Andrej Babiš neměl včera dobrý den. Ráno podle diplomatických zdrojů nevybíravě vynadal předsedovi albánského parlamentu Gramozi Ruçimu, který je v Praze na oficiální návštěvě. Český premiér mu vytýkal, že tamní politici vedou zemi od deseti k pěti – stejná rétorika, s jakou bodoval tady v letech 2011 až 2014, kdy se mu podařilo stát se ministrem financí a reálně nejmocnějším členem vlády.

Od té doby je hlavní Babišovou linií ublíženost a vzbuzování soucitu, což se mu v kombinaci s aurou profesionálního machra daří prodávat třetině voličů. Po Albánci, na němž si upouštěl napětí, přišel další výstup ve dvě hodiny odpoledne, kdy vystupoval ve sněmovně a hájil se před auditem Evropské komise. Babišovo vystoupení několikrát vnějškově připomnělo slavný projev, který Miloš Jakeš pronesl na stranickém aktivu v Červeném Hrádku před třiceti lety.

Babiš ve své řeči volně přechází od oprávněných bodů – jako je neoddiskutovatelná skutečnost, že audit Evropské komise zatím není definitivní, není dokonce ani ve stavu, kdy by pod něj někdo mohl vsadit podpis, a přesto unikl na veřejnost – až po kritiku EU. Tu v jednu chvíli (ve 14:24 středoevropského času) obvinil i z toho, že „nás nutí čerpat“ v pochybných programech, což je pravda a současně neuvěřitelná drzost od největšího příjemce unijních peněz v České republice. Babiše obrana dotačních programů EU a její klimatické politiky v roce 2011 motivovaly ke vstupu do politiky. Když tehdejší prezident Václav Klaus vetoval zákon o biopalivech, lobbista Babiš si u těch, kteří ho později začali vehementně kritizovat (Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek...), prosadil mimořádnou schůzi, na níž bylo prezidentské veto přehlasováno. A rozčílený tím, že mu někdo blokuje účast na evropských politikách, zahájil pochod, který ho dovedl tam, odkud ho opozice a demonstranti chtějí dostat.

Ještě absurdnější moment přišel, když premiér na Evropskou komisi hodil vinu za průběžný schodek státního rozpočtu: „Oni (myšleno Komise – pozn. aut.) nám zadržují peníze a oni se chovají tak, jak se chovají. Už dávno bychom ty peníze mohli mít doma a potom by ten rozpočet vypadal úplně jinak. I když samozřejmě výdaje jsou podstatně vyšší, protože my jsme skutečně výdaje do lidí napumpovali.“ Premiér státu, který už sedm let zažívá hospodářský růst, není schopen sestavit vyrovnaný rozpočet, pumpuje státní peníze do voličů a spoléhá se na Evropskou unii, že následky jeho politiky aspoň zčásti vyrovná – po dotacích hned další důkaz o tom, jak může takové členství v této Evropské unii kazit výkon vlády v členském státě.

Babiš včera působil, jako že je v koncích. Byl nervózní a mluvil z cesty. Jeho politický konec mají v rukou nepřímo organizátoři demonstrací, kteří trochu riskantně svolávají příští mítink přímo na Letenskou pláň. Jde o to, jestli u nich převáží tendence ke stočení širokého hněvu na premiéra-oligarchu aktivistickým směrem (například vyráběním paralel se Slovenskem po vraždě Jána Kuciaka loni; přitom český marasmus je jiného druhu než marasmus na ficovském Slovensku).

Skupina Milion chvilek se dosud správně a chytře držela zásady, že pro změnu v čele české vlády je klíčová role politických stran. Tady by byla chvíle pro malou vládní stranu ČSSD. Jenže předáci sociální demokracie, která zatím oficiálně čeká s vyjádřením na konečný audit Evropské komise, mluví privátně tak, že je z toho zřejmé, co udělají, až za měsíc audit dorazí: nic. Audity nejsou prý nic směrodatného, tvrdí oni. A to je na začátku června i pro Babiše to bezprostředně nejdůležitější.

Na námitku, že odchod sociálních demokratů z vlády by neměl cenu, protože prezident Zeman jmenuje Babiše premiérem znovu a ten ČSSD nahradí hlasy Tomia Okamury, lze odpovědět: Ale bylo by to pročištění poměrů, katalyzátor.