Francouzský ekonom Thomas Piketty je hvězdou současné levice. Pozornost upoutal v roce 2013 tlustou knihou o šesti stech stránkách s titulem Kapitál v 21. století. Zabývá se příjmovou nerovností a distribucí bohatství v Evropě a Spojených státech. Tvrdí, že když je v dlouhodobém horizontu míra návratnosti kapitálu vyšší než tempo hospodářského růstu, je výsledkem koncentrace bohatství a jeho nerovnoměrné rozdělení. To způsobuje sociální a hospodářskou nestabilitu. Piketty nezůstává jen u analýzy stavu, ale rovnou navrhuje řešení. Globální progresivní daně z majetku.

V posledních letech se Piketty, dnes profesor ekonomie na London School of Economics, cítí ve svém živlu. Má dojem, že v různých západních zemích se ve vzpouře voličů proti tradičním elitám a establishmentu naplňují jeho teze o frustraci ze vzrůstající nerovnosti. Zvolení Donalda Trumpa i brexit považuje za jejich potvrzení. Ve Spojených státech i ve Velké Británii se příjmová nerovnost skutečně zvětšuje. A středním vrstvám nerostou reálné příjmy. Letos v lednu Piketty napsal do francouzského deníku Le Monde článek s titulkem „2018, rok Evropy“. Popisuje v něm, jak příjmová nerovnost rozkládá soudržnost v Evropě hned na dvou osách. Společná evropská měna zvyšuje nerovnosti mezi bohatnoucím severem a v hospodářských problémech se potácejícím jihem od Řecka přes Itálii po Francii.

Kdo má být komu vděčný

Na ose západ–východ se odehrává jiný typ nerovnosti zvyšující společenské napětí. Postkomunistické země střední a východní Evropy bohatnou rychleji než západní, bohatší část Evropské unie. Na rozdíl od západu kontinentu nebo Spojených států se tady nezvyšuje příjmová nerovnost. Lidé se ale i tady obracejí proti domácímu i evropskému establishmentu. Piketty to vysvětluje tím, že si zde bohatší země udělaly svého druhu kolonie, odkud odvážejí bohatství. A výrazně tím přispívají k udržování nízkých platů.

Země papírově bohatnou, ale lidé mají pocit, že moc z toho vytvořeného bohatství neužijí. Středoevropané cítí, že cíl dohnat v životní úrovní západní státy se přibližuje pomaleji, než čekali. Začínají z toho být frustrovaní. Zvlášť když je ze západu dost často kádrují, že ještě nedorostli jejich civilizačnímu standardu, jak se to projevuje, když odmítají kvóty na přerozdělování migrantů. Mají pocit, že ve střední Evropě jsou nevděční za peníze, které od nich přes evropské dotace dostávají. „V Paříži, Berlíně a Bruselu lidé nerozumějí tomu nedostatku vděčnosti za ty obrovské sumy veřejných peněz, které na Východ ze svých daní posílají. Ale v Praze a Varšavě se věci interpretují o dost jinak. Lidé tam zdůrazňují, že návratnost západních investic tady byla obrovská a že sumy, které si odtud západní investoři stahují, výrazně převyšují částky, které sem z Evropské unie přišly,“ píše Piketty. „Ve skutečnosti, když se podíváme na čísla, mají ti Češi a Poláci pravdu. Po kolapsu komunismu se postupně západní investoři (především Němci) stali majiteli významné části kapitálu v postkomunistické Evropě. Když vezmeme celkový objem fixního kapitálu (včetně budov), patří jim čtvrtina. Když se díváme jen na vlastnictví firem, je to víc než polovina. Ještě větší je podíl u velkých firem.“

Piketty coby ekonom své teze dokládá čísly. Cituje z velmi detailní studie Filipa Novokmeta Mezi komunismem a kapitalismem. Esej o vývoji nerovnosti v příjmech a majetku ve východní Evropě v letech 1890 až 2015. Nejvýstižnější je srovnání, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku. A kolik sem naopak přišlo na evropských dotacích.

