V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje – jsou často příliš v zajetí vlastní úzké specializace, a když už vybočí do jiného světa, tak se spíš než Shakespearem zničí jízdou na horském kole. Což ale s pojetím starého řeckého ideálu kalokagathia má společného pramálo.

Vzdělanci a vědci starších generací uměli trefně, a hlavně podnětně vstupovat do široké společenské diskuse, ovlivňovat a formovat veřejné mínění, získat si respekt i dalece za hranicemi svého oboru. Takovou výjimečnou osobností byl i přední český lékař, psychiatr, první děkan porevoluční 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, zakladatel největšího zařízení pro duševní choroby – Národního ústavu duševního zdraví – profesor Cyril Höschl, který nedávno podlehl následkům nevyléčitelné choroby.

Že život umí být někdy neuvěřitelně cynický a krutý, věděl i on, protože v jeho závěru bojoval s nemocným tělem, jehož nezvratné odcházení pozorovala jeho zdravá, nepoškozená mysl. Stejně jako nelze vyhrát některé zápasy s lidskou hloupostí, nelze překonat ani fatální nemoci. Jen ti nejmoudřejší totiž vědí, že světu ani životu nakonec nevládneme.

Cyril Höschl měl velmi pestrý profesní a společenský život a jako každý člověk čelil mnoha těžkým charakterovým zkouškám. Někteří z nás v redakci Echa jsme se s ním osobně znali už od našeho prvního působení v Lidových novinách v raných devadesátých letech a vztah s ním jsme v různých podobách udržovali až do posledních měsíců. Mnohokrát se vyjadřoval na našem webu Echo24 nebo v rozhovorech pro Týdeník Echo, naposledy pak v podcastu v říjnu 2023. Tehdy se jeho nemoc projevovala ještě nenápadně, ale o měsíc později, když křtil svou knihu rozhovorů, už potřeboval kolečkové křeslo. Höschlovu významnou osobnost připomínáme výběrem ze dvou posledních rozhovorů pro Echo a zároveň jsem požádal jeho kolegu z oboru zkoumání lidské psychiky, přítele, diplomata a spisovatele Michaela Žantovského, aby mu věnoval osobní vzpomínku. Michael to napsal moc pěkně, tak, že je marné, abych se o něco pokoušel sám, zůstávám Cyrilovým dlužníkem.

Cyril Höschl nebyl jen předním psychiatrem, manažerem, ale hlavně vzdělaným, moudrým a zábavným člověkem, nedostižným vypravěčem židovských vtipů, intelektuálem, který měl respekt, autoritu, který rozuměl nejen nemocím lidské duše, ale i nemocím společnosti.