Šance na konflikt v Evropě prudce vzrostla

Války nezačínají ve středu

Šance na konflikt v Evropě prudce vzrostla
Války nezačínají ve středu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedno z klišé, které se v posledních týdnech neustále objevovalo v souvislosti s ukrajinskou krizí, zní „Západ hraje dámu, Putin šachy“. Má vyjadřovat způsob, jakým se ruskému prezidentovi daří lámat ze Západu koncese a zařídit, že kolem něho skáčou světoví lídři. Jakou hru tedy nakonec Putin vlastně hraje? K čemu to celé je? Kdo vyhrává?

I když se o Putinovi občas mluví jako o geniálním stratégovi, ve skutečnosti pouze pracuje s faktem, že on je ochoten použít k dosažení svých cílů hrubou sílu, avšak jeho protivníci ne. Přesun zhruba 150 tisíc vojáků k ukrajinským hranicím je takovou formou nátlaku, v podstatě šikanou na globální scéně. Z ekonomického a společenského hlediska Rusko již dávno není velmocí prvního řádu. V HDP na hlavu je Rusko 81. na světě. Předpokládaný věk dožití je tam 73 let. Pokud se vezmou v potaz pouze muži, je to jen horší. Američan má šanci 1 ku 11, že zemře před 55. rokem, u Rusa je to 1 ku 4. Rusko však má nepochybně mocnou armádu. Do počtu vojáků je pátá největší na světě, má největší světový arzenál jaderných zbraní, druhou největší flotilu ponorek schopných vypustit balistické střely. Podle webu GlobalFirepower jde o druhou nejmocnější armádu na světě, ihned po americké. Tato síla stačí k zastrašování ostatních, zvlášť pokud jde o protivníky, kteří prosazování svých cílů hrozbou války už dávno odvykli.

Od chvíle, kdy Rusové začali zvyšovat počet svých vojáků na ukrajinských hranicích, se šíří spekulace, co Putin vlastně zamýšlí. Je to jen bluf, nátlak na ostatní země, nebo je opravdu připraven rozpoutat první otevřenou mezistátní válku v Evropě od roku 1945? Kdyby mohl, jistě by Putin rád dosáhl svého cíle bez jediného výstřelu. To ale zřejmě není možné. Ruský prezident chce momentálně dosáhnout dvou cílů. První je, aby Rusko bylo bráno jako prvořadá velmoc. To se mu do jisté míry povedlo. Již první navýšení vojáků na ukrajinských hranicích na začátku roku 2021 mělo tento efekt. Americký prezident Joe Biden se s Putinem sešel na summitu v Ženevě. Také nyní se dveře v Kremlu téměř netrhnou, jak se tam střídají nejrůznější státníci snažící se ho přesvědčit, aby na Ukrajinu neútočil. Proto se v některých komentářích můžeme dočíst, že první kolo Putin vyhrál. Rusko je v plné síle zpět na světové scéně a nelze ho ignorovat.

Jenže Putin nedosáhl svého druhého cíle, kterým je zničení ukrajinského státu. Kremelský vládce zřejmě opravdu věří, že suverénní a na Rusku politicky nezávislá Ukrajina je nepřípustná. V červenci 2021 vyšel rozsáhlý esej napsaný údajně Putinem samým, i když se všeobecně předpokládá, že ruský prezident měl ghostwritera. Dílo nazvané O dějinné jednotě Rusů a Ukrajinců má dokazovat, že Rusové a Ukrajinci (a Bělorusové) jsou odnože jednoho národa, jenž byl rozdělen zlovolnými kroky ostatních, nejčastěji Poláků. Z eseje vyplývá, že podle Putina by Ukrajincům bylo nejlépe v těsném spojenectví s Ruskem. K tomu by obě země dospěly přirozeně, kdyby tomu nebránily temné síly v Kyjevě.