V Česku se těží nejvíc miliard

Největším poraženým z celé střední Evropy je Česká republika. Ekonom Karel Kříž to v Salonu Týdeníku Echo nedávno popsal slovy, že jsme největším krmelcem Evropy. Že se tady západní investoři chovají jako novodobí kolonialisté. Vytěží levnou pracovní sílu – a zisky odvezou domů. Podle oficiálních statistik Eurostatu odešlo z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách 7,6 procenta HDP. Přímočaře řečeno: do zahraničí se odvezlo 7,6 procenta toho, co se tady vydělalo. Ze země za tu dobu na dividendách odešlo 2252 miliard korun. Naopak na evropských dotacích za tu dobu přišlo do Česka 1,9 procenta HDP. To znamená 563 miliard korun. Jsme v rekordním minusu 1689 miliard korun za sedm let. Roční minus dosahuje 241 miliard korun. V přepočtu na výkon ekonomiky je ten minus 5,7 procenta HDP. Pro lepší představivost: kdyby se ty peníze rozdělily mezi zhruba pět milionů lidí, kteří v Česku pracují, vycházelo by to na 48 tisíc na člověka ročně. Za sedm let to dělá 192 tisíc korun. Kdyby ty peníze neodešly na dividendách, ale rozdělily se na platech, mohl být průměrný plat o čtyři tisíce korun vyšší.

To zcela oprávněně vede k interpretaci, že nikomu v Evropě, ani Německu coby největšímu financiérovi společného evropského rozpočtu, nic nedlužíme. Protože jsme nejvýkonnější a nejbohatší z celé střední Evropy, jsme zároveň s velkým náskokem největším krmelcem. Z evropských fondů jsme v poměru k výkonu ekonomiky získali nejméně z celé střední Evropy. Na ziscích se odtud naopak vyvezlo nejvíc. Jak už bylo výše zmíněno, za sedm let od roku 2010 do roku 2016 je to 5,7 procenta HDP. V nejmenším schodku jsou Maďaři s 1,5 procenta HDP, následovaní Slováky se dvěma procenty a Poláky s 3,2 procenta. Jsme tedy v poměru k výkonu ekonomiky bezmála čtyřikrát výnosnější krmelec než Maďaři, skoro třikrát výnosnější než Slováci a téměř dvakrát výnosnější než Poláci.

Velikost krmelce se nejlépe ukazuje na konkrétních číslech. Kdyby od nás odcházely zisky slovenským tempem, bylo by to místo oněch 2252 miliard za sedm let jen 1276 miliard. Při polském tempu 1428 miliard a při maďarském 2190 miliard korun.

Čeští bankéři živí ty francouzské a rakouské

Ještě názorněji to lze vidět na konkrétních příbězích firem. Většina největších českých podniků, které táhnou ekonomiku, je součástí západních skupin. Jedny z nejvyšších dividend odtékají ze země už roky především z velkých bank. Právě ony jsou hlavním a velmi spolehlivým zdrojem zisků pro celé skupiny. Za finanční krize po roce 2008, následované v roce 2010 krizí eurozóny, se v některých případech české banky podílely až dvěma třetinami na celkových ziscích svých skupin. Ony na rozdíl od rakouských, belgických, italských a francouzských centrál neměly žádné investice do řeckých, italských ani španělských dluhopisů. Nedělaly žádné velké investiční obchody, na nichž si bankéři přicházejí na největší bonusy. Dělali velmi konzervativní drobné bankovnictví, jež díky velmi vysokým poplatkům a zdrženlivému přístupu Čechů k penězům velmi vynášelo. Teď už se západní banky dostaly z nejhoršího, takže podíl jejich českých dceřiných firem na celkovém zisku klesl. I tak zůstává v rámci jednotlivých zemí ve všech zde sídlících skupinách jedním z nejvyšších.

