Uprchlická krize pomáhá v Evropě radikálům a populistům. Naposledy to bylo s 29 procenty vítězství národovecké Švýcarské lidové strany ve volbách minulou neděli, týden předtím 31 procent pro Svobodné a druhé místo v zemském parlamentu ve Vídni. Protipřistěhovalecké (a taky euroskeptické) strany v západní Evropě – rakouští Svobodní, francouzská Národní fronta, Dánská lidová strana, Švédští demokrati, v Anglii UKIP, v Holandsku Strana pro svobodu – jsou na vzestupu.

Ale dají se házet všechny do jednoho xenofobního pytle? Proti masovému přistěhovalectví lze být z různých důvodů. Je tedy potřeba vědět, zda se konkrétní politická strana staví odmítavě vůči spoluobčanům s jiným etnickým původem a k azylantům, kteří už v zemi jsou, nebo zda jsou „pouze“ proti probíhajícímu či budoucímu přistěhovalectví. A i proti němu může člověk být z jiných důvodů, třeba jen proto, že mu vadí prudkost celého procesu, zátěž pro trh s byty, městskou dopravu, plné čekárny u lékaře. A existují i liberálové, jimž nevadí dokonce ani masové přistěhovalectví jako takové, ale povaha toho konkrétního, muslimského.

Pro ilustraci jsem vybral dvě strany původně nacionalistické a dvě, které poslouží jako důkaz, že proti muslimské migraci se politik může vymezit i z liberálních pozic. Překvapivě se k sobě oba tábory v posledních letech přibližují – není to důkaz, že v Evropě se děje něco neblahého?

Rakousko: Ve stopách Haiderových

Rakouští Svobodní jsou v našem přehledu jediná strana, u níž lze vystopovat kořeny ještě v generaci aktivních nacistů.Vznikli roku 1956 jako kombinace dvou proudů, německonacionálních liberálů, kteří od 19. století chtěli splynout s Německem, a regulérních bývalých nacistů, kteří s ním v letech 1938 až 1945 skutečně splynuli. První předseda strany byl za války velitelem brigády SS. Na začátku 80. letech naopak ovládlo FPÖ její liberální křídlo, strana měla také místopředsedu v Liberální internacionále – a slabé volební výsledky doma. Proto když v roce 1986 nastoupil Jörg Haider, začal z ní liberální nátěr oškrabovat.

Haider vyrůstal v rodině malých nacistických ryb, jako mladík docházel do studentského klubu, v němž se šerm trénoval na slaměném panákovi, který měl přes hlavu pověšenou ceduli se jménem lovce nacistů Simona Wiesenthala. Později Haider zdědil od strýce arizovaný majetek. Byl to nadaný populista a svoji tehdejší pozici si nejspíš vyhodnotil tak, že se při vzestupu ještě musí opírat o lidi, pro něž byla důležitá druhá světová válka.

Míval s tím aféry, ale po každé takové aféře se vždycky znovu zvedl a v roce 1999 vybojoval pro FPÖ senzačních 27 procent. Svobodní mohli konečně vstoupit do vlády jako rovnocenný partner. Následovaly bezhlavé diplomatické sankce EU, opotřebování strany účastí ve vládě, rozkol a odchod Haidera do nové formace. Ještě nějakou dobu po nástupu Heinze-Christiana Stracheho v roce 2005 vegetovala FPÖ kolem deseti procent hlasů. Strache, jehož předci pocházejí z Liberce, ale postupně stranu opět vytáhl na haiderovská procenta a ještě výš: letos k 30 procentům v zemských volbách v Horním Rakousku, k 31 procentům ve Vídni a k prvnímu místu v jednom průzkumu za druhým. FPÖ tu osciluje kolem 30 procent. Jak to, že Svobodní překonávají tuto magickou hranici i bez famózního populisty Haidera (zabil se roku 2008 při autonehodě)?

Přeorientovali se tematicky. Místo arogance vůči „bílým“ menšinám, jako jsou Slovinci a, ano, Češi, se dnes soustředí v podstatě jen na muslimskou imigraci. Už v 90. letech to příležitostně zkoušeli, tehdy si ale ještě nikdo nedovolil tak jako později Strache jít do voleb s heslem „Vídeň se nesmí stát druhým Istanbulem“. Dělnickou třídu samozřejmě neosloví ten, kdo občas pofouká bolístku starým nacistům (ti mezitím stejně pomřeli), ale kdo se za ni staví v dnešních bitvách. S azylanty z Blízkého východu si rakouské dělnictvo konkuruje na trhu práce i bydlení. Klasická dělnická čtvrť Favoriten ve Vídni sehrála před sto lety zásadní úlohu při vzniku sociálnědemokratické strany. Dnes jsou tu socialisté a Svobodní se 40 procenty na stejné úrovni.

