Jednou z nejoblíbenějších knih zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga je The End of Power (Konec moci, Basics Books, 2013). Před třemi lety ji napsal Moisés Naím. Někdejší venezuelský ministr obchodu, výkonný ředitel Světové banky a dlouholetý editor časopisu Foreign Policy v ní detailně popisuje krizi elit.

V politice, byznysu, kultuře, církvích i v dalších společenských institucích. Naím tvrdí, že v „současném světě je moc mnohem snazší získat, obtížnější použít – a snazší ztratit“. Jde proti tradiční tezi o vládě jednoho procenta nejmocnějších, jež kontroluje veškerou moc a je terčem všech anti-establishmentových hnutí. Naím naopak velmi přesvědčivými argumenty a čísly dokládá, že elity a mocní nebyli nikdy tak zranitelní a vydíratelní velmi malými skupinami s obrovskou silou a vlivem. Tvůrci nových technologií, aktivisty nebo teroristy.

Mark Zuckerberg moc dobře ví, proč se mu ta knížka líbí. Je o něm. Absolutní svobodou, nebo naopak cenzurou na své sociální síti je schopný formovat společnost a politiku přinejmenším ve vyspělém světě s rozšířeným internetovým připojením. Loni koncem září při zasedání Valného shromáždění OSN zaznamenaly mikrofony, jak kancléřka Angela Merkelová tlačila Zuckerberga, aby Facebook začal mazat a cenzurovat posty kritické k přistěhovalcům, přicházejícím nekontrolovaně po stovkách tisíc do Německa. „Děláte s tím už něco?“ tázala se kancléřka. Zuckerberg stačil říct jen, „jo“ – než se mikrofony vypnuly. Minulý týden Facebook oznámil, že si v Německu najal mediální divizi skupiny Bertelsmann, aby za něj mazala „rasistické“ příspěvky. Je otázka, co všechno maže. Až do začátku ledna, kdy se ven dostaly zprávy o hromadných sexuálních atacích migrantů na ženy při oslavách silvestra v Kolíně nad Rýnem, se v německých médiích potlačovaly negativní zprávy o nově příchozích migrantech. Sociální sítě byly spolu s některými blogy jedinými místy, kde se referovalo, co se v Německu skutečně děje.

Aktivisté, teroristé a Facebook

Když se hledají příčiny, proč koncem srpna právě Angela Merkelová rezignovala na evropské právo, přestala respektovat dohodu Dublin II o azylu a otevřela přistěhovalcům hranice bez jakékoliv kontroly, často se zmiňuje kancléřčino setkání se čtrnáctiletou palestinskou dívkou Reem. Emotivní scéna se odehrála v severoněmeckém přístavním městě Rostock, kde se Merkelová setkala se studenty v rámci kampaně s názvem „Dobrý život v Německu“. Mladá Palestinka jí vyprávěla o strastech německého azylového řízení i o strachu, že její rodina bude vyhoštěna zpět do uprchlického tábora v Libanonu. „Mám cíle jako každý jiný, chci studovat jako ostatní. Je nepříjemné dívat se, jak si mí přátelé užívají života, když já nemůžu,“ řekla Reem. Merkelová jí vyjádřila účast, ale upozornila ji na německé zákony, které platí stejně pro všechny uprchlíky. „Rozumím tomu a musím říct, že politika je někdy tvrdá,“ řekla kancléřka. A Německo považuje Libanon za bezpečnou zemi. Proto mají ti, kdo odtud přicházejí, jen malou šanci získat azyl. Kancléřka dívce empaticky vysvětlovala, že patří k „tisícům a tisícům“ uprchlíků, kterým Německo není schopno pomoci. Německo podle ní nemůže přijmout všechny běžence, a někteří se proto budou muset vrátit domů. V tu chvíli Reem propukla v pláč. Merkelová přednášku přerušila a vzlykající dívku objala.

A strhlo se peklo. Aktivisté se do bezdětné kancléřky pustili v tradičních médiích i na sociálních sítích. Hrdinkou se pro ně stala předsedkyně frakce Zelených ve Spolkovém sněmu Katrin Göringová-Eckardtová se svým výrokem, že „chyby vlády v azylové politice nelze jen tak vyřešit hlazením“. Hahstag „Merkelová hladí“ ovládl Twitter – stejně jako kancléřčina přezdívka „Ledová královna“. Merkelová přitom neudělala žádnou chybu. Jen se ještě tehdy snažila respektovat pravidla a s empatií, jíž je při svém povahovém ustrojení a temperamentu schopna, to dívce vysvětlovala.