Komerční banka se loni na celkovém zisku své mateřské francouzské skupiny Société Générale podílela 21 procenty. ČSOB přispěla k celkovému profitu belgické skupiny KBC více než 26 procenty. Česká spořitelna přinesla rakouské Erste 44 procent zisku. Český bankéř je v rámci svých skupin vůbec nejproduktivnější. Kdyby byly platy svázány s vytvořeným ziskem, vydělávali by čeští bankéři násobně víc než francouzští, rakouští, belgičtí nebo italští finančníci. Je tomu přesně naopak. Platy českých bankéřů jsou zlomkem oproti příjmům jejich kolegů v mateřských zemích.

Finančnictví a bankovnictví je v Česku hned po informačních technologiích druhým nejlépe placeným oborem. Zmíněné velké banky patří v branži k největším zaměstnavatelům. Průměrný plat českých finančníků dosáhl koncem loňského roku 52 125 korun. To je ve srovnání s průměrným platem v zemi na úrovni necelých 32 tisíc korun hrubého slušný příjem. Jinak už vypadá, když se srovná s platy belgických, francouzských nebo rakouských bankéřů, kteří svým skupinám přinášejí v přepočtu na zaměstnance nižší zisky než ti čeští. Průměrný bankéř v belgické KBC bere podle informací z veřejně dostupných zdrojů v přepočtu na koruny 119 166 korun hrubého měsíčně. Rakouský finančník v Erste si měsíčně vydělá 123 500 korun a francouzský bankéř v Société Générale 159 500 korun. V prvních dvou případech je to více než dvojnásobek, ve francouzském dokonce více než trojnásobek průměrného příjmu českého finančníka.

Otcem krmelce je Miloš Zeman

Dividendy jsou jen tou na první pohled nejvíc viditelnou a transparentní částí přesunu zisků z periferie do centrály. Mateřské firmy poskytují svým dceřiným firmám v Česku také například drahé služby v informačních technologiích, nejrůznějším poradenství, právních službách nebo reklamě a marketingu. To všechno jsou ve financích velmi dobře placené pozice, v nichž se živí lidé žijící mimo Česko. Kdyby si Komerční banka, ČSOB nebo Česká spořitelna všechny tyto služby obstarávaly samy, výrazně by to zvedlo i jejich průměrné platy.

Banky nejsou jedinou branží, na níž je odliv kapitálu vidět, je tam ale nejkřiklavější. Mladoboleslavská Škoda Auto se loni postarala o více než desetinu zisku mateřského Volkswagenu. V zisku na jedno vyrobené auto si podle detailních dat z německého koncernu vede lépe než jiné značky z této skupiny, například Audi. Zatímco průměrný plat ve VW dosahuje 135 800 korun měsíčně, ve Škodovce je to lehce přes 40 tisíc korun. Znovu tedy plat více než třikrát nižší.

Ke krmelci Evropy jsme se propracovávali kombinací rozhodnutí i vlastní pasivity a nedomýšlením důsledků těch rozhodnutí. Když ale budeme hledat jednoho duchovního otce největšího krmelce Evropy, je jím současný prezident Miloš Zeman. Jeho vláda rozjela investiční pobídky, kdy zahraničním investorům často přímo platila za to, že tady budou využívat levné práce. Ti pak výrazně pomohli vytvořit současnou strukturu tuzemské ekonomiky. Žádná další vláda, a to včetně těch pravicových, potom nesebrala odvahu zemanovské pobídky utnout. Miloš Zeman také prodal všechny velké banky západním skupinám. Zpočátku to vypadalo jako kroky, které přinejmenším bezprostředně nastartovaly českou ekonomiku k velkému boomu kolem roku 2004. Pak se to ale nechalo jet v tomto dost primitivním ekonomickém modelu samospádem. A skončilo to největším krmelcem Evropy.