Největší obavy z migrace mají v celé Evropě Češi, i když k nim žádní uprchlíci nemíří, a pokud někdo omylem přijde, zase uteče. Ukázal to nový Eurobarometr, podle kterého 71 procent Čechů odmítá jakoukoli pomoc uprchlíkům.

V tom se Čechům blíží na tři procentní body pouze Maďaři, v celé Evropě pomoc uprchlíkům odmítá jen třetina obyvatel. Proto většina politických stran před krajskými volbami vymýšlí co nejoriginálnější sliby, jak Čechy bránit před migranty z islámských zemí, a přitom se vymezit proti Evropské unii, která nám je chce poslat.

Eurobarometr neříká, že Češi jsou největší rasisté, xenofobové či Antievropané v celé Unii. Koneckonců, obavy z uprchlíků se mohou potvrdit, pokud se třeba teror ve jménu Islámského státu v Evropě přiblíží rozměrům palestinské intifády. Data však ukazují, že za strachem z uprchlíků stojí zvláštnosti národní povahy, především historická ublíženost a touha po maloměstsky klidném životě.

Neprojdou

Dobrodružná povídka prvorepublikového autora Otakara Batličky Otrávený šíp líčí příběh sadistického dozorce Swana v diamantových dolech, který se obává, že se mu indiánští dělníci pomstí a zabijí ho otráveným šípem, jak už se to stalo jednomu z kolegů. Nakonec je mrtvý Swan nalezen s neškodným trnem zapíchnutým do zad. Myslel, že ho zasáhl otrávený šíp, a zemřel strachem.

Pocit bezprostředního nebezpečí vzniká také z vyhlídky, že do Česka přijdou uprchlíci. Naposledy případy sebevražedného atentátníka z bavorského Ansbachu a vlakového útočníka se sekyrou potvrdily, že migrační proudy z islámských zemí s sebou přinášejí teroristy. Jedním ze dvou největších problémů Evropské unie jsou přistěhovalci, tvrdí dvě třetiny Čechů – po Estoncích a Dánech je to nejvíc v Evropě. Do dvou největších evropských problémů řadí víc než polovina Čechů rovněž terorismus, což je po Maltě největší podíl na starém kontinentu. Z Belgičanů a Francouzů, kteří v uplynulých měsících útoky islamistů proti civilnímu obyvatelstvu zažili, zařadila teror do hlavních problémů Evropy jen třetina.

Přistěhovalci jsou největším problémem také pro samotnou Českou republiku, míní třetina dotázaných obyvatel země, kde loni požádalo o azyl zhruba 1500 lidí, z toho 700 Ukrajinců, 135 Syřanů, 80 Vietnamců, 50 Rusů, 40 Iráčanů a stejný počet Číňanů.

Více vadí přistěhovalci jen v šesti zemích, třeba ve Švédsku nebo Rakousku, kde žije zhruba stejně obyvatel jako v České republice a kde loni požádalo o azyl 162 tisíc, respektive 88 tisíc lidí.

Českou nevraživost vůči uprchlíkům lze vysvětlit naučenou ostražitostí vůči cizincům, kterou si obyvatelé bývalých sovětských satelitů osvojili pod svými policejními režimy. Když tři čtvrtiny Čechů odmítají, aby se k nim stěhovali lidé z neevropských zemí, nezadají si v tom se Slováky, Maďary, Lotyši, Bulhary a Rumuny. Zbavit se dobových návyků nebude snadné, jak třetí červencovou sobotu dosvědčila unikátní akce na pohraničním kopci Dyleň poblíž Chebu. Bývalí příslušníci Pohraniční stráže tam znovu postavili sochu vojáka se samopalem, která má podle účastníků setkání připomenout, jak odvážně hájili českou hranici „proti agentům, teroristům, sabotérům, vrahům a zlodějům majetku“.

