Roztržka mezi prezidenty USA a Ukrajiny v Bílém domě byla srážkou starých jistot s novou nejistotou, šok, z něhož je třeba se co nejrychleji probrat, připustit si, co se stalo – nejen v ten pátek, ale v posledních měsících či roce. S blížícími se prezidentskými volbami byla politika Bidenovy vlády vůči Ukrajině na jakémsi autopilotu. V zásadě neměla strategické odůvodnění. Protože to, že bude Západ udržovat Ukrajinu bojeschopnou, a tak opotřebovávat Rusko – což bylo jediné, co bylo možné z představitelů americké vlády dostat –, není udržitelná strategie. Všechny dlouhodobé trendy hrají proti ní a není jasné, zda existuje způsob či vůle je změnit v ukrajinský prospěch. Bidenova administrativa se u vědomí blížících se voleb rozhodla nechat změny na nové vládě.

Předminulou neděli publikoval Tyler Cowen jeden ze svých nečetných vstupů na pole zahraniční politiky, v němž se postavil za to, že Trumpem chystané dohodě o sdílení nerostného bohatství Ukrajiny je třeba dát šanci. Tento vlivný „intelektuální všežravec“ si vybudoval postavení, v němž se s ním důvěrně baví řada vlivných, dobře informovaných lidí nejen z jeho hlavního, ekonomického prostředí. Proto stála za pozornost tato jeho slova, jež se objevila jakoby zničehonic: „Mnoho lidí si nepřipouští, jak moc je současný ukrajinský režim, ať už oprávněně, nebo ne, nepopulární jak mezi demokraty v Kongresu, tak v americkém deep state. Možností, jak postupovat, je mnohem méně, než se vás mnozí kritici dohody snaží přesvědčit, a je chybou si myslet, že to všechno přichází od Trumpa. Jak přesně by probíhala snaha prosadit v Kongresu další velký balíček pomoci Ukrajině?“

Tomu by odpovídalo to, že americký chór kritiků Trumpova chování k Zelenskému byl sice docela mohutný, ale bylo v něm nápadně málo volených politiků Demokratické strany. Jsou dost dezorientovaní a k nějaké diskusi o zahraniční politice se ještě nedostali, ale tolik vidí, že i když americká veřejnost nesdílí virulentně proruský pohled těch největších MAGA extremistů, tak na druhé straně podpora Ukrajiny klesá. Na začátku války se jen sedm procent Američanů domnívalo, že podpora Ukrajině je příliš velká. Nyní je to 41 procent. Teď po onom výbuchu se v mainstreamových médiích objevily hlasy, které sice předeslaly, že chování Trumpa vůči Zelenskému jim připadalo nechutné, ale v zásadě říkaly něco podobného jako Cowen.

K samotné události v oválné pracovně. Těžko se to píše – zejména zkusíme-li si představit, jak by v historické roli, která poslední tři roky připadla ukrajinskému prezidentovi, obstál jakýkoli český politik –, ale Zelenskyj se dopustil zoufalých chyb. Začalo to už tím, že tlačil na co nejrychlejší schůzku v Bílém domě, přestože mu, pokud má pravdu deník New York Post, velvyslanec Keith Kellogg, který s ním dojednal konečnou podobu nerostné dohody, doporučoval, ať s tím ještě počká. Ale obecně buď Zelenskyj, nebo lidé, kteří mu radí, nedocenili, v jaké roli je. Zelenskyj si myslel, že přichází v roli válečného hrdiny, pro Trumpa ale přicházel v roli suplikanta. „Nemáte žádné karty,“ křičel na něj Trump v závěru. A to je bohužel krutá pravda.

Přitom teoreticky existoval způsob, jak proplout těmito úskalími, ostatně prvních čtyřicet minut tiskovky se nevyvíjelo špatně. Zelenskyj se pokoušel vysvětlit, že všechny dohody postrádající bezpečnostní záruky, na něž Ukrajina na doporučení Západu přistoupila, Rusko porušilo (a v tom by se mohl vrátit až k Budapešťskému memorandu z roku 1994). Způsob, jak to říct, byl: Putin vždycky všechno porušil, ale já věřím, že jedině prezident Trump s ním dokáže dělat diplomacii, jakou nikdo předtím nedokázal. Trumpovi se evidentně dohoda o nerostech začínala líbit, bylo to něco, co naplňovalo jeho image dealmakera. Zelenskyj mu měl dát k té dohodě všechno, co mohl. A postarat se, aby ten, kdo Trumpovu dohodu zkazí, nemohl být on, ale jedině Putin. Vždyť s tím nápadem přišli loni v září sami Ukrajinci, měli tomu rozumět!

Lichotit Trumpovu egu byla jediná cesta, jak něčeho dosáhnout. Je všeobecně známé, že některé lidi v Americe irituje Zelenského zvyk vystupovat ve vojenském obleku. Ale Zelenskyj měl podle webu Axios dokonce výslovnou informaci, že to oblečení nemá rád osobně Trump. To by opravdu bylo tak těžké zatnout zuby, vzít si oblek a kravatu a dát najevo: Zařekl jsem se, že ten mundúr nesundám, dokud neskončí válka, ale z úcty k prezidentu Trumpovi…?

Můžeme si říkat, jak malicherné bylo, když na Zelenského křičeli Trump s viceprezidentem J. D. Vancem, že nikdy nepoděkoval, a najít desítky příkladů, jak ukrajinský prezident v minulosti Američanům poděkoval. Jenže ne osobně Trumpovi! Zvlášť když Zelenskyj a jeho lidé byli povinni vědět, jak se trumpovcům zajídá, že se Zelenskyj zúčastnil Bidenovy volební kampaně v Pensylvánii. O čem začal mluvit viceprezident Vance, když vpadl do diskuse? O Bidenovi! Je ještě krátce po volbách a Trump a jeho lidé se nenasytili vyřizování starých účtů. Státník, který přijede vyjednávat s lídrem, na němž závisí osud jeho země, je povinen toto vědět a – nevyhneme se tomu ošklivému slovu – pokořit se.

Jedna z divokých spekulací, jež po té havárii zazněly, praví, že Zelenskyj jednal záměrně, že Trumpa odepsal a chtěl šokovat Evropu, aby si uvědomila, že ho musí podpořit. Pokud by to byla pravda, tak to by byla šeredná kalkulace. Evropští lídři sice teď opravdu předvádějí jakési náznaky krizového stavu. Ale právě země nejochotnější a nejschopnější pomáhat Ukrajině, jako jsou Polsko a Británie, vyzývají Zelenského, aby vztahy s Bílým domem urovnal. Vědí, že i kdyby všechny ty politické deklarace byly skutečné, tak čistě technicky bude Evropě trvat desetiletí, než dosáhne vojenské samostatnosti. A jak skutečné ty deklarace jsou, to by se poznalo podle činů. Za dva základní testy lze považovat: Je Evropa ochotná zastavit svou deindustrializaci, tedy Green Deal? A jsou politici ochotní říct, jaké výdaje škrtnou ve prospěch obrany? Dokud nemáme kladné odpovědi, bude nutné se pokořit a spolknout mnohé hořké pilulky.