Eskalace je, když se střet vedený v nějaké intenzitě povýší na intenzitu vyšší. To se stalo minulý týden u rusko-ukrajinské války, kdy Spojené státy a v rychlém sledu Česká republika a další spojenci Ameriky oznámili, že Ukrajině povolují zasahovat „svými“ zbraněmi Rusko na jeho území. USA autorizují zatím jen nasazení střel s poměrně krátkým dosahem a jen na ruském území naproti Charkovu, ovšem dřív prezident Biden i to odmítal se slovy, že se chce vyhnout třetí světové.

Je pravda, že když jedna válčící strana může tu druhou beztrestně ostřelovat po celém jejím území, a druhá takovou možnost nemá, jako by bojovala jen jednou rukou. Tento pravdivý argument však nevystihuje celou situaci, a pokud ho použije Petr Fiala a už nic nedodá, musíme mu připomenout okolnosti, na něž měl jako předseda vlády myslet.

O svolení střílet západními raketami na území Ruska si prezident Zelenskyj řekl v rozhovoru s New York Times 22. května. Z rozhovoru čtenář pochopí, že toho po nás bude chtít ještě daleko víc. Formuluje tři požadavky, vedle raket chce i západní instruktory, kteří budou v blízkosti fronty cvičit ukrajinské rekruty. Proč v blízkosti fronty? Prý hrozí nebezpečí z prodlení. Harald Kujat, bývalý náčelník generálního štábu bundeswehru a pak předseda vojenského výboru NATO (německý Petr Pavel), si o skutečném smyslu druhého požadavku nedělá iluze. Vytrénovat vojáky z civilistů potrvá přinejmenším tři měsíce, kratší výcvik by ani neměl cenu. V takovém časovém rámci nehraje deset hodin, které by trvalo převézt ukrajinské vojáky z Německa na Donbas, žádnou roli. Smysl to dává jen z ukrajinského hlediska. Přitáhnout západní vojáky k frontě dříve či později povede k tomu, že budou zataženi přímo do bojů.

K tomu míří i třetí přání Zelenského vyjádřené v rozhovoru: Aby sousedé Ukrajiny, kteří jsou v NATO (myslí tu na Polsko, Slovensko, Rumunsko), sestřelovali ze svého vzdušného prostoru ruské drony a rakety nad Ukrajinou. Už předtím se objevil totožný nápad s podpisy bývalých politiků Hillary Clintonové, Aleksandra Kwaśniewského, Mikuláše Dzurindy a ovšem Borise Johnsona.

Že by nás ve své válce se silnějším agresorem uvítal Zelenskyj, je jasné a z jeho pohledu i pochopitelné. Ale byla by to nová situace i pro Rusko, jadernou mocnost, kdy by se náhle ocitla proti jaderně vyzbrojené Alianci.

Asi před deseti dny zasáhly ukrajinské drony v Rusku dva radarové systémy včasné ochrany – ochrany proti mezikontinentálním strategickým raketám, neboli Ukrajina zasáhla ruská čidla proti hypotetickému jadernému útoku z USA. Je to jistě skvělý způsob, jak Putinovi zahrát na nervy, ale taky to třeba zesiluje ruskou paranoii, že ho Západ chce zničit.

Nebyla to tato obava, co stálo za Putinovým útokem na Ukrajinu, mnohem víc než ruské nepřátelství vůči ideji ukrajinské státnosti? Tady bychom museli překonávat svou vlastní propagandu o plánech Ruska dobýt střední Evropu, nebo aspoň obnovit SSSR. Ale že casus belli byla přihláška Ukrajiny do NATO, řekl loni v září v Evropském parlamentu sám generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg: Putin prý na podzim 2021 poslal do centrály Aliance návrh smlouvy, v níž by se NATO zavázalo, že se přestane rozšiřovat na východ: „To byla Putinova podmínka, aby nenapadl Ukrajinu. Samozřejmě jsme nepodepsali. (...) Šel do války, aby zabránil rozšíření NATO ke svým hranicím. Dosáhl pravého opaku.“ Ale vytrolili jsme toho Putina skvěle, to se musí uznat. Asi za to minulý týden český prezident generálnímu tajemníkovi na Pražském hradě připjal Řád TGM III. třídy.

My chceme, aby Ukrajina neprohrála, a oddáváme se iluzi, že lídři svobodného světa jsou mistry v umění eskalovat a nespadnout do jaderné války. O mistrovství těchto provazochodců bych pochyboval. Máme s nimi akumulovanou zkušenost od Iráku přes Libyi a Sýrii až po Ukrajinu. Jsou to, především ve Washingtonu, z nemalé části titíž lidé, kteří už řadu let let kráčejí z jedné katastrofy do druhé. A zrovna těmto stratégům čeští politici přenechávají, aby i za ně rozhodovali o vojně a míru. Co se tady může pokazit?