Prvního ledna 2019 přistála na odvrácené straně Měsíce čínská sonda, která má za úkol jej prozkoumat. K podobné misi se aktuálně chystá Indie a v pořadí je i malé vozítko z Izraele, sestavené soukromým týmem, které má k Měsíci vynést raketa společnosti SpaceX Falcon 9. V letovém plánu na další léta jsou i Němci, Američané a Japonci.

Automatizované sondy létají na Měsíc už šedesát let, od září 1959, kdy na měsíční povrch poprvé tvrdě dopadla sovětská Luna 2. Po návštěvách amerických astronautů v rámci programu Apollo zájem o naši jedinou oběžnici trochu opadl, ale poslední dobou „jízdní řád“ plánovaných letů opět roste a začíná být čím dál pestřejší, co se skladby států týče.

Na rozdíl od pionýrského období kosmického věku se do cest k Měsíci čím dál více zapojují soukromé společnosti zvyklé držet náklady na uzdě a hledět na ekonomickou návratnost svých aktivit. Z toho lze soudit, že dříve nebo později dojde ke snaze Měsíc nějak reálně využít. Zatím nevíme, jak to bude přesně vypadat, ale něco už se usuzovat dá.

Výhodou Měsíce je jeho nízká gravitace, ve srovnání se Zemí jen šestinová. To znamená, že chceme-li dostat něco (třeba vytěžené minerály nebo raketu) z jeho povrchu pryč, nespotřebujeme ani zdaleka tolik energie, jako kdybychom chtěli ten samý objekt dostat pryč ze Země. Neživé náklady můžeme například z povrchu Měsíce vystřelit elektrickým dělem (railgun), nebo můžeme postavit takzvaný vesmírný výtah, kterým by mohli cestovat nahoru a dolů i lidé. Na rozdíl od zemského vesmírného výtahu, který by ke své konstrukci vyžadoval extrémně pevné materiály, by ten lunární šel postavit i z běžného kevlaru. Inu, šestinová gravitace má své výhody.

Co na Měsíci jednoho dne výzkumníci najdou, je ve hvězdách. Můžeme ale počítat s tím, že celý měsíční povrch nebude stejně lukrativní. Zajímavé zdroje se budou nacházet jen někde, v konkrétních místech. Nemusí to být jen nějaké vzácné kovy či sloučeniny; může to třeba být i voda, která je nezbytná k tomu, aby na měsíčním povrchu mohli jednoho dne žít lidé. Té je na Měsíci skoro určitě velmi málo a o vodní zdroje se mezi kosmickými mocnostmi i soukromými společnostmi nejspíš povede ostré soupeření, ekvivalent zlaté horečky na Aljašce.

Už je to dlouho, co měly velké mocnosti světa naposledy příležitost rozdělit si nějaké teritorium. Konkrétně se tak stalo koncem devatenáctého století, kdy probíhal „souboj o Afriku“: Francie, Velká Británie, Španělsko, Belgie, Portugalsko, Itálie a Německo se snažily urvat co nejvíce co nejlukrativnější půdy. Několikrát to málem vedlo k válečnému konfliktu mezi nimi, například u súdánské Fašódy, když se roku 1898 na Bílém Nilu uprostřed Afriky setkala britsko-egyptská výprava s francouzskou expedicí. Ačkoliv samotní členové výprav se nedostali do zásadního sporu, doma v Evropě vyústilo jejich setkání v mediální hysterii, kterou se jen s obtížemi podařilo uklidnit. O sedm let později přistál v marockém městě Tanger sám německý císař Vilém II. a slíbil marockému sultánovi svoji podporu ve sporu s Francouzi, kteří si chtěli udělat z Maroka protektorát. Tento incident, ačkoliv při něm nepadl jediný výstřel, vedl k akceleraci evropských závodů ve zbrojení a předznamenal první světovou válku.

Otázka toho, kdo a jak bude kontrolovat zdroje na Měsíci, je momentálně ještě trochu sci-fi, ale přesouvá se do reálného světa rychleji, než se zdá. Zatím postupují vlády na vlastní pěst a bez velké koordinace s těmi druhými; pravděpodobnost nějaké budoucí Fašódy nebo Tangeru tím vzrůstá.

Varovnou skutečností pro nás v Evropě ovšem je, že tento vývoj nás téměř kompletně míjí. S výjimkou onoho výše zmíněného německého vozítka (ALINA) nesou všechny plánované sondy vlajky mimoevropských států. Evropská vesmírná agentura ESA má přitom roční rozpočet 5,6 miliardy eur, ale poslední robot pod její značkou (SMART-1) dorazil k Měsíci před patnácti lety, v září 2003, a navazující program Lunar Lander byl roku 2012 zrušen poté, co evropské státy neprojevily ochotu jej financovat.

Zaostáváme, a to dokonce i za Indií, kde pořád ještě nemá každá domácnost splachovací toaletu. To není pro technologickou budoucnost našeho kontinentu příliš dobré znamení.