Řada velkých společenských, politických a hospodářských krizí začínala utopií o vytvoření nového, lepšího člověka. Následky bývaly drsné. Poučení často přišlo. Ale jen pro tu jednu konkrétní věc. Zbrojilo se na minulé války. A úplně se ignorovalo, že stejný utopický (někdo by řekl idealistický) příběh začíná někde úplně jinde. Společnost často není schopna poučit se v obecnější, abstraktnější rovině. Teď se rozjíždí další dějství.

Vždycky když chtěl někdo v byznysu a ve financích ohnout základní princip zisku a rizika a tlačit firmy do plnění „vyšších společenských cílů“ a „konání dobra“, skončilo to špatně. Poslední lekci svět dostal před necelými deseti lety ve finanční krizi roku 2008. Její kořeny leží v roce 1977, kdy se americký Kongres rozhodl, že hypotéka na nákup vlastního domu nebo bytu je něco jako základní lidské právo. Nárok na ni by měl mít každý. Že nemá práci a příjmy? Že banka prostě na tom, když mu půjčí peníze, nutně prodělá? Nezájem. Je to vyšší cíl. Společenské dobro. Ať si to ta banka nějak zařídí. Samozřejmě že si to banky zařídily. Rozjely třaskavý byznys s cennými papíry, které nesplatitelné hypotéky maskovaly. Politici se tvářili, že nic nevidí. Hypoteční letadlo letělo víc než třicet let. Náraz byl pak tvrdý. Finanční krize roku 2008 je pro Západ obrovským zlomem. Všechny ty nebezpečné trendy, jako je vzrůstající populismus, nedůvěra, společenská paranoia a ztráta respektu k institucím a autoritám, rozklad hodnot, které dělaly Západ Západem, začíná právě tady. Finanční krize roku 2008 a její následky udělaly Donalda Trumpa, Andreje Babiše, marxistickou vládu v Řecku.

Financujeme už jen „dobro“

Poučení nepřišlo. Vjíždíme do dalšího kola. Tentokrát budou banky nuceny základní princip zisku a rizika popírat kvůli zelené agendě, genderové a identitní rovnosti a „společenské zodpovědnosti“. Nárok na hypotéky začínal v Americe. Většinu evropských zemí v takovém rozsahu nikdy nezasáhl. Zelené progresivní finance tentokrát začínají v Evropě. Unijní regulace, nesoucí jméno Financování udržitelné evropské ekonomiky, se teprve rodí. Expertní skupina v Bruselu představila začátkem března akční plán. Jízdní řád, podle něhož se při zelené a progresivistické regulaci pojede. Cíl je ambiciózní. Přitlačit regulací banky a další finanční instituce, aby do roku 2030 nalily do zelené a společensky zodpovědné ekonomiky 180 miliard eur (tedy 4,6 bilionu korun, suma zhruba na úrovni ročního výkonu české ekonomiky). Regulace má být součástí Unie kapitálových trhů, což je přímý pokračovatel po finanční krizi odstartované Bankovní unie.

Banky, cítící atmosféru doby, odstartovaly aktivní útěk vpřed ještě předtím, než regulace přišla. Je to oblíbený psychologický trik, jak se reaguje na očekávané přitvrzení podmínek. Tím, že předvedu, že jsem sám uvědomělý a už jsem se aktivně, bez toho, aby mě někdo nutil, vydal na žádanou cestu, otupím příští regulace. Na někoho, kdo je pokorný, jsou potřeba měkčí pravidla než na někoho, kdo se staví na odpor. Názorně to při nedávném slyšení v americkém Kongresu po případu se zneužitím dat společností Cambridge Analytica předvedl zakladatel Facebooku Mark Zuckeberg. Bylo mu jasné, že regulace obchodu s osobními daty klientů jeho sociální sítě prostě nevyhnutelně přijde. Proto raději útěkem dopředu sám navrhl samoregulaci.