Veřejný rozměr akce podtrhl fakt, že sochu zapůjčili radní města Chebu z místního muzea. Těžko si představit, že by němečtí regionální politici stejně reagovali na pokus o obnovení sochy příslušníka vojenských složek, které zabíjely občany prchající přes berlínskou zeď. Instalace pohraničníka na hranici se stala záminkou oslavného článku v Haló novinách, který nakonec přiměl chebskou radnici, aby zasáhla a sochu si vyžádala zpět.

Trauma z toho, co nepřišlo

Hypotéza o komunisty naučené obezřelosti vůči cizincům předpokládá, že tento psychický blok časem padne. Další výsledky Eurobarometru ovšem takový optimismus zpochybňují. Nevraživost Čechů vůči cizímu se neomezuje na uprchlíky, stejně kriticky hodnotí například Evropskou unii.

Souvisí to opět s obecnou nespokojeností Východoevropanů s politickou reprezentací. Jen výjimečně překročí podpora vlády třetinovou úroveň a obliba parlamentu obvykle končí pod hranicí pětadvaceti procent. To je i případ Česka, kde měla Sobotkova vláda počátkem léta důvěru 27 procent a parlament 17 procent občanů. To ovšem není na Východě výjimka, třeba v Chorvatsku důvěřovalo vládě i poslancům 15 procent lidí a stejný rozkol mezi občany a elitou nastal po ekonomické krizi v jižní Evropě. Nedůvěra vůči politikům se může snadno rozšířit i do Bruselu. To je také zdejší případ, protože pouze osmadvacet procent Čechů dnes věří Evropské unii.

Ostatní východoevropské země jsou k Bruselu přece jen vstřícnější, a tak mají Češi v tomto směru nejblíže ke Kypřanům a Řekům, kteří nahlásili Eurobarometru vůči bruselským úřadům ještě kritičtější vztah. Postoje Čechů tak odpovídají postoji obyvatel hluboce zadlužených států, které v uplynulých letech musely přijmout „shora“ tvrdá úsporná opatření včetně něčeho tak nepříjemného, jako bylo dočasné omezení plateb z bankomatů.

Protievropské postoje Čechů, Kypřanů a Řeků poukazují na jeden společný zážitek. Zřejmě během finanční krize se v těchto zemích rozšířila hluboká averze k liberálnímu ekonomickému učení. Tazatelé Eurobarometru třeba zjistili, že ve všech třech státech u více než poloviny lidí vzbuzuje negativní pocit slovo „globalizace“. Může připomínat vpád nadnárodních monopolů a finančních žraloků, kteří bezohledně luxují zisk z poctivé práce místních občanů. Obdobně záporné pocity mají u všech tří národů také pojmy „liberalizace“, „hospodářská soutěž“ nebo „reformy“. Takovému odmítání liberálních symbolů se v Evropě blíží pouze Francouzi a Maďaři. Francouzský boj proti monopolům, které likvidují místní malé a střední podniky, se stal v evropském prostředí legendou. Z pohledu radikálních francouzských levičáků, případně příznivců Národní fronty k tomu přirozeně patří odpor k Evropské unii, jež bezcitným monopolistům umetá cestu svými směrnicemi.

Češi a Řekové mají ještě jednu společnou bolest. Polovina populace zastává názor, že otevření vnitřních evropských hranic nepomohlo obchodu. Jinde nevídaný skeptický postoj svědčí o tom, že oba národy se považují za poražené v procesu evropské integrace uplynulého desetiletí a že zažily během ekonomické krize nějaké trauma.

Přitom v případě Čechů nelze evropské instituce za traumatický zážitek obviňovat. Drsné rozpočtové úspory z let 2010–13 zvyšující daně v období hospodářského propadu jsou spíše pozoruhodným příkladem, že to Češi někdy s obavami opravdu přehánějí. Česko tradičně patří mezi třetinu zemí v Evropě s nejmenším zadlužením a ani dvousetmiliardový schodek v krizovém období nebyl ničím výjimečným. Přesto občané v roce 2010 zvolili pravicové politiky v čele s Miroslavem Kalouskem, kteří nabízeli v programech úspory za slib, že se vyhneme „řecké cestě“ vedoucí ke krachu a zbídačení většiny populace. Daně a rozpočtové škrty pak vedly k tomu, že se Česko zařadilo mezi státy, které musely strpět ještě druhý náraz krize jenom proto, aby ještě vylepšily beztak nadprůměrně dobrou rozpočtovou bilanci. Obavy z uprchlíků, kteří do Česka stejně nemíří, mohou být opakováním „cesty do Řecka“ z roku 2010.

