Náš severní soused v květnu avizoval, že koupí turecké bojové drony Bayraktar TB2, které již demonstrovaly svoje schopnosti v několika regionálních konfliktech. Přicházejí i další zprávy, které naznačují velké sbližování Varšavy s Ankarou. Tyto kroky Poláků vyvolaly rozporuplné reakce, dokonce obvinění ze „zrady“ evropské křesťanské civilizace, jelikož Turecko pro ni představuje stále větší hrozbu. Proč tedy vůbec došlo k tomuto velkému obratu? A co z toho vyplývá pro Českou republiku?

Polský záměr pořídit si bezpilotní stroje Bayraktar TB2 znamenal ohromné překvapení, snad i šok, po němž z různých směrů přišla někdy hodně ostrá kritika. Do určité míry se vlastně zopakoval scénář z května 2019, kdy Maďarsko oznámilo, že kupuje turecká obrněná vozidla. Premiér Orbán tehdy čelil obvinění z pokrytectví, protože sice údajně vystupuje jako obránce křesťanství, ovšem uzavírá obchody s islamisty.

Nedosti na tom. Na začátku července dorazily na základnu v Polsku turecké stíhačky F-16, jež se podílejí na ochraně vzdušného prostoru nad Pobaltím. A navíc europoslanci strany Právo a spravedlnost zablokovali rezoluci, jež měla odsuzovat tureckou genocidu Arménů. Začalo se otevřeně hovořit o tom, že se tiše vytváří polsko-turecká strategická aliance, jež (samozřejmě) usiluje o omezení ruského vlivu ve východní Evropě.

Na takové tvrzení může být ještě brzy, ovšem jestliže odhlédneme od ideologie a podíváme se na celou situaci prizmatem realistické geopolitiky, mají Varšava a Ankara skutečně řadu společných zájmů. Obě země jsou členy NATO, ale jako regionální velmoci na vzestupu mají též svoje vlastní mocenské agendy, které nemusejí být ve shodě s „evropskými zájmy“ či „západními zájmy“ (pokud něco takového vůbec existuje). A obě pochopitelně mají i dost problematické, respektive konfliktní vztahy s Ruskem.

V případě Poláků je naprosto jednoznačné, že historické zkušenosti i aktuální události jim velí chápat Moskvu jako hlavní zdroj bezpečnostních hrozeb. V případě Turecka je situace složitější, protože Ankara zakoupila ruský protivzdušný systém S-400 Triumf (a stala se kvůli tomu terčem amerických sankcí), ale současně vnímá ruskou hrozbu a v několika regionálních konfliktech působí na opačných stranách než Kreml.

Zájmy Ruska a Turecka na sebe v poslední době narazily zejména v Sýrii, Libyi, Středomoří a samozřejmě také v Náhorním Karabachu. Ve všech případech se konfrontace (aspoň dočasně) uklidnila a obě velmoci uzavřely určité dohody o rozdělení sfér vlivu, avšak navzdory tomu se dají očekávat nové srážky. Už krátký pohled na mapu ukazuje, že geopolitické zájmy Moskvy a Ankary se především v regionu Kavkazu a Střední Asie (kde převažují turkické a muslimské populace) kříží natolik, že konfrontace jsou nevyhnutelné.

Mezi oblasti strategických zájmů Turecka logicky náleží i Černé moře, což je ostatně hlavním důvodem, proč Ankara tak výrazně podporuje Kyjev. Turecko patří mezi největší investory na Ukrajině (ta ostatně také zakoupila drony Bayraktar TB2), neboť nechce a nemůže dovolit, aby Ukrajinu (znovu) ovládlo Rusko, které by tak zvýšilo svůj vliv nad Černým mořem. Právě tady se nachází i jeden styčný bod se zájmy Polska.

Faktická samostatnost Ukrajiny (respektive její nepodléhání Moskvě) totiž samozřejmě představuje i významný strategický zájem Varšavy. Přesně proto však Poláky velmi vyvedl z míry fakt, že ruská anexe Krymu a vojenská intervence na Donbasu vyvolaly ze strany většiny zemí NATO vlastně jen velmi slabou odezvu. Polsko opakovaně deklarovalo, že nezávislost Ukrajiny patří mezi jeho priority, ovšem západní státy to vesměs příliš nereflektovaly. Poslední roky se tudíž v Polsku nesou ve znamení velkého přehodnocování.

Pragmatické spojenectví s Ankarou je tedy vlastně odrazem toho, že Poláci pochopili, že se na západní země nemohou spolehnout. Trochu ironicky lze dodat, že rovněž to vlastně zapadá do jejich historických zkušeností. Každopádně ovšem existuje hned několik důvodů, proč většina států západní Evropy nemůže pro Varšavu představovat opravdu relevantní spojence a proč se Poláci nemohou spoléhat jen na své členství v NATO.

Západní Evropa totiž jednoduše nemá zájem na jakékoli větší konfrontaci s Ruskem, neboť se neobejde bez ruských nerostných surovin. Vedle toho postrádá i vojenské kapacity, které by jí dovolily se v takovém konfliktu smysluplně angažovat. Většina evropských zemí své armády „osekala“ na úroveň, která dělá z jejich účasti v nějaké rozsáhlejší válce téma pro ryze akademické diskuse. Výsledkem je absurdní situace, že operačně nejschopnější pozemní síly v Evropě na západ od Ukrajiny má právě Polsko.

