Nedávná záhadná smrt Jevgenije Prigožina, šéfa Wagnerovy skupiny, momentálně asi nejznámějšího žoldáckého uskupení, přitáhla pozornost k tomuto prastarému a nebezpečnému povolání. O žoldácích v dějinách i dnes diskutovali Oldřich Bureš, vedoucí Centra bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha a profesor na katedře bezpečnostních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Klára Andresová, která pracuje v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR a je členkou Společnosti pro výzkum dějin vojenství, a Petra Ditrichová, právní poradkyně ministerstva obrany, seniorní nerezidentní výzkumnice Ústavu mezinárodních vztahů a viceprezidentka Mezinárodní společnosti pro vojenské a válečné právo.

Co se rozumí pod pojmem žoldák a jaký je rozdíl například mezi soukromou vojenskou společností, jakou byla americká Blackwater, kterou známe z Iráku, a wagnerovci? A jak se liší jejich status třeba od francouzské cizinecké legie, jejíž příslušníci občas bývají také označovaní za druh žoldáků?

Bureš: Jsou to aktéři, kteří se velmi liší nejen z hlediska právního zakotvení, ale i podle toho, v jakých oblastech a pro koho působí, a zejména jestli jsou to aktéři, kteří mají nějakou permanentní, například v případě Blackwateru korporátní strukturu, a tím pádem můžou obhospodařovat víc zákazníků a různé zakázky ve všech částech světa, anebo jsou to, jako v případě wagnerovců, spíš paramilitární skupiny, které si řídí vládnoucí skupina, v tomto případě prezident Putin, pro své vlastní domácí nebo zahraničněpolitické potřeby. Cizinecká legie je součástí některých armád, které umožňují zapojení občanů třetích států do svých regulérních vojenských operací. A žoldnéři potom jsou v podstatě něco, co se zde vyskytuje možná tak dlouho, jak existují státy nebo války. Jsou to jedinci, kteří splňují tři klíčové faktory. Jsou to občané cizích států, to znamená těch, které se neúčastní toho konfliktu. Konkrétně když zůstaneme u wagnerovců a jejich operací na Ukrajině, tak by to neměli být občané ani Ruska, ani Ukrajiny. Jejich primární motivace je finanční zisk. To je asi nejproblematičtější aspekt definice, co to vlastně znamená. Motivací může být spousta a někteří by tvrdili, že třeba i příslušníci francouzské cizinecké legie jsou primárně motivováni ziskem. A poslední je, že se přímo účastní bojů v daném konfliktu. Wagner některé z těchto definic splňuje, respektive jeho „zaměstnanci,“ ale ne všechny. Některé splňuje Blackwater a jeho zaměstnanci, ale opět ne všechny. Z mého pohledu ten klíčový rozdíl je, zda jsou to skupinky jednotlivců, kteří jsou najati na jeden konkrétní úkol, kontrakt, nebo to je permanentní korporátní struktura, která si v případě těch amerických nebo anglosaských nezadá s jinými společnostmi. Když to trochu přeženu, jako Škodovka vyrábí auta, tak Blackwater nabízel bezpečnostní produkty a služby různým zákazníkům.

Ditrichová: Co se týče žoldnéřství, na to máme dvě mezinárodní úmluvy. První je z roku 1977. Jde o úmluvu Organizace africké jednoty, jejímž cílem bylo eliminovat žoldnéřství jako takové. To znamená, že zakazuje nejenom účast jednotlivých osob na žoldnéřství, ale zároveň zakazuje státům najímat osoby na tuto činnost a ukládá jim, aby takové osoby stíhaly a soudily. Pak máme Úmluvu proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů z roku 1989. To je úmluva na úrovni OSN a je celosvětově platná. Není to jen regionální instrument. No a pak tady máme obecně platné pravidlo z prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám. Tam se v článku 47 hovoří o tom, kdo je žoldnéř. Konkrétně je těch podmínek šest. Například osoba musí být speciálně najatá k tomu, aby bojovala. Druhá podmínka je, že se musí přímo účastnit nepřátelství. Další je, že nesmí být občanem žádné strany v tom konfliktu, musí být primárně motivována ziskem atd. V praxi musí být všechny splněny kumulativně, takže v 99 % případů se nepodaří je naplnit. Ruská strana toto označení používá velmi často směrem k Ukrajině. Když Ukrajina volala po dobrovolnících, aby šli Ukrajině na pomoc, Rusové tvrdili, že to jsou žoldáci. Neměli pravdu, protože v praxi se nedaří prokázat, že všechny tyto podmínky jsou naplněny. Jinak co se týče následků, tak čl. 47 Prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám explicitně uvádí, že takováto osoba není kombatantem. To znamená, že nemá právo přímo se účastnit nepřátelství, a tudíž v případě zajetí nemá právo být považována za válečného zajatce, což je poměrně zásadní. Tedy v praxi to znamená, že takováto osoba v případě zadržení protistranou je považována za civilistu, který se přímo účastnil nepřátelství se souvisejícími následky. Nemá nárok na zvýhodněnější status válečného zajatce.

