Synchronně se udály dvě věci. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádal v Itálii na bezpečnostní konferenci o svolení používat střely dlouhého doletu proti cílům umístěným hlouběji v Rusku. A současně část Evropského parlamentu adresovala žádost dosluhujícímu reprezentantovi EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josepu Borrellovi apel, aby zajistil, že Ukrajinci budou zbraně dodávané západními dárci moci používat bez omezení.

Dva ze tří iniciátorů apelu jsou Češi, Danuše Nerudová a Jan Farský. Jsou to prozíraví politici, nebo iniciativní naivkové?

Znění dopisu naznačuje přinejmenším to, že autoři nejsou schopni vnímat realitu na bitevním poli. Rusko, před válkou (počítám ji od roku 2014) čtyřikrát a dnes aspoň pětkrát početnější země než Ukrajina, je i ekonomicky a vojensky mnohem silnější. Ukrajina je schopna válčit a dnes i fungovat jen díky pomoci Západu (který ji do té války spoluzavedl). Na rozdíl od Ukrajiny za Rusko bojují profesionální vojáci nebo žoldáci. Rusko se zatím navzdory prognózám našich „expertů“ nemuselo uchýlit k povolávání záložníků. Ukrajina je každý den dějištěm srdceryvných scén, v nichž verbíři nahánějí zoufalé muže na ulici, v obchodním centru, v metru, kdekoliv.

My se opájíme efemérními úspěchy typu obsazení části Kurské oblasti v Rusku, a ignorujeme, že to bylo vykoupeno ztrátami v Donbasu, kde postupující vojska na rozdíl od kurské oblasti musí překonávat sofistikované linie opevnění, budované často už od onoho roku 2014. Situace Ukrajiny na frontě se v čase zhoršuje, ale to je politikům na západ od ní jedno.

Představa, že když dárcovské země povolí Ukrajině používat darované zbraně i proti cílům hluboko na území Ruska, je variantou antického deus ex machina. Nerudová, Farský a Litevec Ivars Ijabs jsou ve svém apelu schopni napsat věty jako: „Udržováním omezení zbytečně oddalujeme vítězství Ukrajiny v této válce.“

Oba čeští iniciátoři dopisu patří k hnutí STAN, které sice v průzkumech nedosahuje 10 procent, ale vzhledem k tomu že hlavní síla vládního tábora mívá procent 14 nebo 15, je politicky relativně silné. Tento válečnický iluzionismus je stranám pětikoalice společný.

Autor si na základě znalosti myšlenkového světa některých činitelů a pokusů o debatu s nimi za poslední dva roky dovolí tvrdit, že toto české povzbuzování slabšího, aby se do svého nerovného boje ještě víc položil, má často jednoduchou psychologickou kulisu. Historicky pochopitelnou mentalitu malého psa, který získal pocit, že ho historie konečně obdařila výhodným postavením. Proti velkému psu, který mu kdysi ubližoval, se najednou ocitl v zákrytu za ještě větším psem. Štěká a  štěká. Je to jeden projev české sebestřednosti. Tyto lidi absolutně nezajímá stupeň destrukce Ukrajiny ani smrt stovek tisíc ukrajinských vojáků. Hlavně že Rusko (které víc než ohrožením suverenity pro střední Evropu je geopolitickým rivalem v očích USA), už přišlo o desítky tisíc vojáků.

Ukrajinská válka bude stejně katastrofální bota jako ta irácká nebo posléze třeba libyjská. A stejně jako tehdejší čeští roztleskávači si ani ti dnešní nebudou přát zpětný pohled.