I Heinz-Christian Strache vyrůstal na pomyslném pomezí k nacionalisticky radikální scéně, dochovala se například fotografie, na níž koketně naznačuje nacistický pozdrav. Dnešní Strache je takových projevů prost, ale koketuje s magií, v jeho rétorice nechybějí ani tóny proti Americe a kapitalismu. Jenže většinu z oné třetiny Rakušanů, kterou oslovuje, neoslovuje touto směskou bizarních názorů tak typických pro nacionalistické kruhy, ale pouze tím, že nevyznává sadu pokrokových názorů na všechno a že se nebojí formulovat opozici k masovému muslimskému přistěhovalectví.

Francie: Otce vyloučila, ale pořád špatně

Podobně jako její rakouští spojenci je i Národní fronta (FN) hluboko vrostlá do historie své země. Vznikla sice „teprve“ v roce 1972, ale ze skupin, k nimž patřili například i monarchisté odmítající vytrvale (od roku 1789) republiku.

Jean-Marie Le Pen, výsadkář a vystudovaný politolog, vedl FN od založení až do roku 2011. Odedávna v něm příležitostně probleskovala sympatie nebo přinejmenším empatie s vichisty, kteří za války kolaborovali s Hitlerem. V osmdesátých letech prohlásil, že „plynové komory byly detail v historii druhé světové války“, tento výrok v různých obměnách opakoval i po soudních procesech, z nichž většinou odcházel s pokutou, až ho letos v létě definitivně doběhl. Jeho nejmladší dcera, dnešní předsedkyně FN Marine, ho kvůli slovům o plynových komorách nechala ze strany vyloučit.

Celá osmdesátá léta dokázal Le Pen FN držet kolem deseti procent, na přelomu 80. a 90. let, také pod vlivem Rushdieho aféry, kdy se ve Francii zostřovalo soužití mezi většinou a muslimskou menšinou, se lepenovci přehoupli do pásma 10–20 procent. Přes 20 a 25 procent dovedla stranu teprve Marine, lepenistka s lidskou tváří, která si dává pozor, aby ze strany nezazníval antisemitismus, a jejíž pravá ruka je homosexuál po coming-outu. Důležité jsou dva body: euroskepse a boj proti muslimskému přistěhovalectví, na něž je kladen hlavní důraz, zvláště ve srovnání se začátky strany, kdy byla imigrace jen jednou starostí z mnoha.

Muslimů má Francie nejvíc v celé západní Evropě, odhadem sedm až deset procent (Německo a Británie po pěti procentech, Rakousko sedm). Tři čtvrtiny Francouzů v průzkumu z roku 2013 souhlasily s tezí, že „islám je neslučitelný s francouzskou společností“. Odmyslíme-li si tedy muslimy samotné, má o integrovatelnosti muslimů pochybnosti víc než 80 procent domorodců. O tzv. no-go zonách v řadě francouzských měst, kam nezajíždí policie ani sanitky, odkud zmizel evropský všední den, ví celá Francie. Přesto byla Marine Le Penová mezi politiky první, kdo si na to stěžuje. Páteční modlitby pod širým nebem, při nichž věřící blokovali průjezd „svými“ čtvrtěmi, označila za „svého druhu okupaci“. Vláda později blokování ulic věřícími zakázala, ale Le Penová z toho měla politický skandál, který v těchto dnech pokračuje u soudu, a samozřejmě i politické body.

Dnes má FN 30procentní preference a Le Penová se pomalu připravuje na prezidentské volby v roce 2017. Málokdo pochybuje, že postoupí do druhého kola. Bohužel jsou lepenovci podobně jako Svobodní vyloženě antiliberální síla, ekonomicky ochranářští a etatističtí. A navíc strana s xenofobním genofondem.

Nizozemsko: Wilders sám podává hůl

Každá společnost má vlastní minulost a tradice. Na rozdíl od Rakouska nebo Francie není mezi Nizozemci silná tradice xenofobie a ani Wildersova Strana pro svobodu (PVV) nevyrostla z nacionálního, ale z liberálního, ne-li libertariánského základu. Wilders není žádný antisemita, žil dva roky v Izraeli. V roce 2004 byl v Nizozemsku vypuzen z konzervativní strany pro nesouhlas s členstvím Turecka v EU. Založil si PVV.