Druhým klíčovým dokumentem je Putinova řeč na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Tam dal jasně najevo, že nesouhlasí s unipolárním nastavením světa, kde má hlavní slovo Amerika. Stěžoval si tam na růst americké moci a její přibližování k ruským hranicím. Přímo kritizoval rozšiřování amerického raketového deštníku, jehož součástí měl být i radar v Brdech. Z toho je jasné, že suverénní a západu nakloněná Ukrajina (a vůbec středovýchodní Evropa) je pro Putina nepřípustná. Současná koncentrace vojsk možná měla vyvolat tlak na Západ a Ukrajinu, aby implementovaly minské dohody, tak jak je interpretuje Moskva. To by znamenalo vysokou míru autonomie pro separatistické republiky s možností vetovat klíčová rozhodnutí Kyjeva. Vzhledem k tomu, že separatisté jsou pod kontrolou Kremlu, umožnilo by to Putinovi kontrolovat ukrajinskou politiku.

Chvíli se zdálo, že tato taktika může Rusku vyjít. Západní státníci, například Emmanuel Macron, neustále mluvili o potřebě dodržovat Minsk. Ukrajinci, dobře si vědomi, že Minsk je ruský trojský kůň, tento nátlak vydrželi. To však znamená, že Putinovi k dosažení jeho cíle zbývají již pouze vojenská řešení.

Nezapomínejme také na to, že Putinova zahraniční politika je expanzivní. V roce 2008 vyvolal válku s Gruzií, v roce 2014 obsadil Krym a od té doby podporuje separatisty na Donbase, v roce 2015 Rusko začalo svou intervenci v syrské občanské válce, čímž se stalo významným hráčem na Blízkém východě. Do toho se v nejrůznějších konfliktech po planetě objevují ruští žoldnéři, kteří oficiálně nemají s Moskvou nic společného, vždy ale bojují na straně nakloněné Rusku. Tyto menší konflikty jsou další důvod, proč je ruská armáda hodnocena tak vysoko. Pomáhá jí to získat zkušenosti.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že Rusko se o nějakou vojenskou akci pokusí, i když není vůbec jisté, že půjde o obří invazi. Každopádně již začala velká propagandistická válka. Američané do médií vypustili, že ruská invaze nastane ve středu 16. února. Rusové se tomu vysmáli. Ruský velvyslanec při EU Vladimir Čižov prohlásil, že „války v Evropě zřídkakdy začínají ve středu“. Dokonce Rusové oznámili částečný návrat vojáků na základy. Celý svět si oddechl, Putin se rozhodl nezaútočit.

Pak však nikdo nedokázal stahování ruských vojáků potvrdit. Naopak Američané tvrdili, že podle jejich informací vojáků přibývá. Ve čtvrtek začalo ostřelování frontové linie na Donbase ze strany separatistů. Vzájemné bombardování sice není nic neobvyklého, ale intenzita se prý té obvyklé vymykala. Celé to působí tak, že Rusko chce Ukrajinu vyprovokovat k zbrklému útoku proti separatistům, ten by následně využilo jako záminku pro vlastní invazi. Směrem k NATO zas Kreml vydal požadavek připomínající ultimáta vyslovovaná před vyhlášením války. Moskva požaduje stažení vojenských struktur Aliance se zemí, které do ní vstoupily v devadesátých letech a později, a záruky, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO.

Kreml dobře ví, že na to Západ nemůže přistoupit. Nové a hrozivé je varování, že pokud NATO na ruské požadavky nepřistoupí, Rusko se uchýlí k „vojensko-technickému“ řešení. Co to znamená, nikdo neví, ale jistě nic dobrého.

Eskalace pokračovala v dalších dnech. Separatisté na Donbase vyhlásili evakuaci žen a dětí do Ruska a mobilizaci mužů. I toto je zřejmě součást propagandistické války. Zubožené ženy a děti v evakuačních stanech budou vděčným cílem objektivů.

