Výročí konce druhé války letos odnesl dejvický maršál Koněv, který byl polit růžovou barvou, a „levicový sociální demokrat“ Jaroslav Foldyna, který málem přišel o jazyk, jejž chtěl dle svých slov „dát aktivistovi“.

V obou případech šlo o ztráty nekrvavé a spíše symbolické, takže s průběhem oslav můžeme být spokojeni. Jinak se jako každý rok opakuje zmatený spor, co to vlastně bylo v tom květnu 1945. Kdo to tady vlastně osvobodil a bylo to skutečné osvobození, když to pak se svobodou brzy dopadlo tak žalostně? Zamotanost oné věci nemůže být větší. Hitler už byl kaput, wehrmacht v agonii, Američané se nesměli pohnout z Plzně a Prahu bránili před prchajícími Němci vlasovci, zrádci své hrozné a nelidské vlasti, zoufalci, které rychlým zákrokem přes Krušné hory jely likvidovat tanky Rudé armády.

Ty přijely do už zpacifikované Prahy, kde za pár dní visely z kandelábrů ohořelé trupy Němců, kteří nestačili utéct, neboť možná necítili osobní důvod. Začínala naše malá válka po válce – vyhnání Němců provázené masakry. Takové divné osvobození to bylo. Citlivějším lidem z něj už tehdy bylo při vší úlevě úzko. 

Je však jasné, že konec strašné války musel být strašný a ti, jejichž životy v těch týdnech a měsících skončily, ti si zaslouží pietu a úctu. Padnout na konci války, to je vždycky ještě smutnější než být trefen na jejím začátku nebo uprostřed, i když z hlediska absolutního je to jedno. S mrtvými se ale dají dělat různé věci, také je zneužívat, nekrofilně se na nich ukájet a předvádět se, jak moc s nimi živoucí souvisí. V tom jsou přeborníci Rusové, kteří jak se strašně chovali k živým, tak se dojemně umí chovat k mrtvým, zvláště když padli na cizím území, které se tím stává z mystických důvodů potenciálně ruským.  

Je tedy dost důvodů ten svátek respektovat, stejně jako je dost důvodů ho vnímat rozporuplně. Připomíná se jím gigantická tragédie, které se účastnily dva asi nejhorší státy v dějinách a která potom, když skončila, v naší části Evropy pokračovala méně násilnými prostředky. Nacistické Německo byl asi nejodpornější stát v evropské historii, za nímž hned na druhém místě byla Stalinova říše.

To pořadí bylo dáno ale jen faktem agrese: do té doby mezi nimi v dobyvačnosti nebyl rozdíl, což svorně dokázaly při porcování Polska. Druhá světová válka byla v první třetině společnou akcí dvou zločineckých systémů, tedy Hitlerova Německa a Stalinova Sovětského svazu. Obě země společně přepadly a rozdělily si Polsko, Sovětský svaz brutálně okupoval Pobaltí, kde vyvraždil třetinu obyvatel, vedl zbabělou válku s Finskem, které se statečně bránilo, a spáchal bezprecedentní zločin na pětadvaceti tisících polských důstojníků v Katyni.

To, že oba systémy stanuly po několika letech zuřivě proti sobě, na bestiálnosti stalinistického režimu nic nezměnilo. Válku za cenu strašných a většinou zbytečných obětí vyhrál, přežil a ve vraždění pokračoval. V celkovém počtu zločinů Sovětský svaz Německo s převahou předčil, stalinistický mlýnek na maso mlel o desetiletí dříve, mlel i déle a vlastně také nenažraněji. Největším koncentračním táborem nebyla Osvětim, která se ostatně symbolem holocaustu stala poněkud sporně (nebyl to ryze vyhlazovací tábor a nehynuli v něm jen Židé), ale systém sovětských gulagů, rozprostřený po šestině světa.

Ale v té rozhodující chvíli jeden napadl druhého, protože při tom cítil větší šanci na půdu, jíž si tak cenil. Od tohoto okamžiku to byla ze strany napadeného válka „spravedlivá“, kterou s rozhořčeností vedli i ti, kteří stalinistický režim nenáviděli. Vlast se brání vždy, i když je hrozná. Dozvukem té rvačky byla pražské epizoda, jež byla už jen takovým mávnutím dračím ocasem.
Důsledkem toho máchnutí tu byl pak čtyřicet let stát, který ztratil samostatnost. Byla to parodie na osvobození, po roce 1968 pak už jen rituál sebeponížení. Je otázka, co je to za svátek dnes, a není divu, že se tak rozpačitě slaví. Smysl mu dávají hroby, které připomínají, že i z toho koncového máchnutí ocasem tekla krev. Tekla na zem, která je naše. Měli bychom si toho vážit i po těch mnoha letech. A slavit? Vždyť opravdu není co.