Tou dobou už bylo cizinců v Nizozemsku tolik, že v některých městech, jako je Amsterdam, tvořili většinu. Přibývalo agresivního vystupování muslimů k nevěřícím. S tím se změnily nálady ve společnosti. Homosexuální nováček v politice, profesor Pim Fortuyn, šel do voleb s požadavkem úplně zastavit přistěhovalectví. Když Fortuyna těsně před volbami zastřelil levicový aktivista, Wilders víceméně převzal jeho program.

Pro Wilderse je boj nikoliv s islamismem, ale s islámem naprosto stěžejní téma, podle jeho názoru to není náboženství, nýbrž totalitní ideologie něčím podobná komunismu a nacismu. Wilders opakovaně čelí žalobám pro islamofobii, které na něho podávají propřistěhovalecké skupiny a nevládní aktivisté. Od roku 2004 žije pod policejní ochranou. Stísněné životní podmínky se zřejmě podepsaly i na jeho názorovém vývoji. Zatímco ještě v polovině nulté dekády se distancoval od „fašizoidních“ stran Haidera nebo Le Pena, posledních zhruba pět roků se paktuje se stranami, které po obou mužích zbyly. Dnes jim říká „vlastenecké“. Loni při jednom stranickém večírku volal do mikrofonu otázky typu: „Chcete v Holandsku Marokánců víc, nebo míň?“ Ale míň Marokánců by zřejmě znamenalo deportovat i Wildersovy spoluobčany do vlasti jejich předků – což už hraničí s Miroslavem Sládkem, když chtěl svého času české Romy stěhovat do Indie (o něčem podobném ovšem psal onehdy i Tomio Okamura). Wilders dlouho kritiku EU a muslimské imigrace prováděl z robustně liberálních pozic. Ale pod dojmem rostoucí agresivity radikálních muslimů, pod neustálým tlakem a v obavách z atentátů jako kdyby nakonec sám podal hůl těm, kdo ho tak dlouho chtěli bít.

Německo: Štěpící se Alternativa

Podobným směrem má nakročeno euroskeptická pravice ve spolkové republice. Házet AfD do jednoho pytle s populisty a haiderovci bylo donedávna úplně absurdní. Žádný ze zakladatelů ani významných členů Alternativy nemá v životopise či rodokmenu hnědé skvrny. Naopak, Alternativu zakládala před dvěma lety skupina univerzitních profesorů ekonomie a sociologie, ze zoufalství, které se jich zmocňovalo při pohledu na operace k záchraně eurozóny. Vznikli jako strana ekonomických liberálů, do níž by klidně mohl vstoupit otec německého hospodářského zázraku Ludwig Erhard. Členové prvního vedení většinou odešli z konzervativní CDU, když pod vedením Angely Merkelové přestala být konzervativní, a není divu, že program Alternativy charakterizoval jeden politolog jako „CDU 80. let“.

Ve volbách do Spolkového sněmu, které se konaly půl roku po založení, se sice AfD těsně nedostala do parlamentu, ale později v zemských či evropských volbách už pravidelně bodovala. Byl to rychlý úspěch, tvrdě zaplacený: šéf strany, profesor Bernd Lucke, čelil od prvních dnů pomluvám, že zakládá nacionalistické, šovinistické hnutí. Na ustavujících schůzích hlídkovaly televizní štáby v naději, že se jim podaří natočit nějaké holé lebky, Lucke byl při volební kampani fyzicky napaden přímo na pódiu (levicovým extremistou). Ještě letos na jaře si musel nechat líbit obtěžování fotbalovými fanoušky, kteří ho rozpoznali v jídelním vagonu spoje EC a hrubě ho nutili k tomu, aby z vlaku vystoupil (incident pochvalně otweetoval i šéf mladých socialistů). Snad i proto odhaloval Lucke „pravicový extremismus“ ve vlastní straně téměř obsesivně – a i on tak přispěl k tomu, že se letos v červenci, asi měsíc před začátkem uprchlické krize, Alternativa rozštěpila.