Takže je mohou zavřít na dlouhou dobu?

Ditrichová: Nejdřív samozřejmě musí proběhnout nějaký soudní proces. Tu osobu mohou postihnout za samo žoldnéřství a také za to, co v daném konfliktu spáchala. Tyto osoby se často přímo účastní boje, takže tam velmi často může dojít k usmrcení či spáchání válečného zločinu.

Šéf wagnerovců Jevgenij Prigožin býval občas připodobňován k válečným podnikatelům třicetileté války. Jak vypadalo tehdejší žoldnéřství?

Andresová: Zatímco dnes je žoldnéřství vnímáno jako negativní fenomén, historicky to od starověku do raného novověku, tedy řadu století, byl prostě jeden ze standardních způsobů najímání vojska, který nebyl ve společnosti vnímán jakkoli negativněji než jakýkoli jiný způsob. Civilnímu obyvatelstvu bylo jedno, zda je vojsko žoldnéřské, nebo svolané například na základě konskripcí. Armády byly civilisty přijímány stejně negativně, ať už byly najaty jakýmkoli způsobem. Předtím, než můžeme mluvit o nějakém občanství nebo o národech, tedy zhruba do 19. století, žoldnéře můžeme jednoduše charakterizovat jako vojáky, kteří bojují za slíbenou finanční odměnu. Jsou to profesionálové, což nutně neznamená, že by si prošli nějakým rozsáhlým vojenským výcvikem. Ani to neznamená, že by za sebou měli dostatek válečných zkušeností. Klidně to mohli být třeba sedláci, řemeslníci, kteří se v jednu chvíli rozhodli, že se nechají najmout do vojska, a hned po svém naverbování se stali žoldnéři, profesionálními vojáky. Jejich motivací k boji obvykle nebyla politická nebo náboženská příslušnost ani loajalita, ale většinou jenom ta přislíbená finanční odměna. V období 16. a 17. století, kterým se hlavně věnuji, bylo poměrně běžné, aby se voják na jedno vojenské tažení od jara do podzimu nechal najmout jednou stranou a v příštím roce druhou stranou. Nebylo to vnímáno jako zrada, bylo to poměrně standardní. Díky tomu se tehdy šířily i vojenské teorie, vojenské poučky. Po Evropě se takto vojáci posouvali mezi armádami a sdíleli nové myšlenky.

Padlo tu, že jednou z hlavních definic žoldáka je finanční motivace. Víme, proč lidé volí takto nebezpečné zaměstnání? Nebo za tím stojí i touha po dobrodružství?

Andresová: V raném novověku bylo finanční hledisko opravdu nejpodstatnější. Jakmile někdo byl mladším potomkem rodu, ať už šlechtického, nebo třeba selského, v obou případech to fungovalo stejně, tak věděli, že nic zásadního nezdědí, a potřebovali si zajistit obživu jiným způsobem. A tohle byla poměrně jednoduchá cesta. Vycvičit se ve zbrani nebylo tehdy obtížné. Většinou voják strávil třeba týden na nějakém cvičišti, pak už mohl pokračovat na vojenské tažení. Ti vojáci měli slíbenou poměrně slušnou finanční odměnu, na kterou ale často nedošlo. Peníze často chyběly, takže platy až tak dobré nebyly. Je možná trošku překvapivé, že v armádě zůstávali, i když zjistili, že peníze lehce nedostanou. Ono z určitých hledisek bylo jednodušší být součástí armády než čekat doma, až tam za vámi ta armáda přijde, všechno vám zničí, všechno vám sebere. Je lepší být tím rabujícím než tím, který čeká, jestli se mu náhodou něco nestane. Samozřejmě že mezi motivace patří i nějaká touha po dobrodružství, ačkoli je to až sekundární důvod. Víme, že některé známé osobnosti se zapojily do třicetileté války, která probíhala v letech 1618–1648, právě kvůli dobrodružství.

