Vztahy mezi Velkou Británií a společenstvím kontinentálních národů nebyly nikdy příliš vstřícné. Blížící se brexit je důsledkem mnoholetého vývoje. Sehrály v něm roli staré i nové křivdy, ale také dlouhá práce euroskeptických politiků.

Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní Evropské unie, bylo založeno z iniciativy Německa a Francie. Už od počátku mělo více členů. Mezi zakládající státy patřila rovněž Itálie a země Beneluxu. Rozhodující ale byla právě vůle Bonnu a Paříže ke spolupráci. Velká Británie zprvu stála mimo EHS. Její zahraniční politika se dlouho orientovala na obrovské koloniální impérium a s ním spojená dominia (Kanada, Austrálie, Jižní Afrika, Nový Zéland), která už požívala samostatnosti, ale jejichž hospodářské a kulturní vazby na starou metropoli byly stále těsné. K udržení této říše však Britům po druhé světové válce scházely síly. Británie sice patřila k vítězům konfliktu, ale vyšla z něj s drtivými dluhy; nebýt Marshallova plánu, možná by tehdy britské státní finance skončily bankrotem. Rovněž únava z neustálého prolévání krve na cizích bojištích byla zřetelná. Brzy (v srpnu 1947) vypadla z koruny impéria největší perla, Indie, a poté se říše začala drolit rychlostí, jakou by ještě deset let předtím nikdo neočekával. V roce 1960 leželo impérium v troskách. Slábnutí koloniální moci vedlo k tomu, že Velká Británie začala jevit zájem o užší spolupráci s kontinentální Evropou. Společný trh, který v rámci EHS vznikl, byl pro britské průmyslové výrobky zajímavý. Britští spotřebitelé se zase těšili na možnost dovozu levných produktů z Itálie a Německa. V srpnu 1961 podala Velká Británie přihlášku do EHS.

Nějakou chvíli běžela vstupní vyjednávání dobře, ale v roce 1963 přišel šok. Francouzský prezident Charles de Gaulle nečekaně vetoval britskou žádost o vstup. Historie se znovu opakovala v roce 1967: opět přihláška a opět po několika měsících de Gaullovo veto. Tyto dvě události nebyly britskou veřejností nikdy úplně zapomenuty. Británie se nakonec k EHS připojila až v roce 1973, kdy už byl de Gaulle bezpečně mrtev.

„Ostrovní“ mentalita Britů, zvyklých na určitý stupeň politické a kulturní izolace od kontinentu, se v následujících letech projevovala různými konflikty. Velmi obtížný byl pro Brity přechod z imperiálních jednotek měr a vah na světový standard „metr, litr, kilogram“. V podstatě nebyl dokončen dodnes; například vzdálenosti na silničních ukazatelích se stále udávají v mílích, protože výměna všech cedulí na ostrově by byla nesmírně drahá a navíc logisticky obtížná (musela by se provést naráz). Rovněž některé produkty, jako například čepované pivo a rozlévané mléko, jsou stále ještě oficiálně prodávány po pintách či librách a lidé se obvykle váží na stones (kameny), kuriózní jednotku, která nemá nikde na světě obdoby. V roce 1985 zavedla vláda povinnost užívání vah cejchovaných v gramech. Několik hokynářů, kteří toto nařízení odmítli respektovat a dále používali starší váhy s tradičními jednotkami, svádělo po následujících dvacet let veřejný boj s úřady. Vysloužili si označení Metric Martyrs, a i když jejich odpor byl nakonec marný, získali si mezi obyvatelstvem nemálo sympatií. Bylo to znamení, že britská veřejnost nechce svoji ostrovní identitu úplně opustit.

Zárodky rebelie

V Británii, která volí svoje poslance jednokolovým většinovým systémem, existují pouze tři velké celostátní strany: konzervativci, labouristé a liberální demokraté. Ta poslední zmíněná má Evropskou unii ráda, ale zároveň je z trojlístku nejmenší. Na moc si liberálové v poslední generaci sáhli jen jednou, v letech 2010–2015, kdy většinový volební systém nedokázal vygenerovat žádnou většinu v Dolní sněmovně. Výsledkem byla koaliční vláda toryů a liberálních demokratů, pro Británii dost netypická. Dvě zbylé velké strany jsou rozštípnuty na eurofilní a euroskeptické křídlo, i když každá z jiných důvodů. Konzervativci se obávají silného vlivu Německa ve spolku, pozvolného rozpouštění britské národní identity a proti mysli jim rovněž jsou regulační aktivity Bruselu, které nesou jednoznačný rukopis francouzského státního dirigismu. Strana toryů, silně provázaná s velkými podniky a bankami, jim nechce ztěžovat podnikání.

