezní, to je pravda. Já pocházím z Valašska, kam, jak známo, přišli Valaši, hrdý a veselý národ, pastevci z Rumunska, třeba to má původ tam. Nebo možná v Itálii, to je taky jedna teze: snad se tak mohli jmenovat nějací italští stavitelé, kteří přišli po Bílé hoře na Moravu stavět barokní kostely. Ale co to slovo „trabura“ znamená, to nevím, možná nějaký archaismus, ve slovnících to není.

Nějaké aristokratické předky Traburini jste neměl?

Není vyloučeno, že tam je nějaká linie směrem k rumunskému hraběti Vladu Tepesovi, zvanému Drakula Napichovač, cheche. Ale ne, byli to prostí lidé z Valašska. Otec pocházel z Beskyd, ze samoty, v 50. letech šel na průmyslovku do Vsetína, živil se jako technik, měl ale výtvarný talent, celý život příležitostně maloval, kreslil zvířata, jeleny v říji… To se mi líbilo, když jsem byl malý.

A kde jste vyrůstal?

Ve Slavičíně, to je hned u slovenských hranic. Brumov–Bylnice–Slavičín… Žil jsem tam do osmnácti let, ale v pubertě a dál mě to tam víceméně štvalo, bylo mi to tam nějaký těsný, spálil jsem mosty a odjel do Prahy. Později, když jsem začal hledat kořeny, jsem jezdil do Beskyd na chalupu, kde žila babička a děda. Tam se dosud vracím a mám to tam rád.

Jaký to byl kraj? Tam přece zůstalo něco z tradičních hodnot…

Ale v takové pokřivené podobě. Byl to kraj, kde bylo dost tradičních lidovců, v neděli byly kostely třikrát po sobě plný. Folklor se tam pěstoval, ale bylo to takový moc učesaný a neupřímný, režimem a ideologií zneužitý. Ve Slavičíně žil známý primáš a houslista Milan Švrčina (1927–1981), vystupoval taky ve zfilmovaným Žertu, kvůli čemuž ho estébáci v 70. letech sledovali a znemožňovali mu vystupovat. Bylo to takový smutný a trapný. Většina lidí pracovala ve Vlárských strojírnách, kde se vyráběly zbraně a munice, takže to tam bylo pod dozorem, žilo tam plno lampasáků z vojenského výzkumného ústavu, kteří se podíleli na celkový bolševizaci kraje. Já proto odešel do Prahy a rychle s ní splynul.

Do Prahy jste šel na školu?

Ne. Vyučil jsem se ve Slavičíně strojním zámečníkem. Podle smlouvy jsem měl zůstat tři roky ve fabrice, ale zjistil jsem, že existuje nějaká možnost odkroutit si to v přidružené továrně Praga Vysočany v Praze. To bylo v roce 1978. Já už tehdy znal lidi z undergroundu, poslouchal jsem Plastiky a DG 307, měl jsem kolem sebe partu mániček. Pamatuji si, jak mi tehdy učaroval Bondyho text: „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám!“ Takže jsem tam musel okamžitě odjet, abych to nepromeškal.

Místo Ducha se spíš zjevil povolávací rozkaz.

To jo, to byl průser. Já měl vlasy do půli zad, každej den jsem seděl v hospodě U Slunců, kde to jelo, spousta nových lidí. A do toho na dva roky do armády. Samozřejmě že se to řešilo. Tehdy měla každá druhá mánička rozřezaný zápěstí a byla odborníkem v psychiatrii. Tak jsem taky nejdřív studoval učebnice psychiatrie a myslel na to, že musím uhrát nějakou schízu nebo co. Ale to není tak jednoduchý. A to už jsem měl na poště povolávák. Známí mi poradili, že nejlepší bude sjet se práškama a dostat se do Bohnic. Podařilo se mi sehnat hrst Trifenidylu, to jsou prášky na Parkinsonovu chorobu, ale když se to přežene, je to silný halucinogen, nastávají dost šílený paranoidní stavy s halucinacemi. Tak jsem jich do sebe U Slunců pár kopl, zapil to asi pěti pivama, třema rumama a pak si už pamatuju jenom šílený halucinace, a že mě sebrali policajti někde na konečný tramvaje.

Takže to dopadlo dobře…

Jak se to vezme, ještě jsem se stačil trochu pořezat… Takže mě odvezli do Bohnic, tam jsem byl přes noc přikurtovanej k posteli, to jsem málem umřel. Ale to hlavní se podařilo. Nechali si mě tam, čímž se pozdržela ta vojna a pak se mi podařila u psychiatra i ta modrá knížka. Takže to šlo.