Evropské banky už jsou nějaký rok na útěku dopředu. Teď to poprvé dorazilo k nám. Začátkem května oznámila ČSOB, třetí největší banka v zemi, že v České republice přestává jakkoli financovat projekty v uhelné energetice. To znamená nejen zastavení úvěrů, ale třeba i vydávání a nákupů dluhopisů uhelných firem. Zákaz začíná platit už od letošního června. Rozhodla o tom valná hromada belgického vlastníka KBC v Bruselu. „Skupina přichází s jasným signálem, že výroba elektřiny v uhelných elektrárnách musí být postupně v souladu s platnými limity a termíny ukončena,“ řekl člen představenstva ČSOB Petr Hutla. Jedinou výjimkou, kterou ČSOB zaplatí do roku 2035, bude ekologické vylepšení stávajících uhelných tepláren, které dodávají teplo do čtyřiceti procent českých domácností. „Mohou být nadále financovány za účelem splnění přísnějších ekologických limitů,“ vysvětlil Hutla.

Nejagresivnější tvář globalizace

Česká ČSOB zůstávala poslední částí skupiny KBC, která ještě uhelné projekty finacovala. Belgičané na projekty s fosilními palivy nepůjčují už od roku 2016. Příkladu se okamžitě ujali ekologističtí aktivisté z hnutí Greenpeace. Právě její belgická pobočka zastavení uhelných projektů v Česku vylobbovala. „Letos oslovíme zahraniční matky českých bank, protože se to ukazuje jako efektivnější,“ řekl vedoucí energetické sekce Greenpeace Jan Rovenský, který se osobně zúčastnil bruselské valné hromady banky. Je to pěkná ukázka aktivistické globalizace. Když to nejde lokálně, půjde to globálně. Majitelé dalších českých bank, sídlící ve Vídni, Paříži a Miláně, se tedy mají na co těšit.

Greenpeace, to jsou hodně radikální aktivisté. Se zelenou mírumilovností ve svém názvu nemají nic společného. A jsou na tu agresi patřičně hrdí. Když se před dvěma lety švédská státní energetická společnosti Vattenfall rozhodla prodat své hnědouhelné doly v Německu společnosti EPH, vlastněné druhým nejbohatším Čechem Danielem Křetínským, aktivisté se snažili donutit švédskou socialisticko-zelenou vládu, aby obchod zablokovala. Obsadili tehdy ve Stockholmu budovy kolem vlády a parlamentu, odkud útočili na přicházející politiky. Koaliční Zelení tehdy kvůli prodeji Vattenfallu málem rozbourali švédský kabinet. Aktivisté také navezli tisícovku protestujících přímo do prodávaných dolů v německé Lužici. „Nejde přitom o nějaký ojedinělý incident. Organizátoři Ende Gelande (jak se večírek v dolu jmenoval) mají dlouholetou zkušenost s pořádáním akcí občanské neposlušnosti proti transportům jaderného paliva do meziskladu v Gorlebenu, jichž se každoročně účastnily desítky tisíc protestujících, místními zemědělci počínaje a anarchisty konče. V Lužici se očividně schyluje k něčemu podobnému. Gorleben vyšel německý jaderný průmysl velmi draho – jak pokud jde o miliardové náklady na ochranku a policii, tak (a to zejména) pokud jde o vývoj postojů veřejnosti k jádru,“ pochvaloval si tehdy na webu Greenpeace výše již citovaný Jan Rovenský. „Navzdory desítkám miliard v aktivech, nezpochybnitelné obratnosti a dravosti a skvělým politickým kontaktům s regionálními politiky bych nechtěl být v kůži Dana Křetínského. Jedním z hlavním sloganů nedávných protestů totiž bylo ‚My jsme investiční riziko!‘. Přesvědčovat v téhle situaci strategické investory, aby do jeho těžce zadlužené skupiny nalili další peníze, je úkol skutečně nezáviděníhodný.“

Do dvou let od onoho „večírku v dole“ už aktivisté dokázali zatlačit přímo na banky. A v Bruselu už v sídle Evropské komise leží na stole výše zmíněná kompletní zelená a progresivistická regulace bank, pojišťoven a dalších finančních institucí. Základním principem je úplně pokřivit vyhodnocování rizika, od něhož se odvíjí ochota bank financovat různé projekty. A už to jede. „Je potřeba urgentně jednat. Je potřeba přijmout finanční a jiné pobídky, aby se nabízely a prodávaly zelené produkty,“ píše v návrhu Christian Thimann, šéf skupiny unijních expertů, která připravila finální návrh progresivní regulace evropských financí.  Novým regulačním metrem se má stát ESG (The Environmental, Social and Governance Criteria). Etický kodex udržitelnosti. Všechny finanční instrumenty se budou posuzovat přes něj.

