František Josef I. zemřel ve své pracovně na zámku v Schönbrunnu 21. listopadu 1916 a s ním skončila historická éra, na kterou dnes nejen Rakušané, ale většina národů staré monarchie vzpomíná s nostalgií. Ještě za života sloužil císař jako připomínka starých časů, kdy monarchové rozhodovali o osudech národů.

„Už dávno jsem si vědom, jak velmi jsme pro současný svět anomálií,“ řekl sám v pozdním věku historikovi Carlu J. Burckhardtovi. Přesto dohrál svou historickou roli osudovým rozhodnutím vyhlásit válku Srbsku, jímž na desítky let určil evropské dějiny.

Nadhled nad rolí císaře ovšem umožňoval, aby některé rozměry jeho vlády byly zcela moderní. Při prezentaci majestátu využívala císařská kancelář promyšlený marketing, při kterém byl vznešený panovník představen jako milující otec rodiny. Stylizovaný životní příběh majestátního císaře dodnes připomínají i staré sbírky pohlednic.

Tragickou smrtí bratra Maxmiliána, krásné manželky Sisi i dvou nešťastných nástupců Rudolfa a Františka Ferdinanda trpěl víc, než si bylo možné představit. O to víc rozuměl strastem obyčejných lidí, o jejichž blaho bez odpočinku pečoval. Stal se z něho „Übervater“, otec rodiny středoevropských národů.

Marketing zafungoval i po jeho úmrtí. Vídeň zaplavily černé vlajky, strážníci a městští zřízenci nasadili na klobouky černé chocholy. Život se zastavil. „Autoři nekrologů najednou zjistili, že se v posledních letech rozprostřel okolo císaře prázdný prostor. Ten zaplnila skoro okamžitě hluboká nostalgie,“ připomíná dobu před sto lety historik Manfried Rauchensteiner. Pohřební průvod byl dne 30. listopadu organizován přesně tak, aby nostalgické vzpomínky ještě povzbudil, zároveň byl posledním velkým představením rakouské monarchie.

Průvod s císařovou rakví zamířil z Hofburgu přes Ringstrasse a kolem Opery do Svatoštěpánského dómu k zádušní mši. Pak byly císařovy ostatky uloženy v Kapucínské hrobce. Poté už pochopil každý, že tím končí i slavná říše Habsburků.

 

Petr Holub