Necelý měsíc a půl od incidentu v Rostocku Merkelová řekla, že její země přestává respektovat pravidla a udělí azyl všem Syřanům. Byl to jeden z hlavních katalyzátorů přistěhovalecké krize, po němž se daly do pohybu další stovky tisíc lidí. Když se německá média během podzimu snažila rekonstruovat motivace kancléřky, citovala i to, že kampaň „Ledová královna“ pro ni byla mementem, které už nikdy nechtěla nejen opakovat, ale pokud možno za každou cenu odčinit a přebít. Selfíčka s migranty jsou ukázkou obrovské spojené moci hned dvou Naímových „vyděračů“ elit: aktivistů a tvůrců technologií.

Příkladem teroristické organizace s obrovským vlivem na celý západní svět byla nejdřív al-Káida. K dokonalosti to dotáhl Islámský stát. Západní politici se po každém teroristickém masakru zaklínají, jak by bylo největší chybou a vítězstvím teroristů, kdyby nás přitlačili ke změně životního stylu. Jenže ono se jim to už bohužel, navzdory všem proklamacím, do značné míry povedlo. Jestli totiž lidé něco od svých vlád čekají na prvním místě, je to zajištění bezpečí. Prosperita a blahobyt jsou až následující v řadě. Francie proto žije už od masakru 13. listopadu v Paříži ve výjimečném stavu. Silvestr se tam odehrál s ohňostrojem pouze na projekčním plátně. V Bruselu platil koncem listopadu téměř zákaz vycházení, kdy nejezdilo metro a byly zavřené školy.

Riziko roste, životnost klesá

Být skutečnou elitou, osobností, která vede, je dnes mnohem těžší než kdykoliv předtím. Na první pohled by to mohlo vypadat jako dobrá zpráva o konci vrstvy s obrovskou mocí nad společností. Naím upozorňuje, že model, „kde malí hráči mají právo veta, kdy mohou jen bořit, ale nic netvoří, je receptem na kolaps nebo anarchii. Nebo spíš obojí.“

To je jeden z hlavních důvodů krize elit. Mít odvahu prosazovat svůj názor, své hodnoty, směr, který jako státník nebo šéf považuji za správný, je i kvůli malým, mocným vyděračům podstatně těžší než kdy dřív. V čím dál riskantnějším terénu se tak politicky v zájmu věci mnohem méně riskuje. Problémy se neřeší a obzvláště v Evropě se kopou před sebou jako prázdná plechovka. Platí to nejen v politice, ale i v akademických kruzích, byznysu nebo kultuře. „Silné mandáty v celostátní i lokální politice se stávají ohroženým druhem. Ve 30 z 34 čtyř zemí OECD jsou vlády, které mají alespoň v jedné z komor parlamentu proti sobě opoziční většinu. V roce 1992 měli šéfové pěti set největších amerických firem šanci 36 procent, že zůstanou na svém místě pět let. V roce 1998 to bylo 25 procent. Během dalších deseti let se to snížilo na polovinu,“ vysvětluje Naím.

S tím úzce souvisí neschopnost přiznat velké intelektuální omyly v tématech zásadních pro směřování společnosti. Úzkostliví a zranitelní politici do nich investovali spoustu energie a bojí se ztráty tváře a pozic. Proto Evropa přešlapuje na místě a není schopná problémy řešit.

Nejvýraznějšími příklady je krize společné evropské měny, která vyhřezla v Řecku. A migrační krize, která byla jejím bezprostředním následkem. Kdyby si Němci z nikam nevedoucích pokusů o udržení Řecka v euru, provázených tvrdou úspornou kúrou destruující tamní ekonomiku, neodnesli pocit, že jsou ostatními považováni za studené, bezcitní a kruté, nejspíš by nepřišla jejich rezignace na pravidla, která uvedla do pohybu stovky tisíc přistěhovalců. Od Mekrelové, vyobrazované na demonstracích v Aténách s hákovými kříži a hitlerovským knírem, vede přímá cesta k selfíčkům s migranty. Je to klasická reakce z extrému do extrému. Od přehnané rádoby principiální tvrdosti k rezignaci na pravidla. Obojí se přitom pravděpodobně neodehrávalo z přesvědčení jako spíš z pocitu, že to značná část šetřivých (tvrdost na řecké dlužníky) a pokrokářských (otevření se migrantům) Němců očekává.