Echo 24

Salon o žoldnéřích

0.5x 0.75x 1x 1.25x 1.5x 1.75x 2x

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Ditrichová: Když si dáme vedle sebe příslušníky běžných ozbrojených sil, žoldnéře a příslušníky soukromých vojenských a bezpečnostních společností, tak tam je vidět zásadní rozdíl. U příslušníků pravidelných ozbrojených sil finanční zisk není primární faktor. Co vede osoby k tomu, aby se staly vojákem? Většinou primární faktor bývá touha bránit vlast, nějaké ideologické motivy. Zatímco u žoldáka se finanční aspekt vyzdvihuje proto, protože pro něj je zásadní a je mu celkem jedno, jestli bude bojovat pro tento africký stát a v dalším roce pro jiný africký stát. Nejčastěji jejich příslušníky jsou bývalí příslušníci ozbrojených sil a policejních složek. Jsou to často muži, kteří z nějakých důvodů skončili v pravidelných (státních) jednotkách, třeba kvůli věku, nebo byli propuštěni. A vojenský život se jim líbí natolik, že v něm chtějí pokračovat. Co se týče soukromých vojenských a bezpečnostních společností, tam ten finanční aspekt není také tak výrazný, protože tyto společnosti dělají celé spektrum činností, které souvisejí s vedením ozbrojeného konfliktu. Oni se primárně nezaměřují na vedení boje jako žoldnéři, ale poskytují i logistické zabezpečení, jsou schopni poskytovat poradenství, výcvik, ochranu objektů a osob. Pokud jde o to spektrum osob, u žoldnéřů a příslušníků soukromých vojenských a bezpečnostních společností může být celkem podobné. Pokud jsou přemýšlivější a mají řekněme nějaké morální cítění, tak spíš volí soukromé vojenské a bezpečnostní agentury než přímo žoldnéřský způsob života.

Bureš: V první otázce jste vyjmenoval Blackwater, Wagner a francouzskou cizineckou legii. To jsou špičky ledovce. Pokud se budeme bavit o soukromých vojenských a bezpečnostních společnostech po skončení studené války, tak Blackwater, jihoafrická Executive Outcomes a dneska můžeme říct Wagner byly výjimky, které nabízely to, co je nazýváno ofenzivními vojenskými operacemi. Skutečně bojovali přímo na frontě a vedli útočné operace, případně vedli aspoň poměrně extenzivní obranné operace. Odlišit ofenzivu od defenzivy přímo na bojišti je komplikované. Ale 99 % všech společností, které existují, a jsou to skutečně ty korporátní společnosti, oficiálně zaregistrované a s akciemi obchodovanými na burze, tak ty mají skutečně velmi široké pole působnosti. A zatímco třeba v Iráku se můžou velmi blížit Blackwateru, v ČR můžou hlídat supermarket. To jsou společnosti typu Securitas nebo G4S. Proto říci, kdo je jejich typickým zaměstnancem a co toho člověka motivuje, se dá jen velice těžko. Finanční aspekt tam určitě je. Konkrétně u Blackwateru v Iráku se uvádělo, že měsíční platy tam byly někde mezi sedmi tisíci a dvaceti tisíci dolarů, podle toho, jakou funkci zastávali a v jak moc nebezpečné oblasti. To byl ale exces, kdy byla po těchto typech lidí velmi vysoká poptávka kvůli rozsáhlým a dlouhodobým intervencím v Iráku a v Afghánistánu. V současné době tak vysoká poptávka není, a proto asi tak velké platy nedostanou. Ale ti zaměstnanci, kteří v Iráku čistili záchody a doručovali poštu nebo palivo, což jsou pro bojové operace důležité věci, ale nemusí je vykonávat draze vycvičený americký voják, tak ti rozhodně nedostávali sedm tisíc dolarů měsíčně. Spíš tak dva až tři tisíce dolarů. A často to nebyli ani Američané, ale místní, Iráčané, kteří pak dostávali ještě výrazně méně. Takže je potřeba velmi odlišovat, o jakém zaměstnanci soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti mluvíme. V Česku máme aktivních asi šest a půl tisíce bezpečnostních firem. Jedna z kritik je, že svým zaměstnancům neplatí ani minimální mzdu. Je to klasický švarcsystém, takže finanční aspekt u člověka, který hlídá nějaké staveniště například v Praze či Ostravě, nebude příliš velký. Ale ten člověk není prostě schopen svou kvalifikací si zajistit lepší pracovní místo.