Tento náš tehdejší boj s vojnou, to je pro mladou generaci už asi nepochopitelné. Kolem dvacítky mladý muž nic tak zoufale neřešil.

Někdy to bylo hodně dramatický. Na druhé straně, mělo to zábavný momenty. Na psychiatrickém pavilonu se setkali mnozí budoucí přátelé a spřízněnci. Já se tam třeba setkal s Jurou Háskem, tedy básníkem Krchovským, nebo Pavlem Cikánkem, který v jeho kapele hraje na housle.

Když jste přišel do Prahy, už jste chtěl být malířem?

Maloval jsem od dětství, ale jestli jsem chtěl být malířem? To rozhodnutí přišlo až kolem čtyřiadvaceti. Po základce jsem se hlásil na Umprumku v Uherském Hradišti, tam mě ale nepřijali, tak jsem šel do učiliště. A tehdy jsem začal malovat různý plakáty rockových kapel, většinou podle kopírovanejch černobílejch fotek. S tím jsem měl docela úspěch, dokonce jsem je prodával spolužákům, takže jsem měl na cigarety a pivo. První roky v Praze, tak do čtyřiadvaceti, jsem hlavně propařil, což mne bavilo nejvíc, s přáteli jsme tomu říkali „life art“. Taky jsem potom hrál na saxofon v různých kapelách, s Psími vojáky nebo s industriální skupinou Střední Evropa. Zkušebnu jsme měli ve sklepě pod mým bytem na Žižkově. Někdy kolem roku ’84 přišel zlom a uvědomil jsem si, že se musím začít zabývat něčím důležitějším. Tak jsem zvážil své možnosti a začal se pídit po současným umění, což tehdy vůbec nebylo jednoduchý, zjistit, co se ve světě děje. Chodil jsem tedy do knihovny ambasády US na Malou Stranu číst a půjčovat si časopisy a knihy o současným umění. Zajímal mě hlavně abstraktní expresionismus, americký umění 50. a 60. let.

Byl jste součástí nějakého uměleckého sdružení? Tehdy se pomalu rodili Tvrdohlaví…

To já byl víc outsider, i když mindrák jsem neměl. Tvrdohlaví studovali na Akademii, nic proti nim, ale pro mě to byla trochu zlatá mládež, já byl spíš underground. Na školu jsem se nehlásil, neměl jsem pocit, že by to mělo smysl. Kamarádil jsem s například s malířem Janem Vaňkem, Romanem Dvořákem, Davidem Němcem a lidmi, kteří chodili na Klamovku, jako byl Michal Singer, Viktor Karlík, Krchovský, okruh kolem Revolver Revue.

Ještě k hospodě U Slunců: dovedete si představit, že byste tam zašel dneska?

To si teda ani moc představit nedovedu, není důvod, ale tehdy, na přelomu 70. a 80., to byla Mekka undergroundu, tam chodili všichni – Plastici, sedával tam Bondy, když nebyl právě zavřenej, dorazil Magor. Zajít tam dneska na pivo bych se asi ani nepokoušel.

Počítal jste se tehdy k politické opozici?

To je legrační. Já jsem totiž Chartu vlastně podepsal, u Petra Placáka, někdy v roce 1986. Jenže on ten můj podpis někde zašantročil, tak jsem se nedostal na seznam, i když jsem si tři roky myslel, že jsem chartista, chacha… Nedávno jsem mu to připomněl, jenže on říká, že si na to moc nepamatuje, že to asi někam zastrčil, takže já nemám jedinej důkaz a vím to jenom já, že jsem vlastně tajným chartistou, chacha.

Byl jste mezi výtvarníky, kteří měli v listopadu 1989 vystavovat na festivalu nezávislé české kultury ve Wrocławi.

No ale jak známo, obrazy nám zabavili na hranicích. To tehdy organizoval myslím David Němec. Já předtím vystavoval veřejně jen na neoficiálních výstavách, na Konfrontacích, to byly koncem 80. let první výstavy, kam mohli i výtvarníci, kteří předtím nikde nevystavovali. Pak byla důležitá výstava ve Vinohradské tržnici těsně před revolucí. Tam jsem poprvé viděl obrazy Pavla Brázdy, což byl pro mě absolutní objev. Pak jsem se s Pavlem a jeho manželkou, malířkou Věrou Novákovou spřátelil, Pavel je pro mě dodnes dost zásadní osobnost. Po listopadu ’89 vznikl i kolem Pavla takový kruh přátel, spolek, jmenovalo se to myslím Klam, podle jedné postavy z Kafky… On byl hodně aktivní, připravoval schůze, proslovy, scházeli jsme se u něj doma, spřádali plány, že založíme uměleckou skupinu, že budeme mít stálou galerii. Pak se ukázalo, že to jsou naivní představy.

