Neplánujeme zaútočit na jiné země. Ani na Ukrajinu jsme nezaútočili. Prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve čtvrtek 10. března po schůzce se svým ukrajinským protějškem Dmytrem Kulebou v Turecku. Při pohledu na agresi, kterou Rusko na Ukrajině předvádí, znějí ta slova tragikomicky. Jestli si Lavrov pod neútočením představuje to, co Moskva na Ukrajině předvádí, je to výzva k nejvyššímu stupni ostražitosti.

Různé výhrůžné náznaky už Vladimir Putin a jeho komplicové vyslali směrem ke Švédsku, Finsku nebo Polsku. Je přirozené, že po celé Evropě panují z Ruska obavy. Jsou oprávněné. Je to poprvé od konce druhé světové války, kdy jedna suverénní země v Evropě napadla jinou. V případě invaze do Maďarska v roce 1956 a Československa v roce 1968 šlo o něco jiného: Sovětský svaz tehdy zasahoval v zemích svých vazalů, dělal si pořádek na „svém“ území.

Přesněji řečeno není to poprvé, ale po obsazení Krymu v roce 2014 už podruhé, kdy Putinovo Rusko suverénní zemi napadlo. U agresora tohoto typu si nikdo nemůže být jist, že se to nebude opakovat. Americký prezident Joe Biden proto minulý pátek přiletěl do Bruselu na summit NATO, aby se spojenci dohodl další strategii. Při té příležitosti tam navštívil i summit Evropské unie a zemí G7. Agenda byla zřejmá. Jak dostat Rusko pryč z Ukrajiny a zajistit, aby v dohledné době nikoho nenapadalo a neohrožovalo.

K žádnému průlomu v dosavadní strategii na žádném summitu nedošlo. Jede se dál a možná v dohledné době hlouběji podle dosavadního scénáře. Vojensky to znamená, že Západ se na Ukrajině nebude nijak angažovat. NATO si naordinovalo naprostou zdrženlivost. Polský návrh na mírovou misi na Ukrajině se vůbec nedostal na jednací stůl. Severoatlantická aliance nechce žádný přímý vojenský konflikt s Ruskou federací. Do chvíle, než by ohrozilo některou z členských zemí. Riziko, že by jakékoli angažmá v rusko-ukrajinské válce mohlo rozpoutat třetí světovou válku, je příliš vysoké.

Zbraně a izolace

Shoda panuje na tom, že jednotlivé členské země Severoatlantické aliance podle své vlastní chuti a možností budou dál a víc vyzbrojovat Ukrajinu, aby dokázala Rusku čelit vlastními silami. Bojovat se tedy bude, dokud k tomu budou mít Ukrajinci sílu a odhodlání. Do té doby mohou počítat s přísunem zbraní ze Západu. Rozhodnutí, dokdy bojovat, je na nich. Západní spojenci Ukrajiny ale dávají dost jasně najevo, že jim jde o to, aby se Rusové dostali do co nejslabší pozice, v níž by byla zahájena poválečná mírová jednání.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v řadě rozhovorů, mimo jiné i v tom, který poskytl ruským médiím a který byl navzdory kremelské cenzuře publikován v Rusku, jasně říká, že dohoda o míru může přijít až ve chvíli, kdy Rusko zastaví vojenskou ofenzivu. Američané a Britové, kteří mají hlavní slovo při formulování západních postojů, Ukrajince do žádného appeasementu netlačí. Zájmem je co nejvíc oslabené Rusko.

Úplné odstřižení není na dohled

Druhou linií je ekonomická a technologická izolace Ruska. K ní se v této chvíli přidaly všechny nejvyspělejší země světa. V záměru izolovat ale zůstávají velké mezery, které stále umožňují Rusku ekonomicky přežít a Putinovi získávat dolary a eura na financování války. Mezery zůstávají, protože západní země pečlivě váží, aby sankce zasáhly Rusko, ale nepoškodily jejich životní úroveň. Neuralgickými body, které nabourávají izolaci, jsou dodávky surovin, především ropy a plynu. Tady se ukazuje, jak nebezpečně závislými se země Evropy na Rusku staly. Především některé z nich v čele s Německem. Přiznávají, že úplnou izolaci Ruska si nemohou dovolit, protože by to jejich ekonomiky prostě nezvládly. Aspoň zatím. Takže pro Rusko klíčový vývoz surovin, základ jeho ekonomiky, je stále mimo sankce. Stejně jako jsou stále v mezinárodním bankovním systému SWIFT zapojeny Sberbank a Gazprombank, první a třetí největší ruská banka. Přes ně se za plyn a ropu platí.

Rusové už dnes pod tíhou sankcí mají vážný problém sehnat základní spotřební zboží nebo léky. Životní úroveň se po propadu rublu snížila. Rusko je po prudké devalvaci zemí s nejnižším průměrným platem v Evropě. Kreml ale stále inkasuje za plyn a ropu dost peněz na to, aby udržel stát v chodu. Putin už slíbil nové sociální dávky, vyšší platby pro zaměstnance státu a vyšší důchody, aby lidem aspoň částečně kompenzoval propad rublu. Zatím má z čeho platit. A bude mít do chvíle, kdy ještě potečou od německých, českých, nizozemských a dalších evropských zákazníků platby za plyn a ropu.

