„Kdo povolil Lise přestat si barvit vlasy?“ pronesl prý Michael Melling, místopředseda mediální skupiny Bell Media na redakční schůzi. Řeč je o Lise LaFlammeové, kanadské moderátorské hvězdě, která se v osmapadesáti letech rozhodla zešedivět. Následovala výpověď – nikoli pro Mellinga, nýbrž pro LaFlammeovou. Zatímco se média po celém světě pohoršovala nad potupou stárnoucí ženy, mediální skupina popírala, že by výpověď souvisela s kadeřnickými úkony.

Ať už to bylo jakkoli, poprask vyjevil, jak citlivé je to téma. Vyhazov jako by dokonale kopíroval známý předsudek. Stárnoucí žena na viditelném místě? Tady něco nehraje. Copak není všem jasné, že padesátnice vybledla do neviditelnosti? Toto téma má svou kulturní i filozofickou stopu. O zneviditelnění seniorů sepsala francouzská filozofka Simone de Beauvoirová významné dílo Stáří (1970). Tehdy jí bylo dvaašedesát.

Knihou navázala na své klasické dílo Druhé pohlaví, věnované tomu, kterak žena platí ve společnosti za výjimku, zatímco muž je standard. Kategorii „druhého“ lze prý vztáhnout i na stárnutí. Mladý člověk je pravidlo, starý vždy druhý. Stárnutí je navíc podle filozofky nevratné mrzačení. S ohledem na zmíněné zneviditelnění jedné ženy, ale třeba i na proslulý slogan „Muži zrají“ zaujme, jak krutě píše filozofka o mužském stárnutí. Žena, pro niž jsou důležitější vztahy a domácí prostor, nevnímá ztrátu postavení jako existenční ohrožení: na to, že je druhá, je zvyklá. To muž padá na dno z výšky, a ještě nemá kam padat – od domova svůj status neodvozuje.

Generalizace bývají ošidné vždy, a pakliže je vztahujeme na staré lidi, jsou snad ještě ošidnější. Pozoruhodnost knihy je potud především nepřímá: vyčteme z ní nikoli to, jací jsou staří lidé, ale do jaké míry se společnost za posledních šedesát let proměnila. Zdá se, že kult mládí, který se rodil v době, v níž de Beauvoirová knihu psala, dopadl především na ženy a ze stárnutí učinil přinejmenším stejnou zátěž jako pro muže. Ale podstatnější je jiná otázka. Platí obecná teze, podle které je starý člověk odstrkovaným druhým?

Bod zlomu

Otázku je třeba zvážit na pozadí faktu, že z demografického hlediska žijeme v přelomové době. V roce 2018 bylo na světě poprvé méně dětí pod pět let než lidí nad pětašedesát. Nestárneme tedy jen jako jednotlivci. Stárne celý svět. V době, v níž generace tzv. babyboomerů ustavovala kult mladí, píše de Beauvoirová: „Nikdy to nebyli staří lidé, kteří by podnítili pokrok.“ Něco na tom výroku je. Kleopatra, Alexandr Veliký nebo Ježíš zemřeli jako třicátníci. Žili dost dlouho na to, aby zplodili děti, zmocnili se trůnu, založili říši nebo celosvětové náboženství. Avšak nezestárli.

I v dřívějších dobách existovali velmi staří lidé – to byli ti, kteří měli štěstí na geny, sociální zázemí i další příznivé okolnosti. Dnes není stárnutí luxus. Výzkumník v oblasti demografických změn Bradley Schurman poznamenává ve své knize The Super Age: „Nejméně 35 ze 195 států na této planetě bude mít do roku 2030 minimálně jednoho z pěti lidí starších 65 let, což je tradiční věk odchodu do důchodu. Do roku 2050 bude každý šestý člověk na světě starší 65, z toho každý čtvrtý v Evropě a Severní Americe.“ Počet osob ve věku 80 let a víc se podle prognóz ztrojnásobí, ze 143 milionů v roce 2019 na 426 milionů v roce 2050, čímž se tato skupina stane nejrychleji rostoucí demografickou skupinou.

Tvrzení de Beauvoirové, že staří nemají vliv, aspoň tedy nepodněcují převratné změny, na tomto pozadí neobstojí. Vzpomenout můžeme na americkou politiku, jejíž prezidentské kampaně se v posledních letech proměnily v ageistické peklo, v němž jeden senior poukazuje na rozvíjející se senilitu druhého seniora. Ale nutno dodat, že Spojené státy jsou co do stáří politiků spíše extrémem. Od roku 1950 se průměrný věk politiků ve vyspělých demokraciích snížil z šedesátky na čtyřiapadesát let. Jenže i to je ve srovnání s někdejšími vůdci pokročilá zralost.

Příkladem mladého státníka je francouzský prezident Macron. Příznačné ovšem je, že jej v posledních prezidentských volbách podrželi starší voliči. Z lidí starších šedesáti let jej podpořilo 36 %, takže mu v této věkové kategorii svůj hlas dalo dvakrát víc voličů než mezi lidmi mladšími pětadvaceti. Starší tím podpořili nejen Macrona, ale rovněž středové směřování politiky. To je obecnější fenomén: starší podporují německou středově-pravicovou stranu CDU a stejně je tomu v případě španělské středově-levicové PSOE. Naopak mladí tříští. I to má svá pozitiva, třeba v podobě intenzivnější konkurence, ale cenou za to je časté propadání hlasů mladých voličů a jejich pocit vyloučení.