Z Donbasu také proudily informace o bombových útocích a údajných ukrajinských provokacích. Metadata z některých zveřejněných fotografií a videí dokazují, že byly pořízeny před údajnými událostmi, jež mají zachycovat. Navíc je otázka, proč by Ukrajina čekala s provokacemi a útoky na separatisty zrovna na moment, kdy je obklíčena nejméně 150 tisíci nepřátelskými vojáky.

K tomu všemu měli Rusové v sobotu manévry raketových vojsk, přímo pod osobním dohledem prezidenta Putina. Bělorusové oznámili, že ruská vojska se po konci manévrů ze země nestáhnou, i když ještě minulý týden tvrdili opak. Korunu tomu nasadil Putinův mluvčí Peskov, když prohlásil, že „Rusko ve své historii nikdy na nikoho nezaútočilo“. Ruským představitelům je již evidentně jedno, jestli je někdo přistihne při lži.

Jeden ze zmiňovaných scénářů je takzvaný „balkánský“. Rusové napodobí akci NATO proti Srbsku v roce 1999. Pomocí masového bombardování vyřadí klíčovou infrastrukturu. Pak pozemní jednotky „zajistí bezpečnost“ Donbasu a možná i dalších ruskojazyčných oblastí. Moskva bude tvrdit, že jen následuje precedent. Stejně jako NATO v devadesátých letech se snaží zabránit genocidě. Tento scénář by vysvětloval, proč ruská propaganda v posledních dnech neustále varuje před hrozícím vyvražďováním Rusů na Ukrajině, mluvila by pro něj i koncentrace raket a letectva u hranic, ale i to, proč americký prezident Biden mluvil o „úderu“ na Kyjev, ne o jeho obsazení.

Proti tomu stojí odpověď Západu, která je mimořádně slabá. Američané a Britové předběžně stáhli své ambasády z Kyjeva do Lvova, města na západě Ukrajiny blízko polských hranic. Za současným panikařením Američanů a ostatních je jistě i trauma z Afghánistánu. Tak setrvale ignorovali varování, že Tálibán se blíží, až najednou museli evakuovat své lidi z obleženého letiště. Nyní se stáhli ještě před vypuknutím války.

Americká porážka v Afghánistánu mohla hrát roli v uvažování ruského vedení. Ukázala slabost Spojených států a ochotu stáhnout se ze světa. Kalkul také ovlivnilo zvolení Joea Bidena prezidentem. O Putinovi se opakovaně zdůrazňuje, že není šílenec a jedná racionálně. To je jistě pravda. Občas je to však zmiňováno jako důvod, proč nakonec nezaútočí. Z hlediska západních stratégů totiž útok na Ukrajinu není racionální. Jenže Putin je expanzivní racionalista. Hodlá vyplnit mocenské vakuum. Za čtyři roky Donalda Trumpa se o to nepokusil, protože Trump byl nevypočitatelný. Byl ukázkou „teorie šílence“ v praxi. Putin raději neprovokoval, protože nevěděl, co od Trumpa čekat. Biden a jeho lidé jsou součástí zahraničněpolitického establishmentu. Vydají ostrá prohlášení, vyhlásí nějaké sankce, spojenci v médiích je prohlásí za morální vítěze. Mezitím ve východní Evropě reálným vítězem bude ta silnější armáda.

Americká diplomacie nijak neoslnila. Neustálé varování před „bezprostřední“ invazí, zveřejňování předpokládaného času útoku, stažení diplomatů z Kyjeva do Lvova, to vše vyvolává očekávání opravdu velké války, kdy hlavní město Ukrajiny bude bombardováno, tankové kolony se budou valit přes ukrajinské pláně a ve městech bude probíhat boj o každou ulici. „Limitovaný“ útok tak paradoxně může znamenat úlevu, ale také horší pozici pro zavedení opravdu tvrdých sankcí. Navíc americké panikaření nejvíc škodí Ukrajincům. Investoři jsou vystrašení, hřivna od listopadu spadla o 8 % a lety do Kyjeva jsou omezené.

Mezitím má konflikt na Ukrajině první mrtvé. Ukrajinci hlásí dva zabité vojáky vinou separatistického bombardování.