Jako vhodnou ilustraci lze uvést například skutečnost, že Francie a Německo odmítly účast Polska v projektu nového „eurotanku“ MGCS (Main Ground Combat System). Oficiálně se hovoří o jakýchsi technických či finančních komplikacích, realita však bude patrně úplně odlišná. Paříž totiž hodlá kupovat 200 tanků a Berlín plánuje 300 kusů, jenže naši severní sousedé zamýšlejí získat 800 obrněnců, tedy víc než Francie a Německo dohromady! To by jim v celém projektu propůjčilo silné (a pro západní země nepřijatelné) slovo.

Jestliže u Německa lze připustit, že vzhledem ke své geografické poloze může aspoň částečně vnímat hrozbu ze strany Ruska, pak u Francie to předpokládat rozhodně nelze. Přesně naopak, ze strany prezidenta Macrona existuje zjevná snaha uzavřít s Ruskem jakousi tichou dohodu o rozdělení vlivu. Francie prostě nesdílí polské obavy a vnímá Moskvu spíš jako potenciálního spojence pro své mocenské zájmy ve Středomoří.

Polsko se pochopitelně nadále těší jasné americké podpoře, jelikož USA pokládají Varšavu za významného spojence, ovšem ani ze strany Američanů nelze očekávat žádné zvláštní nadšení z konfrontace s Moskvou. Pozornost USA se jasně přesouvá do Pacifiku s cílem čelit ambicím Číny, kdežto Evropa se stále více dostává na periferii amerických zájmů. Rusko sice pro USA může představovat zdroj problémů či hrozeb, ale Američanům půjde spíš o zajištění ruské neutrality v americko-čínském konfliktu.

Stručně řečeno, Poláci pochopili, že s nějakou významnou pomocí ze strany Západu nemohou počítat. USA budou jistě usilovat o prodeje svých zbraní, ačkoli ani to není stoprocentně jisté, protože nákup dronů Bayraktar TB2 mohl být motivován také tím, že Bidenova administrativa možná nechtěla Varšavě prodat nejvyspělejší americké drony. Navíc je potřeba počítat i s tím, že západní země budou mít svých starostí víc než dost.

Scénář brzkého vypuknutí občanské války v některé západoevropské zemi (zřejmě ve Francii) již rozhodně není jen atraktivní zápletkou technothrillerů, nýbrž něčím, o čem docela otevřeně mluví politici a odborníci. USA pak zajisté budou procházet údobím velkých společenských a politických turbulencí, což logicky omezí jejich schopnost angažmá v zahraničí. Jinými slovy, západní země možná ani nebudou schopny Polsku nějak významněji pomoci, jelikož se budou muset nejprve vypořádat s islamisty a progresivisty.

Odstrašit nepřátele, získat spojence

„Prozření“ Poláků přesvědčivě ilustrují rozsáhlé nákupy vojenské techniky. Nejlepší (a v krizi možná i jedinou) záštitou skutečné suverenity země a nejúčinnějším prostředkem pro obranu a prosazování národních zájmů jsou totiž kvalitní ozbrojené síly. Shodnou cestou kráčí ostatně i Maďarsko, které sice nesdílí polské obavy z Ruska, ale společně s Polskem chápe, že suverénní země se zkrátka neobejde bez silné armády. Ta dovede jak odstrašovat případné nepřátele, tak fungovat jako nástroj schopný získávat spojence.

Armáda je nejdůležitějším, ale pochopitelně nikoli jediným prvkem bezpečnostního systému. Musí ji totiž podporovat mj. loajální obyvatelstvo, ochotné podílet se na obraně země, a domácí zbrojní průmysl. Varšava i Budapešť tedy kupují moderní zahraniční zbraně, ale také investují do domácích podniků a snaží se získávat technologie. Konkrétním důkazem zde budiž fakt, že ony turecké obrněnce hodlá Maďarsko licenčně vyrábět.

Polsko i Maďarsko se prostě vydaly cestou maximálně pragmatické zahraniční a bezpečnostní politiky. Národní a křesťanská orientace jejich vlád nebrání upevňování vztahů s Tureckem na základě konkrétních společných zájmů. Nejde tedy o žádnou „zradu“, nýbrž o čistě realistický pohled na fungování mezinárodní scény a současnou bezpečnostní situaci. Poláci a Maďaři již jasně pochopili, že nikdo jiný za ně bojovat nebude.

Pragmatismus Poláků obsahuje i další zajímavou dimenzi, a to dobré vztahy s Čínou, jež patří mezi velké investory nejen v Polsku, ale i v Maďarsku, Turecku a na Ukrajině. Číňané chápou tento region jako „bránu do Evropy“ a mají tady ekonomické, ale (zatím) nikoli geopolitické zájmy. Moskva každopádně hledí na expanzi vlivu Pekingu s tichou, ovšem rostoucí nelibostí, takže jejich vztahy v oblasti Balkánu a Černého moře pravděpodobně začnou hodně „skřípat“, čehož chce Varšava využít ke svému prospěchu.

Příkladem Polska a Maďarska by se mělo inspirovat i Česko. Nikoli tak, že by kopírovalo všechny jejich kroky, nýbrž v tom smyslu, že by mělo postupovat podle stejné principiální koncepce. Do té náleží mj. budování skutečně moderní armády primárně k obraně území, podpora domácího zbrojního průmyslu, asertivní prosazování vlastních národních zájmů a samozřejmě i realistická (až cynická) zahraniční politika.

Vše nasvědčuje tomu, že dlouhá epocha míru v Evropě skončila a že záhy vypuknou (a třeba i hodně rychle) nové konflikty. Sice nelze s jistotou říci, kdo s kým či proti komu bude bojovat, protože scénářů existuje řada, od povstání islamistů po ruskou invazi do Pobaltí, ovšem o významu armád národních států nelze pochybovat v žádném z nich. Slavná maxima Římanů o míru a přípravě války totiž nikdy nepřestala platit.