A protože jde o dílo bankéřů, přicházejí už propracované návrhy, jak konkrétně by to mělo ovlivnit jednotlivé branže finančního byznysu od bank přes penzijní fondy (budou muset zelené dluhy povinně nakupovat) až po ratingové agentury. Měl by vzniknout přesný regulační systém pro klasifikaci „udržitelných“ finančních produktů. Měl by být zaveden evropský standard a značka zelené dluhopisy. Měl by se zavést speciální „udržitelný test“ přímo do evropského práva. A najít účetní pravidla, jak udělat z neziskových zelených a udržitelných investic ziskové. Investoři se prý dosud dostávali do nezdravého konfliktu mezi dlouhodobými udržitelnými záměry a tlaky trhů na zisky. Popisovali, že musí mít vždycky v kapse dva proslovy: jeden pro analytiky trhů, zaměřené na finanční výkon, další pro zaměstnance na konference typu Davos. Tak teď se jim to přes regulaci zjednoduší a v utopii se vytěsní realita. Co je progresivní, musí být přece ze samé definice dobra i výnosné, ne?

Brána pro ruské, čínské a arabské peníze

Vyhlídky evropské energetiky bohužel zatím vůbec nejsou tak růžové, jak si utopisté představují. Například v Německu, odkud většina těchto nápadů pochází, se obnovitelné zdroje podílejí na celkové spotřebě energie jen 13 procenty. Stejně jako u nás. Jádro, jak známo, si Němci zakázali. Těch 87 procent je potřeba někde vzít. A existují v zásadě pouze dvě alternativy: buď uhlí, nebo plyn. A plyn, to v Evropě a speciálně v Německu znamená závislost na Rusku. Navíc, když zrovna nefouká, aby se točily větrné vrtule, nebo nesvítí slunce, aby vyráběly solární panely, je ten výkon potřeba z něčeho vykrývat. Proto je nutné stále držet v pohotovosti klasické zdroje, které podle nové regulace nejsou dost progresivně cool, aby je mohly banky financovat. Státy ale jejich provozovatelům musejí platit už jen za to udržování v provozu takzvané kapacitní platby. Zatím je to skvělý byznys, na kterém Daniel Křetínský vydělává miliardy. Fosilní elektrárny se prodávají velmi levně, nebo spíš předávají investorům skoro zadarmo. A velmi rychle začnou, protože jsou stále potřeba, vydělávat miliardy.

Daniel Křetínský investuje s tím, že současná evropská energetická politika odpisu klasických zdrojů je slepou uličkou. Zatím je hodně náznaků, že mu jeho taktika může vyjít. Není sám, kdo je o tom přesvědčen. Proto zatím nemá navzdory dva roky starým předpovědím aktivisty Rovenského problém získat peníze. Z toho důvodu se s ním také spojila přední australská investiční skupina Macquarie.

Poté, co začne pro evropské banky platit utopická progresivní regulace, bude evropský trh s uhelnou energetikou lákat financiéry ze zemí, které progresivistickou regulací nikoho nesvazují. V lepším případě to budou Američané a Australané. V horším peníze z Číny, Ruska nebo Saúdské Arábie. Číňané už dnes financují stavbu nové britské jaderné elektrárny Hinkley Point C. Výstavbu dalších jaderných bloků v maďarské jaderné elektrárně Paks, vzdálené sto kilometrů od Budapešti, má financovat Rusko.

Progresivistická finanční revoluce bude mít dříve či později dva pro Evropu ničivé důsledky. V první fázi se tady výrazně zvýší vliv peněz z autoritářských částí světa. Tahle fáze přijde velmi brzo. V té druhé se pod nánosem špatných úvěrů a investic do ekonomicky naprosto nesmyslných projektů začne hroutit evropský finanční systém. Podobně jako se pod tíhou nesplatitelných hypoték hroutily světové finance v roce 2008. Až se jednou budou psát dějiny sebedestrukce Západu, tohle bude výrazná kapitola. Je až fascinující, že to nikdo z těch, kdo táhnou progresivní finanční revoluci, nevidí.