Někteří lidi nemůžou Pavlu Brázdovi odpustit, že si za Knížáka nechal udělat výstavu v Národní galerii.

To je úplná blbost. Já to naopak na Knížákovi velmi oceňuji, protože tady celá plejáda oficiálních kunsthistoriků na Brázdu absolutně kašlala, a Knížák ho konečně oficiálně zařadil a docenil.

Proč tomu tak je?

Já myslím, že takovým těm typickým kunsthistorickým šimlům vadí všechno, co je autentický a originální. To, co neumí zaškatulkovat, nalepit na to nějakou svoji nálepku. Jsou před tím bezradní a zmatení. Vidí ty svý kánony a vývojový linie, a kdo se vymyká, toho prostě ignorují. Knížák je takovej kovboj, sám proti všem, osobnost – a na tohle kašlal.

Abychom se dostali k vašemu stylu: popsal bych ho jako psychedelický realismus s romantickými prvky. Jak vznikal?

Postupně. Ale velkou roli v tom romantismu hraje ironie a sarkasmus. Já začínal paradoxně abstrakcí. Nejbližší mi byli na začátku právě Američani – Jackson Pollock, Willem de Kooning, Motherwell, Rothko a další… Teprve pak jsem se dostával k realismu. Samozřejmě pro mne je zásadní gotika a renesance. Z klasiků na mě měl velký vliv romantik C. D. Friedrich, taky v podstatě pracoval s kýčem… Zajímaví byli taky Němci jako Kiefer, Polke, Schnabel a taky Basquiat, Haring, mezi nimi Čech Dokoupil. Pak jsem se seznámil s obrazy Jana Knapa a Milana Kunce, dvou malířů, kteří po roce ’68 žili v Německu a malovali takové zvláštní, jako popartově ironické obrazy – a to mě bavilo. Ze současníků se mi líbil třeba Jaroslav Róna a Antonín Střížek, Martin Mainer a další. A pak jsou tam věci, který jsou myslím jenom moje.

Na AVU jste studoval po roce 1989. To byly revoluční roky, že?

Jo, já studoval v ateliéru u Jiřího Načeradského a pak u Aleše Veselého monumentální malbu, oba už jsou nebožtíci. Byly to dobrý roky, především jsme cítili, že se tam etabluje něco novýho. Ta atmosféra byla úžasná, euforická… Knížák byl tehdy ve formě a vše se rychle měnilo. Otevřely se hranice, možnosti a začalo se jezdit taky třeba do zahraničí na stáže a tak dále. Já byl půl roku v Nottinghamu, to bylo skvělý. Předtím ještě v Barceloně asi dva měsíce.

Tam jste poznal multikulturalismus…

Tehdy to ještě nebylo žádný velký téma. Londýn byl samozřejmě multikulti, ale to mi přišlo spíš zajímavý. Já nemám nic proti multikulturalismu, možná by to i fungovalo, ale to čertovo kopýtko vidím v islámské ideologii, která v multikulti vidí příležitost k ovládnutí Západu… Nottingham byl takový poklidný, milý anglický město. A já mám Angličany rád.

Muslimy jste tam poznal?

Tehdy jich žilo v Nottinghamu ještě málo, bylo tam pár pakistánských ulic, to bylo spíš zajímavý. V průmyslových městech na severu Anglie už to bylo jiný, ale v Nottinghamu to mělo ještě příjemný proporce.

Myslíte, že to může mít taky nepříjemné proporce?

Jistě, to vidíme teď, tedy aspoň ti, kteří si to připouštějí.

Mají se malovat angažované obrazy?

Já nemám angažovaný umění rád. Když se vyskytne v současném umění, je to většinou nesmyslná ideologická konstrukce založená na chybných východiscích, jde většinou o pochybnou levicovou ideologii, celý je to většinou směšný a ubohý. Ale jo, jeden „angažovanej“ obraz jsem nedávno přece jenom namaloval, byla to spíš sarkastická reakce na hate free angažovanost. Namaloval jsem obraz na starý perský koberec s třemi hlavami zlobných muslimských imámů včetně bin Ládina. To vzniklo tak, že jsem pozoroval perskej koberec, kterej jsem měl léta v ateliéru na podlaze, a meditoval nad tím, co to všechno znamená, co ten islám je vlastně zač. A říkal si: Vždyť to má snad každá druhá rodina doma, nějakej peršan, a léta s tím žije, je to součást jejich domova a už to ani nijak zvlášť nevnímá – a teď zničehonic z toho koberce začínají jako houby vyrůstat hlavy nějakých příšer, které nám hrozí, a my nevíme, co s tím.

