Rozpad pětikoalice, všeobecné rozčilení vydávané za program, hledání předsedů starých a vymýšlení nových politických stran, to jsou vždycky příznaky zlomových okamžiků. K jednomu takovému dochází dnes nejen v Česku, ale procházejí si jím také evropské politické elity.

Každé politické hnutí má, s nadsázkou řečeno, svůj XX. sjezd, jako svého času sovětští komunisté. Událost, která řadě lidí otevře oči a nastartuje určité procesy. Když v únoru 1956 končilo nevzrušivé jednání sovětských komunistů, vzal si slovo jejich šéf, Nikita Chruščov, dal uzavřít sál a spustil čtení zprávy, která navždy poznamenala jednotu tohoto vlivného hnutí. Jeho zpráva vstoupila do povědomí jako svědectví o Stalinových nezákonnostech, což bylo hodně nepřesné vyjádření.

Sám Chruščov zločinné projevy systému označil slovy „kult osobnosti J. V. Stalina“ a příliš často používal pasivum „chyby se staly“. Podstatný ovšem nebyl obsah, ale kontext jeho slov. Do té doby neomylné sovětské vedení připustilo chyby, a dokonce jeho šéf poukázal na protiprávní a nelidské chování svého předchůdce. To otřáslo komunistickým hnutím všude na světě a vyvolalo řadu herezí a revizionistických proudů. Bylo to polovičaté, avšak odstartovalo to určité emancipační procesy.

Roli Chruščovovy zprávy o Stalinovi by mohla v rámci Evropské unie sehrát tzv. Draghiho zpráva. Bývalý šéf Evropské centrální banky společně s několika analytiky vypracoval pro Evropskou komisi „zprávu o stavu Unie“. Není tam nic, co by střízlivý pozorovatel evropské politiky nevěděl. Důležitá však je právě síla kontextu a okolnost, že tyto věci říká jeden z elitních eurokratů. Právě podobná iniciativa by mohla spustit postupné přeformátovávání politiky Evropské unie.

Draghiho zpráva je především svědectvím o upadající evropské civilizaci, která sama sebe dusí regulacemi a směrnicemi, které zrychlují její pád do bezvýznamnosti. Draghi se tam nezmiňuje o hlavním příčinách dnešní krize, ale i tak jde o silný signál minimálně dovnitř Evropské unie ve stylu probuďme se, děláme něco špatně, kritika povolena.

Řada antikomunistů se v roce 1956 mohla Chruščovovi za jeho nedůslednou analýzu defektů komunistického režimu smát. Stejně jako se dnes mohou klasicky liberální ekonomové smát Draghimu, že ve zprávě nemluví o tuhém trhu práce, zdražování kvůli zeleným utopiím nebo že opomíjí, jak ESG pravidla ničí kapitalistický bankovní systém. Zároveň platí i tady: malé podněty, velké následky.

Meze odvahy

Situace v Česku pod vládou dnes již jen čtyřkoalice je spojená s všeobecnou nespokojeností voličů. Má to víc důvodů. Petr Fiala především narazil na meze možností systému i svého výkonu politiky. Jaké byly konstanty myšlení jeho politické skupiny?

Špičkoví vládní politici ODS (Fiala, Stanjura, Blažek) byli už součástí vlády Petra Nečase, v níž držel státní pokladnu Miroslav Kalousek. Premiér Nečas si zvláštně na podzim 2012 nechal kvůli nižším rozpočtovým schodkům Kalouskem nadiktovat takové zvýšení daní, že to otřáslo voličskou základnou ODS z řad živnostníků a podnikatelů, kteří začali tuto stranu masově opouštět. Výsledkem sice byl nižší rozpočtový deficit, ale také větší zmrazení ekonomiky, než bylo nutné, a hlavně voličský exodus. To je pro současné vládní politiky základní poučení z té doby – kvůli překotným škrtům neoslabit své postavení a zbytečně nezbrzdit ekonomiku.

Druhý motiv ovlivňující uvažování špiček Fialovy vlády vychází z jejich závislosti na fenoménu Babiš. Už deset let šéf Agrofertu nastoluje politická témata a pravidla veřejné debaty. I když s ním vládní politici nesouhlasí, kritizují ho, poukazují na jeho zadlužovací sklony a tekuté sliby, nechtějí se příliš vzdálit od jeho programových cílů. Babiš jako by byl faktickou součástí vlády na zapřenou.

Vládní politici jsou zároveň pod vlivem traumatu, jehož vznik sahá do roku 2008, kdy kvůli třicetikorunovému poplatku za návštěvu lékaře dramaticky prohráli krajské a senátní volby. S takovým nastavením nemůžete dělat nic jiného než mírné reformy v mezích zákona.

A pak je tu jedna podstatná věc – evropské normy a plány. Petr Fiala se stal premiérem v době, kdy se Evropská komise rozhodla uskutečnit strategii zeleného hnutí: radikálně zdražit energie a vyrobit nového, šetřícího evropského člověka, jehož potřeby budou systematicky omezovány. Tím však podsekla nohy evropské ekonomice a způsobilo to odliv investic. To je další smysl Draghiho zprávy – chybějí soukromé investice, společně se zadlužme a pak „dolejme“ peníze na trh formou veřejných investic.