Velký a rozhořčený boj musel například někdejší premiér David Cameron svést s Bruselem o „transakční daň“, jež měla být vybírána ze všech transakcí mezi finančními institucemi. Pro britský finanční sektor, který je významnou součástí národního hospodářství, by taková daň představovala globální konkurenční nevýhodu. Přes opakované britské výhrůžky vetem, k nimž se připojilo i několik menších států (včetně ČR), pokračovala Evropská komise několik let v přípravách zavedení daně. Nyní je projekt uložen k ledu, ale je otázka, zda se po vystoupení Británie z EU nevrátí „zadními vrátky“. Pro menší země, které s ním nesouhlasí, by bylo daleko těžší odolat spojenému německo-francouzskému nátlaku, než když měly na své straně těžkou váhu v podobě Londýna.

Labouristická strana má rovněž euroskeptické křídlo, motivované ovšem zcela jinými důvody. Jde zejména o marxisty a odpůrce globalizace, kteří vidí v EU neoliberální projekt, jehož smyslem je oslabení práv pracujících a ochrana kapitálu. Radikálnější labourističtí politici by rádi zpětně znárodnili některé privatizované služby, například železniční dopravu nebo plynárny; pravidla EU to ale neumožňují. I to je důvod, proč současný předseda strany Jeremy Corbyn k tématu setrvání v EU nemá jednoznačný postoj. Corbyn je představitelem ideologické levice, jejíž program by v rámci pravidel EU nebylo možné uskutečnit. Proevropské křídlo labouristů je spojeno s osobou Tonyho Blaira a jeho projektu „New Labour“, s nímž v roce 1997 drtivě vyhrál volby. „New Labour“ byla u moci třináct let a po tu dobu nedělal Londýn v EU žádné velké potíže. Ani labouristická vláda však nezašla v eurooptimismu tak daleko, aby se pokusila v Británii zavést euro místo libry šterlinků. „New Labour“ je ovšem v posledních letech v nemilosti jak u voličů, tak u vlastních kolegů – labouristů.

Levicově zaměřená část veřejnosti má za to, že Blair a jeho následovníci si až příliš dobře rozumějí s globálním kapitálem a zapomínají na řešení starostí dělnické třídy. Navíc se Blairova vláda zapletla do válek v Afghánistánu a Iráku, které jsou mezi voliči dost nepopulární. Posledním vzepětím „New Labour“ byla snaha Eda Milibanda vyhrát volby v roce 2015. Poté, co neuspěl, převzalo vliv ve straně výrazně levicové křídlo vedené hnutím Momentum, které považuje blairovskou politiku za historický omyl. V konzervativní straně má euroskepticismus také dlouhou tradici a nejslavnější toryovská politička, Margaret Thatcherová, prodělala v této věci velký osobní obrat. Ještě v roce 1975, kdy Britové hlasovali o svém setrvání v EHS, se podílela na kampani pro „Ano“. Při výkonu funkce premiérky se však projevovala podstatně kritičtěji, protože francouzsko-německá dynamika EU jí přišla neslučitelná s řadou britských zájmů. V roce 1984 vybojovala Železná lady tzv. „britský rabat“, faktickou slevu, která vrací část britských příspěvků do evropského rozpočtu zpátky do londýnské kasy. Smyslem britského rabatu je kompenzovat Británii skutečnost, že velká část evropského rozpočtu jde na podporu společné zemědělské politiky, z níž těží zejména Francie. Nejde o malou částku; v roce 2015 představoval britský rabat celkem 6,2 miliardy eur.