Myslíte, že takové obavy umělci sdílejí?

Nevím, asi jak kdo. Ale v zásadě moc ne. Myslím, že se tím málokdo zabývá a málokdo to bere vážně. Je to v zásadě o odpovědnosti – a to není moc v módě a není to dostatečně cool. Málokdo si navíc chce pálit prsty. V té souvislosti se mi zdá, že současná intelektuální levice se chová jako utržená ze řetězu a opravdu se rozhodla, že tuhle naši západní, křesťanskou kulturu zničí, protože ji nenávidí. A tihle fanatici dnes často přednáší na univerzitách, kde pěstují další tisíce svých ideologických klonů, svobodné myšlení se nepěstuje, naopak se svazuje politickou korektností. Těchto lidí jsou plná média, instituce atd. Realizují svou revoluci a  demokracie jim začíná překážet. Vidím to jako velice nebezpečný trend.

Obraťme list. Uživíte se uměním?

Ale ano, až doteď jsem se jím uživil, tak už to snad nějak doklepu. Já nemám nějaké zbytečně přehnané materiální požadavky, nepotřebuju lítat do ateliéru helikoptérou. Žiju s rodinou ve velkým domě v krásný krajině blízko Brdských lesů a částečně v Praze, na Žižkově, kde mám ateliér. Dcery mám odrostlé a obě teď studují vysokou. Peněz má mít člověk tak akorát. Když jich má málo nebo moc, má jenom zbytečné starosti – a to se mi daří. Když jsou potřeba peníze, vždycky něco prodám, vůbec si nestěžuju, naopak.

Na vašich obrazech často plují ryby. Znamená to něco hlubšího?

Jednou jsem četl ranou povídku od Čechova. A ta je o tom, jak sedí na rybách a přemýšlí, jak které ryby odpovídají lidským charakterům. To mne inspirovalo. A tak jsem začal malovat ryby jako jakési alegorie mezilidských vztahů.

Taky jsou tam často lodě.

To asi souvisí s mojí cestou do Japonska v roce 1997. Měli jsme tam takovou zakázku: půl roku jsme malovali fasádu jednoho pivovaru v Kagošimě. Mě ta země okouzlila. Líbila se mi její jistá pohádkovost, exotičnost, tajemnost, která se vynořovala z moře a té okouzlující krajiny. Pak taky velmi sofistikovaná japonská kultura. Ale stejně tak mám rád krajinu českou, rumunskou, italskou nebo beskydskou. Vlastně mám rád každou krajinu. I žižkovskou, chachacha.

K čemu obrazy dneska vlastně jsou?

To je mi celkem jedno, tím se moc nezabývám. V tomhle ohledu byly pro mě zásadní přednášky Ladislava Hejdánka z filozofie umění na AVU v 90. letech. Tehdy mne hodně oslovilo starořecké pojetí umělce jako jakéhosi média, skrze něž promlouvají bohové. To se pro mne stalo vlastně krédem. Jako když píšeš báseň, když máš inspiraci, prostě musíš a je ti jedno, k čemu to je. Tohle pak řeší obchodník nebo kunsthistorik. Další věc je, že se to někam zařadí, někdo si to koupí, protože ho to fascinuje, jinej proto, že mu řekli, že je to dobrý. Já nad uměním nikdy moc neteoretizoval a myslím, že jestli je v něčem současná doba pro umění dobrá, tak v tom, že ideologie v umění nemaj smysl, můžeš se vysmát úplně všemu. Skončila moderna, ta rozšířila mantinely, postmoderna se tomu vysmála, teď se to ale roztříštilo do úplný individualizace a atomizace, můžeš prostě cokoliv a zaleží to jen na tobě. Samozřejmě že se pořád někdo – teoretici – snaží umění osedlat, mocensky usurpovat, nastolovat trendy. Malbě se ale ulevilo. Každej si maluje svoji vizi – a to je výborný. Přirovnal bych to k velkému košatému stromu, kde každá větev má své místo. Pak přijde nějaký chytrák, študovanej osel, a tvrdí, hele, tamhlety větve jsou úplně zbytečný, nejdůležitější je tahleta, chachacha.