Závažnější je, že převrácení poměru mezi starými a mladými podrývá samu logiku společnosti. Již nyní žijí ve vyspělých státech lidé, jejichž důchodové období není o mnoho kratší než období produktivní. Zintenzivnění politických, ekonomických i etických debat o tom, dokdy můžeme či musíme chtít, aby lidé pracovali, je z tohoto hlediska nevyhnutelné. Na straně jedné zjevně existují povolání, která nebudeme moci vykonávat v osmdesáti, na straně druhé je třeba odmítnout častý povzdech nad tím, že delší život je jen prodlužování nepříjemné, bolestivé, tíživé části stárnutí.

Zůstáváme déle zdraví

Výzkumy to nepotvrzují. Přestože se s věkem počet onemocnění dramaticky zvyšuje, takže ve věku 85 let trpí některou z forem demence každý čtvrtý člověk, napříč všemi věkovými skupinami sledujeme ústup nemocnosti. Zůstáváme déle zdraví a koncentrace onemocnění se zvyšuje právě až ke konci života. David Sinclair, americký biolog a jeden z nejvýznamnějších výzkumníků v oblasti stárnutí, proto upozorňuje: biologický věk dnešního šedesátníka je ekvivalentem padesátníka předešlé generace.

Japonsko, v němž žije již dnes víc než 29 procent obyvatel starších 65 let, předznamenává možná opatření. Lidé ve věku 65 až 74 již nebudou považováni za „staré“, ale za příslušníky nové životní fáze zralosti. Politici navíc usilují o to, aby paralelně do společnosti zapojili mladé ročníky. Hranice dospělosti se v dubnu letošního roku proto posunula z původních dvaceti let na osmnáct. Tito noví dospělí si mohou bez souhlasu rodičů zažádat o kreditní kartu, najmout byt nebo vstoupit do manželství. Jinými slovy, je třeba vysílat signály starším, že ještě mohou být činní, a mladším, že již mohou.

Politická opatření jsou nutná, ale ne dostatečná. Zapracovat je třeba především na kulturním obrazu stáří. Dusivé stereotypy nám nadělili především tzv. boomeři, tedy příslušníci poválečné generace, kteří jsou strůjci kultu mládí. Zasloužili se i o revoluční změny týkající se sexuálního chování. Antikoncepční a sexuální revoluce podnítila to, co dnes označujeme jako počátek demografické zimy.

Boomeři paradoxně stáli na počátku stárnutí populace a tento proces zároveň okořenili o kult mládí. Ten se ostatně drží napříč generacemi. Melling, který propustil LaFlammeovou, byl čtyřicátník, příslušník generace X. Ale zdaleka nejde jen o „boomerovské“ pojetí krásy. S kultem mládí se pojí znehodnocování zkušeností a nadhodnocování novosti, která je prý podmínkou kreativity. Ztělesňují to současní héroové, třeba Mark Zuckerberg. Když se ale výzkumníci podívali na průměrný věk zakladatelů úspěšných start-upů, byli překvapeni: zjistili, že nejúspěšnější jsou lidé ve věku pětačtyřiceti let, v některých oborech ještě starší.

Přehodnotit kult mládí

To, že je nezbytností ve stárnoucí společnosti přehodnotit kult mládí, neznamená, že by kdokoli měl mladé lidi odstrkovat. Spíš je třeba odstranit důrazy na některé rysy, které jsou prý stěžejní pro spokojený život, ve skutečnosti však bývají vstupenkou na terapeutická sezení. Zbožštění adolescentního ducha a krásy vede k tomu, že si staře a ošklivě připadají i dosud mladí lidé. Tento pocit vyplývá ze správné intuice. Stárneme všichni – ve dvaceti i třiceti. Každým dnem jsme blíž smrti.

Snižujeme-li se vzájemně slovy o zneviditelnění nebo druhého blahosklonně varujeme před demencí, můžeme tím sebe i druhé připravovat o chuť jednat, určovat vlastní život, mít z něj radost. Potud je příznačné, že v období před volbami často slýcháme, nechť staří myslí na své vnuky. Dobře, ale ono to vyznívá, jako by staří neměli myslet na svou budoucnost, protože ji nemají. To není jen necitlivost, pohledem do statistik zjišťujeme, že je to omyl.

Zestárlých klišé o stáří se musíme zbavovat z čiré nutnosti. Má-li zůstat společnost životaschopná, je třeba opřít se o mladé i staré. Ale nehraje se zde jen o společnost, hlavně jde o nás. Zkrátka by byla škoda zahodit život předčasně, jen kvůli omylu nějakého boomera a jeho zastydlým představám o mládí, kráse, kreativitě.

Mimochodem, Michael Melling, který vyhodil Lisu LaFlammeovou, po té mediální patálii opustil svou pozici, prý chce trávit víc času s rodinou. A LaFlammeová se vrátila na obrazovku. Zaměstnal ji zpravodajský kanál CityNews, šedinám navzdory.