Ditrichová: Ono to vypadá v některých případech na enormně vysoké částky, ale nesmíme zapomínat, že kontraktoři, nebo případně žoldnéři, jsou v tom úplně sami. Musíme si představit takovou obdobu českého živnostníka, který je také na všechno sám. Když jste příslušník ozbrojených sil České republiky, Spojených států amerických a dalších armád, tak ty se o vás kompletně postarají. Když se vám něco stane, zraníte se, zajistí převoz, nemocnici, repatriaci, vyplácí vám důchod a podobně. Zatímco jako kontraktor toto zajištěné nemáte. V Iráku a Afghánistánu byla řada případů, kdy tyto osoby třeba zemřely a jejich rodiny neměly ani na repatriaci ostatků.

Existovala ve třicetileté válce nějaká péče o vojáky?

Andresová: Představme si pluk, kterému velí plukovník, který ale je zároveň jeho majitelem. Je to tedy člověk, který platí svoje vojáky, ale tato žoldnéřská jednotka je často ve službách státu. Třeba Albrecht z Valdštejna najímal vojáky pro císaře Ferdinanda II. Habsburského. Takže to byla soukromá armáda a zároveň tak trochu státní armáda. Zaznělo, že dnes žoldnéř nesmí být příslušníkem toho státu, za který válčí. Tak to v 16. a 17. století nebylo, člověk pocházející z českých zemí se mohl nechat najmout v českých zemích jako žoldnéř a bylo to normální. O nějakém sociálním zabezpečení v té době ještě zdaleka mluvit nemůžeme, i když možná trošku překvapivě jsem se setkala i s takovými momenty, kdy některé práce, řekněme kopání opevnění, například vylepšení opevnění Prahy v době třicetileté války, mělo být nabídnuto právě bývalým vojákům nebo jejich vdovám, aby tímto způsobem dostali nějakou finanční odměnu. Ale že by vysloužilci dostávali nějaké důchody, to se do konce třicetileté války nedělo. Po ní už se situace trošku mění, vznikají stálé armády a ty už se o svoje vysloužilé a invalidy starají.

Mluvilo se tu o problému privatizace. Jak velké bezpečnostní riziko to reálně představuje? Vezměme si třeba příklad pochodu wagnerovců na Moskvu. Jak velký problém je loajalita soukromých armád?

Bureš: To je asi jedna z těch nejčastějších kritik soukromé síly. Už Machiavelli byl velkým kritikem najímání armád středověkými italskými státy. Argumentoval právě tím, že jsou nespolehlivé a často se obracejí proti těm, kteří si je najali, či že plení, aby se uživily. Tato kritika vydržela do současné doby. Kritizuje se, že podkopávají monopol na legitimní použití síly, který si státy od 19. století vybudovaly. Naše vize toho, jak funguje mezinárodní politický systém, včetně mezinárodní bezpečnosti a válčení, je postavená na tom, že monopol na použití síly mají pouze státní aktéři. Nikdo jiný. Ani teroristé, ani soukromé armády, ať už je budeme nazývat jakkoli, ale pouze státy. Problém je, že empirická realita tomu nikdy neodpovídala. Využití těch soukromých sil bylo i v 19. a 20. století, ale po skončení studené války se s nimi roztrhl pytel. Irák a Afghánistán nám ukázaly, že ani americká armáda, coby největší a nejsilnější na světě, není schopná vést větší vojenské operace bez masivního nasazení zaměstnanců těchto společností, kdy v mnoha letech, zejména v Afghánistánu, ale i v Iráku, jich tam bylo víc než amerických vojáků, případně všech koaličních vojáků dohromady. A teď vidíme, že i ruská armáda, aspoň v okolí Bachmutu, což bylo hlavní bojiště posledních několika měsíců, není schopna vést boje bez využití wagnerovců a v menší míře jiných soukromých vojenských skupin. A to jsou skutečně ty největší armády současnosti. Takže pokud ani ony nejsou schopny bojovat ve válce bez masivního využití soukromého sektoru, tak je samozřejmě otázka, zda si trochu nenalháváme do kapsy, že národní armády jsou jedinými aktéry. Jak Wagner, tak Blackwater mají incidenty ohledně porušování lidských práv a zbrojních embarg. Pak jsou tu i otázky, do jaké míry je tato varianta skutečně levnější nebo efektivnější. V případě takzvaných slabých států, bavíme se zejména o subsaharských státech v Africe, kde Wagnerova skupina velmi aktivně působí, tyto žoldnéřské skupiny jsou placeny koncesemi na těžbu diamantů, případně jiných nerostných surovin, které odčerpávají prostředky tomu danému státu a zároveň také ty prostředky jdou na úkor toho, aby se zlepšoval výcvik a vybavení národní armády, která by primárně měla zajišťovat národní bezpečnost. A poslední klasická normativní kritika je, že nemůžete svěřit zajišťování míru a bezpečnosti někomu, jehož primární motivace je zisk, protože je ve střetu zájmů. Jejich dlouhodobým cílem nemůže být eliminace všech konfliktů, protože by si eliminovali svoje současné a budoucí kontrakty.

