V době vzniku tohoto textu probíhá ruská agrese proti Ukrajině šestým týdnem. Přicházejí pozitivní zprávy o mírových rozhovorech, jenže zároveň se zdá, že Rusko chce ještě dosáhnout velkého vojenského úspěchu na Donbase, aby tak získalo nějakou silnou vyjednávací kartu (a něco, co by mohl režim doma prezentovat jako „vítězství“). Válka ale znamená pro Rusko strategickou katastrofu obrovských rozměrů, protože dosažené výsledky rozhodně neodpovídají strašlivým ztrátám osob i techniky, které Rusko zaznamenává.

Již po několika dnech trvání války bylo zjevné, že většina západních odborníků (včetně autora tohoto článku) dlouhodobě velmi přeceňovala ruské ozbrojené síly, respektive jejich schopnost vést moderní bojové operace. Sama agrese proti Ukrajině se ovšem stala „budíčkem“ pro evropské politické reprezentace, které si konečně uvědomily, že dosavadní přístup k obranné politice se již nadále nedá udržovat a je třeba učinit zásadní změny.

Snad nejvýrazněji se to projevilo v případě Německa, jehož vláda oznámila plán investovat do rozvoje armády sto miliard eur. Zanedlouho přišla zpráva, že Němci zakoupí americké bojové letouny F-35 Lightning II, které budou sloužit i jako nosiče amerických jaderných pum, jež jsou dlouhodobě deponovány na německém území. Mimochodem, o pořízení špičkových stíhaček F-35 se stále častěji hovoří také v České republice.

Nepřipomíná to něco? Ano, rok 2014, kdy se odehrála anexe Krymu, aby pak Moskva poslala neoznačené vojáky do nepřiznané války na Donbase. Západní státy reagovaly sankcemi a také velkými slovy o potřebě posilovat obranyschopnost a připravovat se i na konvenční konflikty, o kterých se dlouhé roky tvrdilo, že jsou takřka vyloučené. Po velkých slovech však naneštěstí přišly činy vesměs jen malé, pokud vůbec nějaké. To samozřejmě netěšilo USA a nepochybně to přispělo také k volebnímu úspěchu Donalda Trumpa.

Nový excentrický nájemník Bílého domu dal evropským členům NATO důrazně najevo, že se s touto situací nehodlá smířit, a dokonce vyhrožoval odchodem USA z Aliance. Jeho nástupce Joe Biden sice rozhodně nejde tak daleko, avšak tlak zpoza Atlantiku trvá. Navzdory Krymu a Donbasu stále platí excelentní výrok amerického geopolitického analytika George Friedmana, že Američané jsou unaveni z toho, že oni mají vojenskou sílu, zatímco Evropané mají názory. Mohla by to nová ruská agrese konečně změnit?

Krátce řečeno, měli bychom doufat a být opatrnými optimisty. Faktem ovšem je, že situace by už asi jen těžko mohla být horší, jelikož většina armád evropských zemí NATO byla postupně výrazně seškrtána (a ekonomická krize kvůli pandemii čínského koronaviru zajisté nepomohla při nápravě). Nejbizarnější případ představuje právě Německo, protože reálné bojové kapacity bundeswehru jsou podle mnoha zdrojů prostě směšné.

Relikt historie?

Stav evropských armád si můžeme dobře ilustrovat na jedné kategorii techniky, kterou názory laiků zas a znovu prezentují jako „relikt historie“, ačkoli se ve skutečnosti nadále ukazuje jako nesmírně užitečná. Pochopitelně jde o tanky, které dosud představují unikátní a vojensky (zatím) nenahraditelné spojení palebné síly, pancéřové ochrany a terénní pohyblivosti. Chyby, které se při jejich nasazení mnohdy dějí (včetně těch, které dělají Rusové na Ukrajině), na této základní premise nemohou nic podstatného změnit.

Ruská armáda za měsíc bojů pozbyla přes 300 tanků. Celkově sice před válkou vlastnila okolo 10 000 tanků, ovšem velká většina čekala v záložních skladech a jen asi 2800 aktivně sloužilo u bojových útvarů. Rusové tedy ztratili víc než desetinu provozovaných strojů a četné zprávy naznačují, že stav oněch uskladněných je hodně špatný. V zájmu objektivity dodejme, že Ukrajina za měsíc bojů odepsala asi 80 tanků.

Ponechejme teď stranou vtipný fakt, že ukrajinská armáda má nyní vyšší počet tanků než před válkou, protože asi polovinu z oněch tří stovek ztracených ruských tanků tvoří obrněnce, které Ukrajinci ukořistili. Soustřeďme se jen na skutečnost, že obě armády ztrácejí řádově desítky a stovky tanků. Dále připomeňme, že Armáda ČR vlastní méně než sto tanků (a z nich pouze 30 je modernizovaných), zatímco Francie provozuje kolem 220 obrněnců a Německo se „chlubí“ asi 240 tanky, z nichž ale jen asi 160 reálně funguje.