V roce 1988 pronesla Margaret Thatcherová ve městě Bruggy slavný projev, který se stal intelektuálním základem nového euroskepticismu konzervativců. Varovala v něm před směšováním historického pojmu „Evropa“ s byrokratickou strukturou v Bruselu. Odmítla směřování společenství k budoucím Spojeným státům evropským. Kritizovala rovněž skutečnost, že redukce rozsahu státní moci, dosažená její vládou v Británii za uplynulá dvě volební období, byla více než kompenzována produkcí nových norem a regulací EHS. Podle jejího názoru hrozila možnost, že Spojené státy americké mohou časem podlehnout pokušení rezignovat na své bezpečnostní závazky v Evropě; v této předpovědi předběhla skutečnost o rovných třicet let, ale dnes se děje přesně toto.

Hnutí

Jedním z lidí, kteří se politicky ztotožnili s bojovným projevem v Bruggách, byl tehdy sedmnáctiletý Daniel Hannan, člen britských Mladých konzervativců. Na rozdíl od premiérky, která nikdy výslovně nezpochybnila členství Británie v EHS, si Hannan vytyčil za životní politický cíl právě vystoupení ze společenství, tedy brexit (tehdy ještě neznámé slovo). Jediná reálná cesta k tomuto cíli vedla přes referendum. A to byl úkol, na němž Hannan a jeho spojenci začali pracovat. Ze začátku to vypadalo jako donkichotská výprava bez šance na úspěch. Přesvědčování jednotlivých poslanců a tajemníků šlo pomalu.

Hannanovi však hrál do karet politický vývoj. V roce 2005 odmítly evropské národy navrhovanou ústavu EU. To, že byla o pár let později převlečena do nového kabátu pod jménem Lisabonská smlouva a přijata bez konání referend, posílilo euroskeptiky po celém kontinentě. Británie se rovněž ocitla pod významným tlakem vnitroevropské migrace. Londýn a okolí patří k nejhustěji osídleným oblastem Evropy. Přistěhování statisíců lidí, zejména z východoevropských zemí, vedlo k nárůstu cen nemovitostí a výše nájmů a zároveň ke snížení úrovně mezd, zejména v hůře placených manuálních profesích. Rozšířený zvyk zejména polských pracovníků pobírat dětské přídavky z britského rozpočtu na své děti, které zůstaly doma v Polsku, byl britskou veřejností vnímán jako zneužití evropských svobod. Univerzálně neoblíbenými se pak staly balkánské, vesměs romské, kapsářské a žebrácké gangy, velmi viditelné na veřejnosti.

Po volbách roku 2010 zjistil předseda konzervativců David Cameron, že dlouhá mravenčí práce Daniela Hannana a spol. má přece jen nějaké výsledky: v nové sněmovně sedělo několik desítek toryovských euroskeptiků. Ti začali na Camerona vyvíjet nátlak, aby přistoupil na konání referenda. Ještě daleko větší tlak však vznikal ze skutečnosti, že na scéně se vynořila konkurenční strana, UKIP, pro kterou bylo konání referenda hlavním (ne-li jediným) cílem. Její předseda Nigel Farage měl talent pro kontakt s „běžným občanem“, který mírně snobskému Davidu Cameronovi, absolventovi klasické elitní soukromé školy, scházel. Preference UKIP vystoupaly v průběhu roku 2014 až na 25 %. Vzhledem k jednokolovému většinovému systému hrozilo konzervativcům ze strany UKIP katastrofální oslabení. Nakonec byl premiér Cameron, sám zastánce setrvání Británie v EU, dotlačen těmito okolnostmi k tomu, aby se ke konání referenda zavázal.

„Remain“, strana zastánců, podcenila svoje soupeře. První průzkumy veřejného mínění jí slibovaly výraznou převahu a kampaň za setrvání v Unii byla vedena jen vlažně. Pro „Leavers“ však bylo referendum vyvrcholením pětadvaceti let drobné a systematické práce. Zkušenosti a vazby, získané během této doby, se jim zúročily.

Když začátkem roku 2016 bylo patrné, že referendum může dopadnout oběma způsoby, vydal se David Cameron na cestu do Bruselu, vybojovat od evropských struktur nějaké ústupky. Vrátil se víceméně s prázdnýma rukama.

Ecce brexit, ať už bude znamenat cokoli.