Andresová: Vrátím se do 17. století. Třicetiletá válka trvala skutečně třicet let, řada vojáků nepoznala za celý život nic jiného než armádu. Proto taky po ukončení konfliktu měli ti lidé problém začlenit se do civilní společnosti, jelikož jí neměli co nabídnout.

Bureš: Jestli můžu ještě o motivaci u současných soukromých vojenských společností, zvlášť těch, co se skutečně blíží nabídce ofenzivních nebo defenzivních služeb. Tam jsou to nejčastěji exvojáci často i poměrně elitních oddílů národních armád. Tito lidé většinou končí službu, protože národní armády je považují za příliš staré a fyzicky vyčerpané v nějakých čtyřiceti, čtyřiceti pěti letech. Je pravda, že na rozdíl od středověku už mají výsluhy, ale spousta z nich se ve čtyřiceti pěti necítí na důchod, ani pokud jim ta výsluha stačí. A právě z těchto pak rekrutují společnosti typu Blackwater, případně i Wagner, pokud tedy pomineme tu velkou rekrutaci v ruských věznicích, což je exces i v rámci privatizace bezpečnosti v posledních desítkách let. Takže ti exvojáci mohou mít finanční motivaci, ale často jde o to, že oni nic moc jiného než válčit neumějí a mají pocit, že to dělají dobře, tak proč by to nedělali nadále?

Ditrichová: Ono je to vlastně i baví, protože to dělali celý život, jsou v tom dobří, takže proč by ve čtyřiceti pěti, v padesáti letech měli končit, když mají spoustu zkušeností, které můžou předat dál a které by prostě klienti rádi využili. Nemusí jít jenom o aktivní boj, ale třeba i o to poradenství, výcvik a logistiku.

Jedním z mých hlavních zdrojů o nájemném válčení je thriller Frederica Forsytha z roku 1974 nazvaný Žoldáci. Je o skupině dobrodruhů působících v Africe. Jakou roli hrála Afrika v rozvoji moderních nájemných vojáků?

Bureš: Otázka je, co si představujeme pod těmi moderními kontraktory. Řekl bych, že Afrika měla, zejména během studené války, neslavné privilegium, že v ní přežívali ti víceméně klasičtí žoldnéři, jedinci, případně malé skupinky jedinců, kteří se nechali najímat dekolonizovanými vládami, režimy i opozičními skupinami, aby v podstatě prováděli vojenské puče, což v Africe bylo vždy poměrně časté. Teď se o tom opět diskutuje také, zejména právě o úloze Wagnerovy skupiny: do jaké míry stojí za těmi nedávnými puči. Ale ty skutečně modernější korporátní struktury v Africe nevznikaly s jedinou podstatnou výjimkou, a to byla ta skupina, kterou jsem již jmenoval, Executive Outcomes. Vznikla v devadesátých letech transformací elitních policejních a vojenských apartheidních jednotek, které po ukončení vlády apartheidu v Jihoafrické republice byly zrušeny. Založily proto tuto společnost a ta pak působila v různých vnitrostátních konfliktech v Africe. Nejznámější jsou její operace v Angole a v Sieře Leone, o kterých pak dokonce v Hollywoodu natočili akční film Krvavý diamant s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Je dobré také zmínit, že to není zdaleka jen najímání místními vládami v (post)konfliktních oblastech, neboť bez poměrně masivního využití služeb soukromých vojenských a bezpečnostních společností by nemohly fungovat mnohé nevládní humanitární organizace, ale najímají si je i mezinárodní vládní organizace, včetně EU, NATO, či dokonce i OSN, byť ta až do roku 2012 oficiálně tvrdila, že to nedělá. Je potřeba také zmínit korporátní zákazníky, to znamená nadnárodní společnosti, které v Africe těží různé přírodní zdroje a které, protože vlády nejsou schopny zajistit bezpečnost, si ji zajišťují samy a najímají si k tomu soukromé bezpečnostní společnosti, popřípadě si je samy zřizují. V Rusku si tamní velké státní plynárenské a ropné společnosti už dávno zřídily svoje vlastní bezpečnostní služby. Ty se teď transformují ve víc vojenské společnosti právě díky dění na Ukrajině.