Mýtus národa pohřbeného zaživa

Lidé nechtějí uprchlíky, protože se v dobách komunismu naučili nedůvěře k cizincům. Důvěru k Evropské unii ztratili, protože záhy po vstupu zažili frustraci z otevření hranic i evropského sjednocení. Obě obranné reakce poukazují na hlubší historický základ. Český národ se podle svých dějepisných knih vždy bránil cizí agresi, často trpěl pod cizí vládou, a dokonce vyzdvihl schopnost utrpení vydržet jako jednu ze svých hlavních ctností.

„Moc jste úpěli?“ ptá se v knize od Karla Čapka jeden z mloků soucitně Čecha, který mu vypráví o třísetletém utrpení pod nenáviděnou vládou Habsburků. Mločí soucit připomněl v předmluvě k nedávné publikaci o bitvě na Bílé hoře historik Martin Nejedlý. V předmluvě poznamenává, že povědomí o utrpení po tragické bitvě získávají Češi už ve školních lavicích, připomínají si ho v historických filmech i projevech politiků. „Osmého listopadu 1620 padla na českou zemi temnota a ta byla napříště ponořena do hrobového ticha národa pohřbeného zaživa. (…) Tomuto pečlivě udržovanému národnímu traumatu se podařilo proměnit ujařmení v důvod oslavování. Český lid, který díky Janu Husovi první ze všech svrhl jho římské církve, za to musel zaplatit několika stoletími útlaku,“ připomíná Nejedlý obvyklou interpretaci dějin. Upozorňuje přitom, že odborná i běžná veřejnost považuje za evidentní skutečnost, že Češi jsou protestantský národ, který byl na Bílé hoře rozdrcen germanizátorským a katolickým absolutismem Habsburků. „Bylo nutno vyčkat konce 18. století, doby národního obrození, kdy byl obnoven český jazyk, a nakonec roku 1918, kdy bylo opět dosaženo nezávislosti,“ dodává Nejedlý.

Potíž není ani tak v tom, že taková interpretace ignoruje řadu historických skutečností, ale že se stala základem k dalšímu historickému chování Čechů, kteří podle něho někdy nepřiměřeně reagují na aktuální události.

Plných šest let – nejdéle z Evropanů – úpěli Češi pod brutální diktaturou nacistů, i když jako jediní udrželi až do konce třicátých let ve středovýchodní Evropě demokracii. Jako jediní se pokusili o socialismus s lidskou tváří, a vysloužili si tak obdiv celého civilizovaného světa, který ovšem nezabránil, aby pokus reformních komunistů nepřeválcovaly ruské tanky.

Přesto utlačovaný národ nepodlehl, odboj i tichá rezistence umožnily přežít také nacisty a komunistickou diktaturu. V obou případech též došlo ke katarzi. Při osvobození od nacistů v Praze, rozkvetlé šeříky, a zvonění klíči v listopadu 1989 se zopakoval nejlepší okamžik českých dějin, slavné osvobození od rakouského jha v říjnu 1918.

Pro Čechy je těžké porozumět dějinám, když není po ruce vhodný utlačovatel, pod nímž by se dalo trpět. Zpočátku se nezdálo možné, že na místo Vídně, Berlína a Moskvy nastoupí Brusel, když v referendu o vstupu do Evropské unie hlasovalo dobrovolně třiapůlkrát víc Čechů pro vstup než proti němu. Zároveň evropští politici přislíbili příliv dotací v objemu 100 až 150 miliard korun ročně, aby se Česká republika přiblížila kvalitou infrastruktury vyspělým zemím Západu.