Nejmocnější ženu Evropy tady zmiňujeme tak často, protože je téměř ve všem symbolem krize elit. Vede už třetí vládu, ale nic státnického za ní nezůstává. V jednom kabinetu byla schopná něco prosadit, aby to ve druhém zrušila, když se jí změnil koaliční partner. Ve vládě s FDP zvýšila věk odchodu do penze, což bylo ve stárnoucí a vymírající zemi vysoce rozumné rozhodnutí. Jen pro chvíli. V následující vládě s SPD se pro část společnosti důchodový věk znovu snižoval. Vysoká obliba a tři kancléřské mandáty jsou jistě výkonem. Kdyby ale Merkelová skončila ve funkci dnes, z pohledu dějin za ní nic dobrého nezůstane. Na rozdíl od jejích předchůdců. Helmut Kohl bude už navždy, navzdory různým pochybením a excesům, zapsán jako sjednotitel Německa i Evropy. Jeho sociálnědemokratický nástupce Gerhard Schröder si sice poškodil pověst vstupem do plynovodu Nord Stream, o němž předtím rozhodoval, jeho reformy pracovních a sociálních zákonů Hartz IV ale Německu zásadně pomohly k současné roli ekonomického hegemona Evropy. Za Schrödera se o zemi psalo jako o „nemocném muži Evropy“. Dnes už se zapomnělo, že před ním byly firmy nuceny vyplácet letitým zaměstnancům odstupné často přesahující roční plat a pro mnoho lidí byly sociální dávky vyšší než příjem z práce. Za Merkelovou zatím zůstávají nejhorší vztahy v Evropě od druhé světové války. Symbolické pro krizi elit je i to, jak Merkelovou drží, přes odpor značné části jejích kolegů ze strany i voličů, hlavně to, že se proti ní na politické scéně nerýsuje alternativa.

Těžká zkouška dělá osobnost

Když byl loni zesnulý zakladatel moderního Singapuru Li Kuang-jao, právník, jenž studoval na Cambridge, tázán, které lídry obdivoval, zmínil vedle čínského revolucionáře Mao Ce-tunga také Winstona Churchilla a Charlese de Gaulla. Na nikoho z pozdější doby si nevzpomněl. „Možná že se vládne příliš snadno, a proto to neklade na elity nároky a nemají z čeho vyrůst. Tito lídři vyrostli na velkých výzvách v čase krize, čímž změnili směr dějin. Jistěže mnoho lídrů nejsou žádní Churchillové, ale hlavně nebyli vystaveni takovým kritickým dobám. Stále bychom měli doufat, že pokud před takové okolnosti budou postaveni, dokáží se přizpůsobit. Vybudovat veřejné i soukromé koalice a dosáhnout výsledků,“ napsal v recenzi na Naímovu knihu ve Wall Street Jounal bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick.

I bývalý guvernér centrální banky a šéf České spořitelny Pavel Kysilka, který patří k nejbystřejším českým ekonomům, v diskusním Salonu Týdeníku Echo řekl: „Pokračuje spíš evropská nekrize, což je špatné. Krize v sobě totiž vždycky obsahuje i prvek katarze. Spadnu do horečky, vyležím to, nastartuji tělo a vezmu si z toho poučení. Evropa se extrémně bojí jakýchkoliv problémů. Bojí se krizí a hledání řešení, jak z nich ven. Churchill se stal skutečnou elitou, protože musel řešit skutečný, reálný, přiznaný průšvih.“

Nejvýstižnějším příkladem probrání se šokovou terapií je francouzský socialistický prezident Francoise Hollande. Francie pod jeho vedením metla spoustu problémů pod koberec. Zablokovanou ekonomikou počínaje, bujením islamistů a teroristů v přistěhovaleckých ghettech Paříže a Marseille konče. Hollande byl chodící reklamou na krizi elit. Nevýrazným, pokryteckým oportunistou, s jednou z nejnižších podpor veřejnosti ze všech prezidentů páté republiky. Dva dny před jednáním evropských ministrů vnitra, kde se schválily kvóty na přerozdělení migrantů z Řecka a Itálie, Hollande v hlavních zprávách veřejnoprávní televize ujišťoval Francouze, že „Francie může přijmout několik stovek, možná dokonce jeden tisíc migrantů“. Následně jeho ministr vnitra Bernard Cazeneuve hlasoval pro kvóty přidělující Francii několik desítek tisíc migrantů. A den nato už na summitu v Bruselu peskoval Hollande maďarského premiéra Viktora Orbána, že by na porušování evropských hodnot mohl ošklivě doplatit. Za to, že Orbán jako téměř jediný jednal přesně podle evropského práva.