Ditrichová: Z právního hlediska skutečně vývoj v Africe hrál zásadní roli, protože právní regulace právě reagovala přímo na to, co se tam dělo. Jak říkal kolega, mohl jste si najmout skupinu, většinou bělošských expříslušníků ozbrojených sil, a s poměrně malou hrstkou takto zkušených bývalých vojáků anebo policistů jste byl schopen změnit vládu v afrických státech. Takže na toto reagovala OSN v řadě svých rezolucí a  přímým výsledkem byla Úmluva Organizace africké jednoty o potírání žoldnéřství, kterou jsem zmiňovala na začátku, a dále i Úmluva OSN.

Jak rychle dochází k přechodu od žoldnéřských armád k armádám státním?

Andresová: Ten přerod začal poměrně rychle po konci třicetileté války. Válka skončila v roce 1648 a záhy poté byl položen základ stálé armády v habsburské monarchii. Je to spojeno s tím, že v průběhu první poloviny 17. století vzniká a posiluje se absolutismus. Panovník potřebuje velkou podporu armády. Po třicetileté válce se tedy několik pluků nerozpustí a zároveň vznikají další pluky, které v armádě zůstanou, některé až do konce monarchie v roce 1918. Změna je v tom, že nyní pluky nefungují od jara do podzimu. Nerozpouštějí se na zimu, stavějí se kasárna, vojáci se přes zimu ubytovávají, zatímco předtím se obvykle ubytovali v krátkodobých vojenských táborech. No a tím se tvoří stálá armáda, o kterou je potřeba se nějakým způsobem starat. Takže v té době postupně vzniká sociální péče, péče o invalidy, stavějí se invalidovny. Invalidovnu, a dost velkou, máme ostatně i v Praze.

Bureš: Další velký posun je zavedení povinné vojenské služby po napoleonských válkách. Státy si tak budovaly nejenom armády, ale skrze ně i nějaké širší občanství, respektive větší sounáležitost obyvatel a státu. Někdy od konce 19. století se proto také datuje výrazně negativní pohled na soukromé vojenské aktéry všeho druhu, jelikož toto úsilí o budování národního státu velmi výrazně nabourávali.

Mělo by zaznít něco, co zde ještě nezaznělo?

Bureš: Dodal bych, že působení soukromých aktérů v oblasti bezpečnosti je něco, co se velmi týká i České republiky. Nemáme zde sice žádné soukromé vojenské společnosti typu Blackwater, ale působí zde velké množství soukromých bezpečnostních služeb. Jsou to jejich zaměstnanci, kteří zde střeží supermarkety, banky či velké stavby, případně ale také dělají činnosti, které by možná považovali spíš za práci Policie České republiky. Ta v minulosti například zajištovala bezpečnost na stadionech při sportovních utkáních, bezpečnost nočních vlaků, bezpečnostní prohlídky na letištích, převoz hotovosti mezi bankami a mnohé další. Teď už to nedělá, zajištují to soukromé bezpečnostní služby. Jejich zaměstnanců je proto také víc než všech příslušníků Policie České republiky a městských policií dohromady. A přitom Česko je jeden z posledních států v EU, které na působení soukromých bezpečnostních služeb nemají žádnou speciální právní regulaci. To je z mého pohledu velmi problematické.