Z jedné strany je panika, která zavládla po posledních amerických krocích, tedy po Mnichovské bezpečnostní konferenci a zahájení amerických rozhovorů s Rusy o Ukrajině, nepochopitelná. Pokud Američané překročili meze toho, co se dalo už dlouho čekat, tak jen velmi mírně. Viceprezident J. D. Vance se pustil do kritiky vnitřních poměrů v Evropě, která se může zdát troufalá, jen když si odmyslíme, že Evropané považují za své právo a povinnost kritizovat či ušklíbat se nad Amerikou, kam paměť sahá. Kovbojové. Náboženští fanatici. Burani oddaní nezřízenému konzumu. Kdy už zakážou střelné zbraně a trest smrti a přestanou zakazovat potraty? Tuhle rétoriku ani nevnímáme právě proto, jak je pro evropské politiky, byrokraty a intelektuály samozřejmá. Co na tom, že Vance mluvil účelově spíš ke svému domácímu publiku či svým partikulárním evropským přátelům, když měl věcně v zásadě pravdu.

Ministr obrany Pete Hegseth ve svém bruselském projevu výslovně – a jménem prezidenta Donalda Trumpa – řekl, že s NATO počítá na generace dopředu („Make NATO great again,“ řekl doslova). To přece poté, co Trump ve svém prvním funkčním období otevřeně vyhrožoval vystoupením z NATO, není samozřejmost. Hegseth taky řekl řadu věcí, které jsou pro Evropu nepříjemné, ale daly se čekat. Ty nejdůležitější se týkají Ukrajiny.

Tady si opět jako obvykle Evropané musejí vybrat, jestli se chtějí přezíravě ušklíbat, nebo být zděšeni. Když se Trump holedbal, že vyřeší ukrajinskou krizi hned po nástupu do Bílého domu během jednoho dne, byl čas ušklíbání. Když si tři týdny po nástupu do úřadu telefonuje s Putinem, je čas zděšení.

Zastavit ukrajinskou válku neznamená jen dosáhnout nějakého, jakéhokoli příměří. Znamená to vymyslet takové bezpečnostní záruky, aby se konflikt nerozhořel za pár let znovu. A tady Hegseth řekl něco, co působí jako studená sprcha, přestože to bylo předvídatelné – ne-li jasná věc, tak jistě v rámci myslitelných možností. Návrat k hranicím „z roku 2014“ je nerealistický. Ukrajina se nestane členem NATO. V mezinárodních mírových jednotkách, jež bude žádoucí na Ukrajině rozmístit, nebudou američtí vojáci. A na jednotky se v případě střetu nebude vztahovat závazek NATO podle článku 5.

Bezpečnostní záruky pro Ukrajinu obecně a tyto jednotky zvlášť jsou největší oříšek. Čistě technicky není neřešitelný. Britský stratég Michael Kofman dovozuje, že není třeba nutně kalkulovat s rozmístěním vojáků podél celé hranice. „Myslím si, že Evropa může přijít s plus minus třemi brigádami,“ napsal v rychlé analýze na Twitteru. Se zohledněním požadavků na rotaci vojáků by to znamenalo asi 45 až 50 tisíc lidí, „ale tyto síly musí mít prapory blízko fronty, ne se pinožit a cvičit na západní Ukrajině“. Kofman připouští, že cokoli, co může hned teď Evropa nabídnout, by bylo ve vztahu k současné ukrajinské síle „aditivní, nikoli transformační“. Nicméně uzavírá: „Jsem sice skeptický k tomu, že by evropské země mohly v zemi rozmístit a udržet velké síly, ale také si nemyslím, že by musely. Počáteční požadavky nejsou nepřekonatelné a neměly by být zveličovány jako alibi pro nicnedělání.“

Ať už vzejde z jednání takový požadavek v jakékoli podobě, je jasné, že se to týká každého, i nás (Američané už rozesílají spojencům dotazník, jehož součástí je i otázka na ochotu dodat vojáky do takové mise). Umíme si představit, jak s přitakáním něčemu takovému vyhrát volby – u nás nebo jinde v Evropě? Nejrozhodněji tuto možnost zatím připouštěl francouzský prezident Macron, který, jak známo, už kandidovat nemůže a jehož moc něco dlouhodobého rozhodnout je po ztrátě většiny v parlamentu spíš iluzorní.

Rámec amerického vyjednávání, jak se teď rýsuje, obsahuje několik hořkých pilulek. Ukrajina bude účastníkem jednání, klasický strašák „o nás bez nás“ se nezhmotňuje (představa, že by Ukrajina účastníkem těchto jednání být neměla, není jen Putinovým snem, vyjádřil ji třeba i britský komentátor Anatol Lieven). Ale Evropané účastníky jednání nebudou; jak řekl jeden z Trumpových vyjednavačů, Keith Kellogg, maximum, s čím mohou počítat, je, že budou informováni. Evropané prostě ostrouhají a platí to pro reprezentanty všech pozic k Ukrajině – jednání se rozbíhají v Saúdské Arábii, a ne snad na Slovensku, jež se k tomu nabízelo.

Každý, kdo je tím šokován, zděšen a znepokojen, si musí zodpovědět otázku: Kde je evropský mírový plán? Dokážete vymyslet takový, k němuž byste získali souhlas všech od největších zastánců Ukrajiny přes ty, jimž je víceméně lhostejná, až po ty, podle nichž by se Ukrajina měla rozdělit mezi Rusko, Polsko a Rumunsko? Protože ti všichni jsou v Evropě. A až ho vymyslíte, jak přimějete Rusy, aby o něm vyjednávali? Zdá se, že tu vojenskou kapacitu, jež by je k tomu přiměla, nemáte.

