Diplomatická megaroztržka mezi Francií a anglosférou (Austrálií, USA, Británií) je jednou z těch příležitostí, kdy si člověk s pokorou uvědomí, že na země se staletou tradicí vysoké kultury prostě nemáme. Ta rafinovaná proradnost! Ta šťavnatost urážek! Čech, který nevyjel na zkušenou do Paříže, jako by nebyl – to platilo za první republiky a mělo by i dnes.

Takto se například vyjádřil na Twitteru veterán francouzské diplomacie Jean-Marie Guéhenno: „Hezká slova (amerického ministra zahraničí) Blinkena na adresu Francie prozrazují, že jeho plynná francouzština neznamená, že rozumí Francouzům. Hezká slova paroháče nepotěší. Rozzuří ho, protože potvrzují, že je považován za idiota, kterého stačí poklepat po zádech.“ A to, že Francie na protest odvolala velvyslance z Washingtonu a Canberry, ale ne z Londýna, vysvětlil zdroj blízký Elysejskému paláci tak, že „když jídlo v restauraci není prvotřídní, tak vyhodíte šéfkuchaře, a ne člověka, který myje nádobí“.

Západní diplomaté kdysi poučovali postkomunistické země, že chtějí-li vstoupit do moderního světa, musí se povznést nad staré křivdy a spory. Ale možná jen neměly tak kvalitní staré křivdy jako Francouzi a Anglosasové. V uplynulých dnech jich byla na sociálních sítích aktivována celá plejáda. Zapomněli jste snad, že Francie v březnu zablokovala dodávky vakcín pro Austrálii? Zapomněli jste, jak ve válce o Falklandy v roce 1982 Francouzi sice podpořili Brity, ale zároveň pomohli Argentincům zprovoznit rakety Exocet? Zapomněli jste, jak USA vrazily dýku do zad Britům a Francouzům v Suezské krizi v roce 1956? My tedy ne!

Samotná substance sporu legrace není. Především se ukazuje, že změna v americké zahraniční politice je reálná a Joe Biden provádí kroky, kterými Donald Trump spíš jen hrozil. Nejdříve stáhl vojska z Afghánistánu a teď začal budovat skutečnou vojenskou alianci proti Číně.

O tu jde. Protože důležitější než provozní problémy francouzsko-australského kontraktu na ponorky z roku 2016 bylo to, že Australané dospěli k závěru, že jejich strategická situace se změnila, že Čína je čím dál agresivnější. A že potřebují lepší ponorky a hlavně mocnější alianci.

Francouzům je třeba připomenout loňský 22. prosinec. Tehdy vrcholila příprava evropsko-čínské investiční dohody. Designovaný americký národněbezpečnostní poradce Jake Sullivan se ozval, že by nastupující administrativa „přivítala brzké konzultace s našimi evropskými partnery o našich společných starostech s čínskými obchodními praktikami“. Kdepak, ozvalo se z Paříže a z Berlína, budeme mít vlastní čínskou politiku a k americkému tlaku se připojovat nebudeme. A 30. prosince dohodu s Čínou podepsali. Podpisu předcházela separátní videokonference Macrona a Merkelové s čínským prezidentem – o čem, nikomu neřekli.

Američané si z toho vyvodili závěry, jejichž důsledky vidíme. Můžeme jen přihlížet tomu, jak lehkovážně obě strany nakládají s transatlantickým spojenectvím.

Ve světě Lennonovy Imagine, jejíž text prý před čtrnácti dny Yoko Ono zase nechala promítat na budovy v různých místech světa, by se měli všichni milovat. My žijeme v pokleslém světě, v němž jsou lidé poháněni škodolibostí stejně jako těmi nejvznešenějšími city. Na britském webu Unherd se komentátor Peter Franklin podíval, jak se vede někdejšímu unijnímu vyjednávači pro brexit Michelu Barnierovi. I na nás euroskeptiky dělal dojem, vždy perfektně upraven a připraven, přiznává Franklin. A dnes?

„Říká se, že když budete čekat u řeky dost dlouho, uvidíte plavat po hladině těla vašich nepřátel. Po čtyřech letech je brexit vyřízený – a Barnier taky. Po svém brexitovém džobu měl na mušce předsednictví Evropské komise, ale porazila ho von der Leyenová. Teď musí kandidovat na francouzského prezidenta, což je bohužel demokratický proces. Už se v tom plácá.“

Po Němci Martinu Schulzovi má Barnier šanci být druhým hodnostářem, který prokáže, že kariéra v Bruselu je špatnou průpravou pro skutečnou politiku. Další je Donald Tusk, který se vrátil na polskou scénu se slovy, že chce „bojovat proti zlu“, což musí potěšit každého liberála.