V politickokorektní mánii, která dnes vládne většině německých médií, těžko posoudit, nakolik je riziko hnědnutí AfD reálné. Mezi pravicovými extremisty se můžete ocitnout, i pokud odmítáte „státní programy na podporu sexuální rozmanitosti a gender mainstreamingu a pokud jste orientovaní tržně-liberálně“ (politolog Kai Arzheimer o AfD). Jiný příklad: když se týdeník Spiegel zamýšlel, jestli se Alternativa může opřít o nějaké voličské vrstvy i v západním Německu, vzpomněl si na takové extremisty, jakými jsou pietisté ve Švábsku. Pietismus je přitom respektovaný proud v historii německého protestantismu od 17. století, často ho před vydáním tolerančního patentu vyznávali i čeští bratři. Před dvěma lety se ale v pietistických kruzích ve Švábsku podepisovala petice proti zavádění „sexuální rozmanitosti“ do školních osnov. Je neuvěřitelné, co všechno může dnes v Německu spadnout pod „pravicový extremismus“.

Nicméně hitem posledních týdnů je figura zemského šéfa AfD v Durynsku Björna Höckeho, který proti vlně přistěhovalectví pořádá demonstrace v Erfurtu. Při jedné z nich mluvil mj. o „kanacké“ němčině, jíž se mluví v berlínských školách s vysokým podílem cizinců („Kanake“ je v němčině hanlivý výraz pro člověka z třetího světa, zhruba na úrovni amerického „negra“). Höcke mluvil i o nebezpečí, jež prý hrozí od mladých muslimů blonďatým Němkám. Za to pak v televizní debatě dostal od všech účastníků včetně moderátora kartáč. Když ale ve stejné debatě jako jediný dokáže formulovat takovou samozřejmost, jako že otevření hranic je experiment, který Německo nenávratně změní, a zbytek debatérů ho za to ještě okřikuje, divák jako by v tu chvíli spatřil koncentrovaně veškerou tragédii veřejné diskuse v Německu.

Typický volič AfD se podle průzkumu agentury Forsa v létě 2014 podstatně lišil od typického voliče extremistických stran. Byl ze střední či vyšší vrstvy, nadprůměrně vzdělaný, s vyšším příjmem. V procesu odstartovaném ostrakizací a tlakem zvenčí, kdy klasičtí liberálové stranu postupně opouštějí a uvolněná místa po nich obsazují řvouni s narážkami na Kanaken, se ale může stát totéž, co prováděl v 80. a 90. letech Haider s FPÖ, kdy svými hláškami schválně odpuzoval liberální spolustraníky a nahrazoval je spřízněnými rabiáty. Pokud ale bude rozumná skepse vůči promigračním náladám přenechána národovcům – a pokud se v příštích letech příval do Německa nezastaví –, koleduje si elita v Berlíně o takovou radikalizaci, jaká se po převýchově Němců po válce už ani nepovažovala za možnou.

Xenofobové to předpověděli

Strany, které se radikálně staví proti muslimskému přistěhovalectví, dosahují dnes v jednotlivých zemích staré Evropy kolem 25 až 30 procent. Není možné, že by třetina západoevropských společností sestávala z rasistů a šovinistů.

Krajní pravice se dlouho sama limitovala tím, že řada jejích hesel byly evidentní fantasmagorie. A dnes? Pokud Angela Merkelová krčí nad přílivem azylantů rameny s tím, že hranice nelze hlídat, pokud ministr vnitra řekne, že imigrační vlna se vymkla kontrole, a přitom přestane zveřejňovat nová čísla, pokud víme, že azylanti mají tendenci shromažďovat se v konkrétních aglomeracích, není důvod, proč by výraz „Überfremdung“ (volně: „příliš cizího“) měl být zavádějící.

Byly také doby, kdy si krajní pravice vymýšlela, že vlády se chystají obyčejným lidem zabavovat jejich majetky, byty, penze a přerozdělovat je imigrantům. A dnes? Ve Švédsku, ve Švýcarsku, v Německu a jinde se vyplácí životní minimum uprchlíkům, přestože logicky na rozdíl od domácích nic neodváděli do sociálních systémů. Z řady obcí po Německu jsou hlášeny případy, kdy nějaký nuzák třeba i po desítkách let musel opustit „svůj“ sociální byt, aby před zimou udělal místo azylantům. V zemských parlamentech v Berlíně, Brémách, Hamburku byly už podány návrhy na dočasné rekvírování nevyužívaných skladů, továrních hal, v Berlíně i prázdných bytů. Tady došel establishment až na samu mez, odkud paranoiu krajní pravice začne naplňovat.