Tu mají Spojené státy, a i když počítáme dosavadní pomoc Ukrajině tak dlouho, dokud nenalezneme nějaký klíč, podle něhož je ta evropská větší než americká, bez té americké se Ukrajina neobejde. Mimochodem, ač všichni vědí, že touhou Trumpovy administrativy je s pomocí Ukrajině skončit, Hegseth si na své bruselské tiskovce dal záležet, aby na dotaz po budoucnosti této pomoci uvedl, že může být „menší nebo větší“ – této páky se Američané dobrovolně nevzdávají.

Jinak je ovšem pravda, že to, že Evropané nebudou účastníky jednání, přesně vyhovuje představám Vladimira Putina. Rozdělená Evropa bez americké přítomnosti byla vždy jeho preference; celou ukrajinskou válku a to, že v ní Rusko zatím nebylo schopno zvítězit, vysvětlují ruští propagandisté tím, že Rusko ve skutečnosti bojuje s celým NATO. Teď se jim tedy otevírá možnost, že Američané vyjednají konec ukrajinské války na odchodu, jako vypořádání posledního závazku po předchozím, již neplatném strategickém uspořádání.

Takže to bude na nás Evropanech. Je asi dobré teď říkat, že musíme hlavně napřímit páteř a že i sami bez Američanů dokážeme mnohé (k této narážce na prezidenta Pavla ovšem dodejme, že prezident, který od počátku zaštítil naši muniční iniciativu, má dost realistické chápání diplomacie). Ale nezdržujme se deklaracemi. Vraťme se ještě k onomu promýšlenému mírovému sboru pro Ukrajinu. Jednotky NATO rozmístěné na hranicích Aliance fungují na principu známém jako „tripwire“, který jeden český diplomat pěkně překládá jako „drát ke granátu“. Ty jednotky nemají bojovou sílu, jež by byla s to odrazit invazi. Ale skládají se z vojáků řady zemí – včetně těch, jimž třeba na bráněném místě zas tak nezáleží, ale útočník by si je nechtěl znepřátelit. Jenže pokud by sáhl na jejich vojáky, tak by si je znepřátelil. A na základě článku 5 by si znepřátelil všechny. V tom spočívá odstrašující efekt takových jednotek.

Zamýšlené jednotky na Ukrajině by nebyly součástí NATO. Jakým drátem ke granátu by disponovaly? Bez Američanů, jichž se útočník nejvíc bojí? Solidarita není jen princip či hodnota, ale i dril. Zmapovaný, nacvičený postup, jenž překlenuje pochybnosti a cukání, které se v každé jednotlivé situaci můžou u někoho vyskytnout. Jak by fungovala solidarita v rámci takového ad hoc seskupení vojáků? Neměl by Putin chuť ji otestovat?

Polský stratég Sławomir Dębski napsal v reakci na možný americký odchod z Evropy, že by v takovém případě „evropské země, především sousedé Ruska, od Švédska po Turecko, měly přehodnotit svůj postoj k NPT a investovat do odstrašení na zcela nové úrovni“. NPT je smlouva o nešíření jaderných zbraní. Necitovali bychom to zde, kdyby ta úvaha byla ojedinělá. Byla by to skutečně radikální změna paradigmatu, ale co je nemožné ve světě, kde chce Donald Trump anektovat území či si nechat od Ukrajiny platit za ochranu polovinou ukrajinského nerostného bohatství?

Polské myšlení reaguje na logickou obavu, že když se západoevropské země probudí z desítky let trvající strategické narkózy, budou se utíkat ke starým myšlenkám. Byly doby, kdy se představa Evropy bez Američanů a kooperující s (bezpečně vzdálenými) Rusy některým vlivným Francouzům a Němcům velmi zamlouvala. Problém pro nás je, že z té „Evropy od Lisabonu po Vladivostok“ či „duchu Rapalla“ nebo „Ostpolitik“ národy střední a východní Evropy vycházely ne snad vysloveně jako podlidé, ale prostě jako země, jež nejsou subjektem dějin.

Tenhle strategický karambol měla překlenout Evropská unie. Jenže ta podnikala umanuté kroky k větší a větší integraci tak dlouho, až se může rozpadnout. Samozřejmě by to tak na povrchu nevypadalo, na Berlaymontu by dál vlála modrá vlajka. Ale Polsko už deklarovalo, že se nepodřídí migračnímu paktu, Německo fakticky vypovědělo Schengen. To nemusí být poslední slovo.

Evropská unie je jakési impérium naruby. Římská říše na podmaněných územích budovala silnice, ale obyvatelům ponechávala jejich bohy a kulturu. Evropská unie reguluje život a ekonomiku do čím dál větších detailů, ale teprve dnes, v roce 2025, se baltské země slavně odpojily od ruské elektrické sítě. Evropská unie sní o tom, že je „globální regulační supervelmoc“, ale není schopna projektovat stabilitu ani za roh na Balkán, natož zajistit si svobodu plavby Suezským průplavem, což by před sto lety evropské mocnosti vyřešily rutinní aplikací „diplomacie dělových člunů“.

Když prezident Macron svolal narychlo do Paříže schůzku, obvyklý problém, že v sedmadvaceti nic nedohodnete, vyřešil tak, že pozval pár zemí, mezi nimiž bylo z regionu, jenž je Ruskem nejvíce potenciálně ohrožen, jediné Polsko. Bezděky tak ilustroval, že problémem evropské obrany nejsou zdaleka jen výdaje na obranu. Je to nejistota, zda něco jako Evropa ochotná se bránit vůbec existuje, respektive zda si ji všichni představují stejně.