Že má spolková kancléřka Angela Merkelová díky svému východoněmeckému původu empatii pro nás postkomunisty, z toho už se dávno stala mantra českých diplomatů i politiků. Pokud to tak skutečně je, nechci vidět, jak to bude vypadat, až v Berlíně nastoupí někdo vůči nám empatický ještě méně. Protože už tato vstřícná kancléřka se v únoru 2018 dopracovala k otevřenému vyhrožování.

Nejde samozřejmě o tanky, ale „jen“ o peníze. Právě se rozbíhají jednání o unijním rozpočtu na léta 2021–2027. Po Velké Británii, která odchází příští rok, zůstane v unijních příjmech díra 14 miliard eur ročně. Německo je sice ochotné svůj už tak velký členský příspěvek ještě navýšit, prý až o další tři až čtyři miliardy, zato další netto plátci jako Nizozemsko a Rakousko k tomu ochotni nejsou. Je nasnadě, že v unijních fondech bude méně peněz, což je při škodlivém charakteru dotací dobrá zpráva.

Ale visegrádské státy jsou čistí příjemci a naše vlády se jako čistí příjemci v Bruselu bohužel pořád chovají. Takže kancléřka minulý čtvrtek v Německém spolkovém sněmu mohla pohrozit, že kdo nepůjde na přerozdělování běženců do jednotlivých členských států (Dublin IV), dostane méně peněz. „Je třeba podporovat ze strukturálních a kohezních fondů právě ty členské státy a regiony, které se k tomuto úkolu stavějí čelem.“

Stranický kolega kancléřky Günther Oettinger, toho času evropský komisař, v týž den přes Süddeutsche Zeitung vzkázal vládám, které centrálnímu přerozdělování azylantů oponují: „Pokud budete pokračovat v nastoupeném kurzu, seškrtáme investice.“ Měli by si toho všimnout staromilci, kteří snad ještě předpokládají, že Evropská komise neprosazuje žádnou konkrétní politiku, protože tohle samozřejmě byla brutální obhajoba jedné konkrétní politiky otevřených hranic, která vyšla z jednoho členského státu v konkrétním roce 2015.

Kromě vstřícnější azylové politiky bude kancléřka Merkelová podmiňovat dotace ještě jedním kritériem: dodržování zásad právního státu. Tak to stojí v pozičním papíru německé vlády pro jednání o unijním rozpočtu, z něhož minulý pátek citoval server Spiegelu. Aby čtenáři nebyli zmateni, v článku se jim hned vysvětluje, že to má být políček zemím typu Polska a Maďarska. O pokrytectví, s nímž si Brusel a Berlín najednou začaly dělat starosti o nezávislost soudů a veřejnoprávní televize v Polsku poté, co tam vyhrála konzervativní pravice, už toho bylo na stránkách Týdeníku Echo publikováno dost. V Polsku vyšla řada analýz, které dokazují, že vrchní či nejvyšší soudy v Německu, Francii nebo ve Španělsku jsou zpolitizované víc, než k čemu se možná v Polsku Kaczyński kdy stačí dobrat. Když pak Novoevropany za takové situace z centrály dále umravňují bez toho, že by se nějak vyrovnali s námitkami, dopadne to asi tak, že nějaká část Novoevropanů se té centrále odcizí. Na západoevropské straně se tímto nešťastným postupem stávají předsudky vůči Východoevropanům zase o kousek přijatelnější v řadách progresivního publika.

Mantra o Merkelové, která má pro nás bohudík slabost, by neměla tu sílu, kdyby se v ní nehrálo s představou nějakého zlého německého politika „zprava“, který vůči východní Evropě bude postupovat se starou teutonskou nadřazeností, prostě někdo jako národovci z Alternativy pro Německo (AfD). Tak si na závěr přečtěme, jak ve Spolkovém sněmu na vystoupení kancléřky reagoval předseda AfD Alexander Gauland: „Ale víte, že Východoevropané nebudou nikdy ochotni přijmout rozdělování uprchlíků uvnitř EU. (…) Východoevropané mají historické zkušenosti, které je k takovému postoji vedou. Stovky let byli ovládáni Osmany, za druhé světové války pak bohužel zotročeni Němci, dalších čtyřicet let utlačováni Sověty.“ To jsou, pokračoval Gauland vůči kancléřce, „životní zkušenosti, proti nimž s nějakým povinným systémem EU nezmůžete nic. (…) Tato myšlenka je přitom typicky německá v tom špatném slova smyslu, v jakém už jsme po druhé světové válce vlastně nikdy nechtěli vystupovat. Je to politické vydírání.“ Tuto obhajobu svých Východoevropanů už kancléřka neslyšela. Ve chvíli, kdy si Gauland stoupal k mikrofonu, opustila sál.

Vynucovat si politickou poslušnost dotacemi, to je v EU na tak vysoké úrovni zvrat. Loni v květnu se tímto směrem jako první vydal ministr financí Finska, nicméně Finsko proti Německu v Unii mnoho neváží. Když si to teď veřejně dovolila Merkelová, je to jako změna času. A to, že se za Východoevropany staví německý nacionál, pocit té změny završuje.