Jinými slovy, obrněné jednotky Ruska a Ukrajiny ztratily za měsíc přibližně tolik tanků, kolik jich reálně používají Němci a Francouzi dohromady. Situace ovšem naštěstí přece jen není tristní všude, protože jedna evropská země NATO provozuje víc než 800 tanků a hodlá tento počet zvýšit na víc než 1000, možná až 1500 kusů. Je to Polsko, které nikdy nepodlehlo oněm představám o „konci tanků“ a také se neopájelo naivními představami, že velký válečný konflikt v Evropě je přece „prakticky vyloučený“.

Poláci dlouhé roky systematicky budují vševojskovou armádu pro obranu domácího teritoria a za stejným účelem postavili také početnou domobranu (jejíž model poté zkopírovala Ukrajina, jíž se to nyní ohromně vyplácí). Mnoho odborníků tedy soudí, že právě Varšava má z hlediska reálných operačních schopností nejlepší armádu v Evropě; někteří uštěpačně dodávají, že by Poláci rozdrtili celý bundeswehr zhruba za jeden den.

Povinná vojenská služba

Jakkoli je to paradoxní, právě Varšava je teď v pozici toho nejpovolanějšího, který by měl radit „starým“ členům NATO, jak mají budovat svoje armády. Tankové a mechanizované útvary, silné dělostřelectvo, moderní nadzvukové letectvo, ale také změny personální politiky, jelikož armády potřebují početné zálohy. V některých zemích už se tedy dokonce vrací na stůl myšlenka nějaké formy povinné vojenské služby.

Také v Česku se již našlo několik odvážlivců, kteří o tomto tématu hovoří. Některé průzkumy veřejného mínění naznačují i rostoucí podporu této myšlenky, ačkoli návrat povinné „vojny“ klasického střihu patrně nenastane. Spíš se dá počítat s nějakým krátkým branným výcvikem v trvání několika málo měsíců či s nějakou delší dobrovolnou službou, jejíž absolventi by pak posílili řady aktivních záloh či domobrany. Vhodnou inspirací pro Českou republiku by mohla být ostatně rovněž zmíněná domobrana v Polsku.

Krátce řečeno, Polsko dnes náleží do malé skupiny států, které na své obranné politice nemusejí nic zásadního měnit, neboť již dlouho kráčejí po správné cestě. Připomeňme, že onen zvýšený počet tanků má zahrnovat i 250 amerických vozidel M1A2 Abrams a že též Poláci se rozhodli pro stíhačky F-35, což jasně napovídá, s jakou velmocí spojují své perspektivy. Polsko se totiž zjevně zařadilo do pomyslné „extraligy“ států, kterým USA skutečně věří, na které spoléhají a kterým dodávají i své nejmodernější zbraňové systémy.

Kromě našich severních sousedů tam náleží i Velká Británie, Austrálie, Japonsko, Jižní Korea a Izrael. Tento výčet by však měl vzbudit pozornost ještě kvůli jedné věci, jelikož v této pětici figurují dvě jaderné velmoci a tři státy, u kterých se o nukleárních zbraních často hovoří. Nyní je toto téma nejaktuálnější v Jižní Koreji, kde se stal prezidentem zastánce jaderného arzenálu a kde má tento krok i většinovou veřejnou podporu.

V případě Polska představuje dlouhodobý záměr získat „Bombu“ v podstatě veřejné tajemství a jde také o jeden z důvodů, proč Poláci vybrali stíhačky F-35: mezi schopnosti tohoto letounu patří i nesení amerických bomb B61. Poláci (zatím) spíš skrytě, ale intenzivně usilují o zapojení do systému „nuclear sharing“. Na jejich území by tedy byly americké pumy, které by po vypuknutí (hypotetické) války dostalo polské letectvo, byť naši sousedé by zřejmě ještě raději vlastnili zcela suverénní odstrašující arzenál.

„Kladivo“ pro Česko

Kuloární diskuse na toto téma se již nějakou dobu vedou rovněž v Česku, kde se pro nukleární zbraně často používá šifra „Kladivo“. Kromě připojení se k „jadernému sdílení“ se spekuluje i o hypotetické výrobě vlastních hlavic, což by Česko (na rozdíl od Polska) jistě zvládlo. Pokud česká armáda nezvolí modernizované letouny Gripen a vsadí (stejně jako Polsko či Německo) na sice dražší, ovšem nepochybně pokročilejší americké „Blesky“ neboli F-35, může jít o indicii, že ve hře opravdu jsou i nukleární bomby.

Na první pohled to možná působí neuvěřitelně, ovšem kuloární rozpravy tohoto druhu mívají tu zajímavou vlastnost, že zpravidla jen o určitou dobu předbíhají veřejnou debatu a poté realitu. Není to příliš dávno, kdy za téma „vášnivých debat v anarchistických kroužcích“ platilo i zavedení F-35, bojových dronů či špionážních družic. Všechny tyto (a četné jiné) akvizice pro AČR se dnes rozebírají nebo plánují už naprosto otevřeně.

Prohlášení politiků naznačují, že obrannou politiku evropských zemí (včetně Česka) by mohla čekat velká renesance. Tento optimismus ale musí provázet opatrnost, protože už se objevují i varování před politickými ústupky od oněch velkých plánů. Nyní se každopádně otvírá jedno mimořádné „okno příležitostí“, jež by se mělo maximálně využít. Na řadě jsou konkrétní činy, protože velkých slibů už Evropa slyšela dost.