Ze summitu NATO konaného předevčírem se obsáhle reportovalo o vůli Aliance pokračovat vůči Rusku v politice odstrašování. Znovu bylo potvrzeno, že na porušení svého území NATO zareaguje kolektivní obranou. Nereportovalo se o tom nejdůležitějším, poněvadž to bylo v závěrech summitu nepřítomné: Severoatlantická aliance nechce válku na Ukrajině eskalovat.

Přitom takové náznaky byly. Hlavně naši polští spojenci dopředu vyhlašovali, že prezident Andrzej Duda na summitu formálně vznese žádost o vyslání „mírového konvoje NATO“ na Ukrajinu, který by byl pochopitelně ozbrojený a patrně by Ukrajincům dopravil těžkou vojenskou techniku včetně stíhaček. Vychází najevo, že Polsko nakonec svůj požadavek během summitu ani nevzneslo. Varšavě bylo ze strany nejmenovaných, ale západněji položených a významnějších spojenců někdy mezi avizováním konvoje a konáním summitu jasně sděleno, že s tím požadavkem by neuspěla a ať to nezkouší.

Není překvapením, že v Alianci vyhrocenější postoje, eskalaci, brzdí Německo, Francie a v závěsu za nimi Itálie a další. Německo – ale úplně stejně, v ještě vyhrocenější podobě než my – trpí vysokou závislostí na plynu z Ruska. V tuto chvíli jsou zásobníky plynu v Německu například naplněné jen ze čtvrtiny. USA a Velká Británie na ruském plynu nezávisí vůbec, respektive skoro vůbec, na ruské ropě málo. Amerika je vývozcem plynu, Británie není jen z politických důvodů, protože před několika lety rezignovala na těžbu břidlicového plynu, což se dá docela rychle revidovat. Polsko se už loni rozhodlo neprodlužovat smlouvu s Gazpromem, ta vyprší letos na Silvestra, a všechen ruský plyn nahradit plynem z Norska a především zkapalněným plynem z Ameriky a odjinud.

Není náhoda, že tyto tři země bez ruského plynu vojensky nejvíc tlačily na pilu. Možnosti eskalace ze strany Západu ale ani zazděním konvoje nejsou vyčerpány. Nad Ukrajinou se stále vznáší přízrak evropského Afghánistánu. Pozoruhodný komentář tento týden zveřejnila agentura Bloomberg. Řeklo by se, že autor komentáře Niall Ferguson je sice slavný, ale „jen“ historik, tedy příslušník profese, která nám těžko může dát speciální vhled do současného dění. Omyl, Ferguson má výtečné kontakty do politických, vojenských nebo zpravodajských kruhů na obou anglicky mluvících stranách Atlantiku.

Co tedy Ferguon píše? Nejprve cituje reportéra New York Times (s poznámkou, že reportér by to nenapsal bez vysoce postavených zdrojů přímo v Bidenově administrativě): Tato administrativa „se snaží pomoci Ukrajině uvrhnout Rusko do močálu (myšleno válka na Ukrajině – pozn. red.), aniž by vyvolala širší konflikt s jaderně vyzbrojeným nepřítelem nebo aniž by strhla mosty k případné deeskalaci… Důstojníci CIA podle amerických státních činitelů pomáhají, aby se do rukou prověřených jednotek ukrajinské armády dostávaly bedny se zbraněmi.“

Pak Ferguson už ze svých zdrojů cituje jiného vysokého činitele americké vlády, který prý počátkem března v soukromé společnosti prohlásil: „Jediná hra, kterou teď hrajeme, je konec Putinova režimu.“ A pak ještě cituje nejmenované vysoce postavené zdroje v Británii (Ferguson je Brit): „První prioritou pro Spojené království je rozšířit konflikt a vykrvácet Putina.“ Shromáždil ty citáty, píše Ferguson, proto, že pomáhají vysvětlit „absenci jakýchkoliv diplomatických snah USA o zastavení palby“. Spojené státy podle jeho úsudku zamýšlejí držet válku na Ukrajině v chodu.

Taková politika dává smysl jen za předpokladu, že Putin by po podrobení Ukrajiny chtěl pokračovat dál. Proti tomuto černému scénáři mluví jednak postoje Kremlu posledních asi patnáct let, kdy opakovaně dával najevo, že nebude tolerovat vojenský vliv USA na Ukrajině a v Gruzii a členství obou zemí v NATO, jednak vysoké ztráty, které už ruská armáda na Ukrajině utrpěla. Byl by stát, který na zbrojení vydává šest procent toho, co vydávají státy NATO, vůbec ve stavu pochodovat dál, i kdyby chtěl?

Dodávky zbraní pro Zelenského, na nichž se podílí i Česká republika, dávají smysl, dokud je ukrajinská armáda schopna vzdorovat v konvenční válce. Po porážce Ukrajiny v konvenční válce by sloužily hlavně jako prodlužování lidské i hospodářské devastace Ukrajiny. Jsou naši vládní činitelé ve stavu si připustit, že někdy, vzácně, se náš bezpečnostní zájem může od zájmu Ameriky a Británie také odlišovat?