Rusko, které už je dnes na rozdíl od roku 2014 soběstačné ve výrobě potravin, je odříznuté od většiny západního zboží a služeb, na něž si lidé za dvacetileté Putinovy éry postupně zvykli jako na standard. Stále ale není zahnáno do izolace tak daleko, jako byl po uvalení sankcí Írán. Ten nesměl vyvážet ropu. Byl odkázán jen na humanitární program Ropa za potraviny. Že se íránské sankce porušovaly a že při tom sehrávaly důležitou roli i německé nebo francouzské banky v čele s Deutsche Bank, je jiný příběh. V této chvíli ale Rusko není ještě zdaleka v tak hluboké izolaci, jako byl Írán. O Severní Koreji nemluvě. A nebude v ní, dokud mu Evropané budou platit za ropu a plyn. A to bude trvat nejspíš ještě několik měsíců, než si Evropa nakoupí tyto komodity jinde.

Stejně jako s rychlým koncem války nepočítá Severoatlantická aliance, nepočítá s ním ani Evropská unie. Rozhodně nepočítá s tím, že Rusko vyjde z izolace v horizontu měsíců nebo několika málo let. Proto lídři na summitu řešili, jak se závislosti na ruském plynu zbavit a zajistit si dodávky za co nejnižší ceny odjinud. Je zřejmé, že ty dodávky budou dražší, než za kolik prodává plyn Rusko. Už jen proto, že ten plyn bude zkapalněný a bude se do Evropy dopravovat tankery ze Spojených států nebo Kataru. Není to neřešitelné. Tímto stylem nakupují plyn bohaté ekonomiky jihovýchodní Asie od Japonska po Jižní Koreu a Singapur. Cena je ale vyšší než u dodávek z Ruska. Pokud na tento model Evropa půjde, je to investice do bezpečnosti a nezávislosti na Rusku. Obyvatele bude něco stát, to nikdo z politiků nemůže zastírat.

Sázka na nové Rusko

Evropská unie se v pátek dohodla, že v zájmu toho, aby se jednotlivé země o plyn, kterého bude málo, nepřeplácely, přistoupí ke společným centrálním nákupům. Lídři se obávají, že by individuální hon po nedostatkovém plynu ceny zbytečně zvedal. V paměti jistě ještě mají příhody, jak si na začátku pandemie čínského koronaviru jednotlivé země přímo na letištní ploše v Pekingu přeplácely letadla plná čínských roušek. Právě po tomto poučení už se pak dohodly na centrálním nákupu covidových vakcín. Války a pandemie bohužel ničí trh a konkurenci a přinášejí státní centralizaci.

Unie se ale zároveň dohodla, že musí skončit éra energetické nezodpovědnosti. Přesného opaku energetické bezpečnosti. O ní se v posledních letech hodně mluvilo. V praxi ale vládla nezodpovědnost, respektive v případě některých zemí naivita a lehkovážnost. Ta se projevovala téměř prázdnými zásobníky na plyn. V této situaci se po útoku na Ukrajinu ocitlo Německo. Země, která má ambici používat plyn jako hlavní záložní variantu pro obnovitelné zdroje, když nesvítí a nefouká, měla koncem února zásobníky naplněné ze dvou procent. To znamená téměř prázdné. Na první pohled to zarazí u státu, který považuje za tak důležitou hodnotu jistotu. Němci nejsou riskující hráči, kteří jedou po hraně. Proč měli ty zásobníky prázdné? Protože je měl v pronájmu ruský Gazprom. Dominátor na německém trhu s plynem. Putin se zjevně na invazi připravoval. I tím, že si vzal Němce jako rukojmí s prázdnými zásobníky plynu. Berlín tak dlouho váhal při první vlně sankcí právě proto, že se obával, aby mu Moskva nevypnula plyn. Vláda moc dobře věděla, že má skoro prázdno a potřebuje čas.

Lídři Evropské unie se proto na summitu dohodli, že všechny země musejí mít před zimní sezonou zásobníky zaplněné natolik, aby jim pokryly aspoň 90 dní plné spotřeby. My jsme na počátku ruské invaze měli rezervy na 60 dní.

Západ se vyzbrojováním Ukrajiny, sankcemi a energetickým odpojováním od Ruska chystá na to, že střet bude dlouhý. Britský historik Niall Ferguson minulý týden v komentáři pro Bloomberg citoval informace z kuloárů americké a britské politiky, že skutečnou motivací izolace je, aby se Rusové sami zbavili Putinova režimu (viz též komentář Ondřeje Šmigola Putin musí pryč). Rétoricky chaotický americký prezident Joe Biden to vzápětí řekl nahlas tak přímočaře, že to musel Bílý dům dementovat. Motivace Západu je zřejmá.