Premiéru Fialovi, stejně jako předtím Babišovi, také chyběla veřejná odvaha se některým evropským směrnicím postavit, vyjednat výjimky, nebo aspoň zdisciplinovat ministra životního prostředí Hladíka, který se chová jako zelený revolucionář. Tomuhle postupu však bránilo Fialovo založení coby politika konsenzu. Když stojí diplomacie nad leadershipem, je těžké dělat viditelné změny.

Fiala řadu věcí udělal dobře, jistě ho spravedlivě zhodnotí blízká historie. Nakonec však uvázl ve stejné kvadratuře kruhu jako řada politiků z jiných evropských zemí.

Prošlé zboží

Pro vládu dnes nastává soumračná doba pomalého odcházení. Buďto přijde rána z milosti, nebo doklopýtá k volební porážce. Souběžně s tím řada lidí hledá možnosti, jak přeformátovat českou politiku.

Jako první ohlásila změnu vedení mimoparlamentní sociální demokracie, která se zvolením Jany Maláčová předsedkyní vydala na cestu spolupráce s komunistickou stranou. Příští týden chce svého předsedu změnit také lidová strana a v listopadu dnes již opoziční Piráti. Do toho zřejmě vzniknou dvě nové politické strany – Progresivní Česko a formace Miroslava Kalouska.

Progresivisté v čele s někdejším ministrem zahraničí za ČSSD Tomášem Petříčkem a bývalým pirátským europoslancem Mikulášem Peksou vycházejí ve svém manifestu ze správného předpokladu, že česká politika je zabetonovaná soubojem vládních stran s opozičními populisty. Nabízejí proto třetí cestu a přinášejí balík postojů a hesel, které však dnes přivádějí evropskou ekonomiku a společnost (zelená revoluce, multikulturalismus a bezbřehá migrace) na pokraj těžké krize.

V morálně-kulturní oblasti mají jejich hodnoty emancipační náboj pro společenské menšiny. V ekonomické však nabízejí starý dobrý socialismus s regulacemi a omezováním trhu, tedy přesně to, co Draghiho zpráva nepřímo označuje za věci, které dělají z Evropy druhořadou mocnost. Čeští progresivisté přicházejí na domácí scénu ve chvíli, kdy se jejich ideje už před řadou let podařilo prosadit na úrovni EU a nyní dopadají převážně jejich negativní efekty. Z členů ještě nezaloženého hnutí to paradoxně dělá spoluviníky ekonomické a migrační situace.

Progresivisté vycházejí – Peksovými slovy – z toho, že když na Slovensku jejich obdoba (Progresivní Slovensko) získala v parlamentních volbách 18 procent, musejí je u nás dostat taky. Problém je, že na Slovensku se předficovská demokratická politika zdiskreditovala a  mimoparlamentní progresivisté zůstali jedinou stranou, která se neumazala kompromisy v chaotické vládě expremiéra Matoviče.

To ze slovenských progresivistů opticky udělalo hlavního protihráče národního bloku v čele s Robertem Ficem a vyneslo je to až k dvaceti procentům. Jejich podpora je však víc nesena tehdejším protestem proti Ficovi, než že znamená potlesk pro jejich vyhrocené společenské postoje. Ve chvíli, kdy na Slovensku vznikne aspoň trochu uvěřitelná středostavovská strana, progresivisté o tuto masovou podporu přijdou, protože až příliš „utekli“ názorovému průměru slovenské společnosti. V jedné své poloze je to taková hra na velký evropský svět, který k Slovákům ani k nám ještě nedorazil.

Nespasitel Kalousek

A pak je tu jeden nespasitel, který v uplynulých letech proslul jako vtipný glosátor české politiky – Miroslav Kalousek. Vznik jeho nové strany se neustále posouvá, a to kvůli nedostatku ekonomů v jeho týmu. Pokud chce překročit neviditelnou linii a stát se znovu politikem, vystavuje se riziku, že jeho dnešní slova nebudou posuzována pro jejich vtipnost, ale lidé je začnou srovnávat s jeho minulými politickými výkony. Včetně toho, že jeho škrtací mánie objektivně prodloužila českou finanční krizi v letech 2009–2013. Anebo hlavním lídrem jeho strany bude úplně někdo jiný? A kdo?

Zatím to celé divadlo s Kalouskovou stranou připomíná situaci před vystoupením rockové skupiny. Už měla být půl hodiny na pódiu, část lidí v hledišti píská, jiní ji vytleskávají, někteří dokonce skandují jméno zpěváka. Zkušenější po sobě pomrkávají a šeptají si, že to je skvělý marketing, lidi nechat takhle nedočkavě čekat na příchod hvězd. Co se však děje za scénou? Do šatny ještě nedorazil bubeník, basák se předávkoval a všichni ho křísí, zpěvák je na záchodě zamknutý s fanynkou a zvukař hledá po městě tu správnou šňůru k bednám.

K čemu je Kalouskovi, že za ním stojí někteří čeští miliardáři, když vedle sebe nemá silný tým spolupracovníků a jejich hledání příliš připomíná televizní pořad Chcete mě?.

Není vyloučeno, že dojde k přerozdělení hlasů uvnitř vládní koalice a Kalousek se do sněmovny dostane. Co však potom? Buďto se stane sžíravým parlamentním glosátorem Babišova comebacku, anebo jako ministr narazí na podobný železný strop jako Fialova sestava.

Pokud se Draghiho zpráva nestane východiskem pro hlubší systémové změny na evropské úrovni, bude se veřejný sektor více či méně pohybovat v koridoru stále stejných pokusů o změny, které nakonec skončí u zvýšení daní.