Pak přišel pátek 13. listopadu a masakr v Paříži Hollanda probral, že začal jednat jako skutečný lídr. Rozjel akce proti islamistickým buňkám v přistěhovaleckých ghettech, jež měly začít už dávno. Postavil se do čela mezinárodní koalice proti Islámskému státu. A Francouzi to okamžitě ocenili. Popularita prezidenta vzrostla na víc než dvojnásobek během pár týdnů.

Slovo nekrize nebo popíraná krize je pro stav Evropy výstižný popis. Lidé ve většině vyspělých zemí se totiž v každodenním životě mají nejlépe v historii. Míra prosperity, svobody a relativního bezpečí trvá do chvíle, než člověk vyhlédne hlouběji do veřejného prostoru, kde vidí snahu zametat velké společenské problémy a rozklad pod koberec. Nejsilněji to lidé cítí právě u migrace, kde značná část politiků hlavního proudu jejich obavy ignoruje, nebo se jim dokonce vysmívá. „Nejhorší je, že elity neposlouchají. Neslyší hlasy normálních lidí. Nebo imitují, co si myslí, a zní to zpátečnicky a urážlivě. V této éře uvidíme, jak se budou kvůli této hluchotě političtí lídři a instituce ohýbat, tříštit a padat,“ napsala komentátorka Wall Street Journal a autorka projevů amerického prezidenta Ronalda Reagana Peggy Noonanová.

Společnost hloupne, výběr bude těžší

Bohužel se moc nerýsuje šance, že by se krize elit bez zásadního obratu společenských trendů ve většině zemí Evropy zlepšila. Vrstva, z níž přicházejí, totiž bude čím dál užší. „Za nejzávažnější považuji deficit talentů. Čím je žena vzdělanější, tím má méně dětí. A deficit talentů se prohlubuje. Chytří si berou chytré, mají spolu chytré děti a ty chytře vychovávají. Sociální vrstvy se od sebe oddalují a ta horní slábne. Doplatí na to celá společnost, protože elita generuje inovace, udržuje kulturní vzory a táhne životní úroveň. Pokud si to bohatí a úspěšní neuvědomí, dopadne to špatně,“ říká sociolog Ivo Možný.

„The Economist měl nedávno velmi dobrý text o paradoxu meritokracie. O tom, že můžeme udělat cokoliv pro zvýšení sociální mobility. Ale nakonec stejně nikdo nezastaví, aby se ti, kdo studují na Princetonu a Harvardu, brali mezi sebou. A jejich děti si zase budou brát děti jejich přátel a budou je posílat na stejné školy,“ popsala v rozpravě s Naímem o jeho knize ve Washingtonu v Carnegie Endowment for International Peace jedna z diskutujících.

Žádné sociální inženýrství ani inkluze to nezmění. „Pravděpodobnost, že si vysokoškolák vezme vysokoškolačku, je sedmkrát větší, než kdyby byl výběr náhodný, a též smíšené sňatky mezi Romy a gadži jsou výjimkou. Také mezi těmi, kdo považují vzdělání svých dětí za nejdůležitější životní projekt, platí vzájemná přitažlivost, i u těch, kde je tomu naopak. Kdyby se té odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání podařilo zavést u nás inkluzivní už sňatkový trh, má hlavní problém vyřešený: sociálně znevýhodnění žáci by zmizeli. Jenom bude zapotřebí vymyslet, jak zavést pro vysokoškoláky povinnost brát si děvčata, jež završila své vzdělávání už integrovanou základní školou, a romským nevěstám uložit za ženicha gadžu ze středostavovské rodiny. Ale ani to snad nebude pro tu odbornou společnost neřešitelná potíž. Což to také nařídit vyhláškou?“ říká Ivo Možný.

Než si začneme otevřeně přiznávat a pojmenovávat problémy včetně toho, že společnost jako celek hloupne, protože chytří mají méně dětí, z krize elit se nedostaneme.