Zdálo by se, že o výsledku války na Ukrajině rozhodnou západní tanky, ale ne ledajaké. Musejí to být vysoce účinné německé tanky Leopard 2, tedy jejich nejnovější verze (je zajímavé, jak naše sousedy ani 70 let denacifikace nezbavilo vášně dávat svým tankům jména kočkovitých šelem). Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj leopardy žádá přímo od Německa – čerstvě v rozhovoru pro televizi ARD: „Jste snad dospělí lidé. (...) Na rovinu: Můžete dodat leopardy, nebo ne? Tak nám je dejte!“ A žádá je ovšem i od dalších zemí NATO.

Poptávaným tankem disponuje většina členských států a kromě nich ještě řada dalších zemí. Zelenskyj ve videoposelství pro zástupce 50 spřátelených vlád, které o vojenských dodávkách pro Ukrajinu v uplynulých dnech rokovaly na americké letecké základně Ramstein, vyslovil stokrát díky – „ale stokrát díky není sto tanků“.

Vlády Polska, Dánska, Finska by leopardy rády poskytly, to však nelze bez souhlasu jejich původního dodavatele – tedy opět Berlína. Ani nový spolkový ministr obrany Boris Pistorius se tlaku aspoň prozatím nepodrobil. Objednal si sice situační zprávu, nicméně jeho slova po skončení porady v Ramsteinu ukazují, že za váháním nejsou jen technické, ale zrovna tak i politické motivy:

Ve světle katastrofálních kroků Berlína z posledních asi patnácti let (eurokrize, migrační politika, energetika korunovaná vypínáním reaktorů uprostřed nedostatku elektřiny) je svůdné hledat za tímto váháním buď hloupost, nebo jen nízké důvody, protože tak špatný krok dobré důvody mít nemůže. Rutinně se důvody hledají v zájmech německého průmyslu a obchodu a také v tradici Brandtovy Ostpolitik, tedy smířlivosti vůči Sovětskému svazu od začátku 70. let. To první je pravda, byť při tomto ekonomistním pohledu by člověk měl zmínit i roli zbrojařského průmyslu v Americe (kdo sponzoruje Institut pro studium války, jehož jakoby nezaujaté analýzy situace na ukrajinském bojišti, naznačující blížící se vítězství Kyjeva, masivně citují česká média? Raytheon, Lockheed Martin...), o dovozu LNG z Ameriky nemluvě. Ohledně neslavné tradice Ostpolitik pak lze namítnout, že tu v Německu převrstvila zkušenost zpřed dvaceti let, kdy si Berlín projednou dovolil oponovat americké invazi na Blízkém východě, a bohužel pro statisíce zmarněných životů se později ukázalo, že pravdu měl on, společně s Paříží.

Při vysvětlení geneze rusko-ukrajinské války spolu o prvenství soupeří dva velké výklady. Proti tomu převažujícímu, že invaze na Ukrajinu je ruský instinkt roztahovat se, dokonce snad křísit sovětský blok, stojí kupodivu dobře podložený názor, že hlavním spouštěčem této tragédie se svého času stala perspektiva přijetí Ukrajiny do NATO. Nebýt Německa Angely Merkelové, byl tento krok na popud USA podniknut už v roce 2008 na summitu Aliance v Bukurešti (přestože tehdy pro členství v NATO vláda v Kyjevě neměla podporu ani svého veřejného mínění).

Konečně loni na jaře to nebyla německo-francouzská dvojka, bylo to opět anglosaské křídlo v postavě Borise Johnsona, kdo do Kyjeva přijel torpédovat ukrajinsko-ruský mír. Počátkem dubna během návštěvy-přepadovky Johnson chudákovi Zelenskému sdělil, že „Západ“ by pro případnou dohodu s Putinem stejně nedal garance.

To atlantičtější, tedy „naše“ křídlo NATO hledí po celou dobou války na Německo a Francii, ale hlavně na Německo, s latentním podezřením. Insideři vám to podezření soukromě formulují takto: myslíme si, že Německo by při první příležitosti z jednotné fronty odstoupilo a chtělo by Rusko z konfliktu se Západem vyvést ven (válka je ovšem mnohem ničivější pro Ukrajinu než pro Rusko; to, že se mainstream rozhodl ignorovat ohromné vojenské ztráty, vám při troše námahy nezabrání vygooglovat si různá videa čerstvých hřbitovů s lesem státních vlajek; každá z nich nad čerstvě vyhloubeným hrobem znamená jednoho padlého vojáka (varování: je to naprosto depresivní pohled).

Němci nedávno případnou zásilku leopardů na Ukrajinu podmiňovali ochotou Američanů dodat tamtéž nejprve svoje těžké a také superúčinné tanky Abrams. USA nechtějí, hlavně prý z technických důvodů. Těžko se bojuje proti dojmu, že ohromný tlak na Německo je také politický manévr, jak tuto podezřelou zemi beze zbytku zapřáhnout vedle nás, a tím také zrušit alternativu v přístupu k rusko-ukrajinskému konfliktu, pro futuro a ovšem i do historie.