V posledních dnech tlačím na Dana Kaisera, který – ať se to někomu líbí, nebo marně protestuje – dělá jedny z nejlepších rozhovorů v zemi, aby udělal také jeden se sociologem-výzkumníkem o vývoji společenských nálad a posunech v názorech. Vím, že minimálně ODS tyto nálady monitoruje a podle jejích dat se v zásadě dlouhodobě neměnil poměr mezi lidmi volícími demokratické řekněme tradiční strany včetně těch, které loví podporu v protilehlých extrémech. Vedle nich je mezi oprávněnými voliči cca 20 procent těch, kteří jakýkoli společenský systém odmítají, necítí se jeho součástí a nevidí žádný smysl v tom, aby šli k volbám. Tato skupina lidí, existuje v různé míře v každé evropské zemi, byla popsána ve Velké Británii, která v referendu rozhodovala o vystoupení z EU. Tuto skupinu se podařilo aktivizovat a veřejně popsat v souvislosti se skandálem s tzv. Cambridge Analytica využívající potenciál sociálních sítí.

Otázka mapování reálných nálad ve společnosti je o to záhadnější a hodna poznání, jak řada zavedených médií rezignuje na popisování nálad, na faktické zpravování o stavu věcí, čehož důsledkem je nárůst alternativních neinstitucionálních platforem a šíření spikleneckých teorií. A řekněme si naprosto otevřeně, že za to může dogmatismus zavedených médií, která dramaticky ztrácejí na důvěryhodnosti. Ostatně ani to není nový jev digitální doby, nedůvěra k informacím establishmentu byla v historii vždy, jde jen o její míru, která je dnes enormní, a nejen v anglosaském světě roste publikum alternativních zdrojů informací. A je evidentní, že společnosti v euroamerickém světě nejsou už jen polarizované jako dřív, dnes jsou spíš roztříštěné. A dokonce u nás neplatí dělení na Česko A a Česko B, je to mnohem komplikovanější a složitější než nabubřelá binární představa metropolitních elit. Nakonec se to ukázalo na posledním průzkumu veřejného mínění zavedené agentury STEM, podle níž dvě třetiny Čechů by uvítaly mírové řešení válečného konfliktu, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu, i za cenu územních ztrát napadené země.

České vládní elity sice sehrávají roli roztleskávačů a rozdávají mávátka, ale fakticky na vývoj konfliktu mají pramalý vliv. Rusko je agresor, který rozpoutal válku, v níž umírají stovky tisíc lidí, ale nic z nadějí na oslabení a odrazení agresora se neděje, Ukrajina a její obyvatelé se stali součástí geopolitické hry, na které nejvíc nakonec ztrácejí především na lidských životech právě Ukrajinci, kteří by se bez podpory Američanů a Evropy nebyli schopni bránit. A je otázka, nakolik jde o Ukrajinu, anebo hlavně o oslabení Putinova Ruska na úkor Ukrajiny. Zcela nepochybně se Ukrajina stala válečným hřištěm velmocí, kde jsou Ukrajinci bojujícími, ale zároveň bezmocnými, Evropa sekundantem a rozhodčím levičácká americká administrativa. Jediný, kdo účinně dostal ruský živel na kolena, byl republikán Ronald Reagan. S demokraty jsou spojena jen nenaplněná očekávání.