Nečekané se přesto stalo skutkem. Srovnání Bruselu a Moskvy jako nenáviděné vrchnosti, která chce diktovat místní společnosti, objevil prezident Václav Klaus, jenž razí názor, že Češi nevěděli, o čem v referendu hlasují. Symbolem ohrožené nezávislosti se stala koruna, které se sice Češi zřekli ve prospěch společné měny eura, později však změnili názor. Klausův nástupce Miloš Zeman už při návštěvě čínského prezidenta varoval před nezdravou závislostí na Evropské unii a požadoval návrat svobody.

V této situaci se uprchlíci stali ideálním nástrojem, který může škodlivost Bruselu vysvětlit značné části národa. Každý může porozumět, že požadavek Evropské unie, ať Češi přijmou víc uprchlíků z muslimských zemí, povede k islamizaci, která stejně jako dříve germanizace ohrožuje samotné bytí národa. Proti tomu je třeba se bránit. Politici opět našli důvod národního odporu a rezistence proti cizímu jhu.

Britové prosadili brexit, Eurobarometr však ukázal, že Češi nadvládu bruselských úředníků odmítají ještě razantněji. Společnou měnu nechce 75 procent zdejších občanů, společnou strategii vůči přistěhovalcům odmítá 54 procent Čechů, dokonce 34 procent občanů v zemi závislé na cizích energetických zdrojích nechce ani slyšet o společné energetické politice. Dvě třetiny zdejší populace jsou přesvědčeny, že Brusel ignoruje zájmy české země. Tak jasný postoj nemají ani Britové. Z toho, jak logicky upozornil prezident Zeman, vyplývá, že po brexitu nejde oddalovat czexit. Osvobodili jsme se třikrát a dokážeme to i počtvrté.

Vždy přítomný strach z osudu

Největší obavy z uprchlíků a jejich případných teroristických činů měli v květnu podle Eurobarometru Němci, i když v té době ještě žádný útok od islamistů nezažili. V tom se podobají Čechům, kteří patřili k národům s největšími obavami, i když tu dokonce nejsou ani uprchlíci. Němci a Češi mají ještě jedno společné: svůj život si pochvalují, činí tak podle průzkumu 89 procent Němců a 87 procent Čechů, oceňují i stávající ekonomické poměry, čímž se liší od všech národů střední a jižní Evropy včetně Francie. Přesto nečekají, že se něco v budoucnosti může zlepšit. Třeba rodinné příjmy se v příštím roce zvýší jen podle 17, respektive 18 procent dotázaných. Skeptičtější jsou už jen Řekové, Maďaři a Bulhaři. To znamená, že v obou zemích hluboce zakotvila maloměstská společnost. Platí to, i když podle vlastní historické interpretace jsou Češi národem hrdinů a trpitelů.

Poměry Německa popsala řada sociologů. Například Joska Pintschovius v knize Diktatura maloměšťáků o Němcích tvrdí, že jim je milejší „síla zvyku než moc osudu“. Běžný občan dodržuje navyklé zvyklosti, neexperimentuje a za klidný život s obvyklou kariérou je vděčný představitelům státu. Maloměstská idyla spočívá v sebeuspokojení a v pocitu z dosažení světovosti.

Takový životní styl má odvrácenou stranu. „Společnost permanentně ovládá strach před osudovými ranami, jako jsou nemoci šílených krav, prasečí chřipka, povodně, pasivní kouření. Nároky na stát, aby občany chránil před každou svízelí, ovládají každý den média a zaměstnávají politiky, kteří se pokoušejí proti každému jen myslitelnému zdroji nebezpečí najít zákonné prostředky,“ upozorňuje Pintschovius. Těžko může být větší osudová rána než uprchlíci zaplavující maloměsta Západu.

I tuzemská maloměstská společnost vyžaduje ochranu, přesto Evropská unie vymýšlí, jak naopak otevřít cestu pro uprchlíky. Jedno je jisté. Úpění Čechů brzy nepůjde přeslechnout ani v pyšném Bruselu.