Minulý týden měli čtenáři deníku Guardian příležitost přečíst si doporučení na jeden z nejlepších válečných filmů, britský film Zulu z roku 1964. Zachycuje dvanáctihodinovou bitvu britské posádky 135 mužů hájících v Jižní Africe osamělou základnu proti čtyřtisícové armádě kmene Zulu. Odehrává se v roce 1879, kdy pušky Britům ještě neposkytovaly takovou technologickou převahu jako později kulomety. Tísnivé drama střetu, jemuž se nelze vyhnout, a nemilosrdné boje muže proti muži jsou zde ztvárněny s nebývalou intenzitou, jakož i společenské vzorce umožňující britské posádce vytrvat.

V hlavních rolích excelují tehdy začínající Michael Caine a neprávem pozapomenutý Stanley Baker, filmem se mihne i zuluský náčelník a pozdější politik Mangosuthu Buthelezi v roli svého pradědečka, krále Cetshwaya.

Rozumí se, že dnešním ideologickým nárokům už film nevyhovuje. Brity a Zuluy pojímá jako civilizačně odlišné, nicméně respektující se protivníky. Otázka, co vlastně Britové v Africe dělají, se příliš neřeší. Režisér filmu Cy Endfield byl přitom Američan, který se kvůli svým komunistickým sympatiím v době mccarthismu vystěhoval do Británie.

A jak si na něj vzpomněl Guardian? V recenzi filmu režiséra Dana Reeda Jeden den v říjnu o loňském teroristickém vpádu Hamásu do Izraele. Recenzent Stuart Jeffries si stěžuje, že „pokud chcete porozumět tomu, proč Hamás zabíjel civilisty, film vám moc nepomůže“. Gazany prý úspěšně démonizuje, jako zabijáky a pak jako rabovače. „Je čas na džihád! Přisámbůh! Zmasakrujeme je! Chci to streamovat! Ať to vidí naši lidé doma!“ cituje jejich výkřiky.

A pokračuje: „Navzdory takovému zjevnému zlu mi to připomnělo film Cyho Endfielda Zulu s bezejmennými hordami afrických válečníků bojujících proti britským protagonistům, s nimiž se máme identifikovat. Televizní a filmová vypravování často takhle fungují jako stroje na jinakost.“ (Autor zde používá postmoderní termín „othering“, v češtině zatím naštěstí nezdomácnělý.)

Řekněme, že chtít, aby film podával Gazany a jejich motivy v širším kontextu, je legitimní přání. Jenže s tím je problém. Z těch odstavců by to čtenář nepochopil, ale na rozdíl od Zulu je Jeden den v říjnu dokumentární film. Ty krvelačné výkřiky režisér nevkládá do úst hercům. To jsou autentické nahrávky z Whatsappu a z GoPro kamer bojovníků Hamásu a záznamy z bezpečnostních kamer. Je to tato jejich potřeba se při zabíjení zvěčňovat, a ne absence širšího kontextu, jež je překážkou kýžené humanizace. To Zuluové v Endfieldově filmu takhle zrůdní nejsou.

V našem mírnějším klimatu se musíme spokojit s mírnějšími nespravedlnostmi. Třeba s nespravedlivým rozdělením prací v domácnosti mezi ženami a muži. Vytáhla proti němu jistá Martina Dvořáková se svým projektem Férová domácnost. Nechoďte na ni s tím, že jsou nějaké typicky mužské a ženské práce. „Ta nespravedlnost se nám vyjeví hned. Protože ženy luxují daleko častěji než muži vrtají díry do zdi kvůli poličkám.“

A skutečně třeba podle americké studie z roku 2022 tráví ženy domácími pracemi typu luxování víc než dvakrát tolik času než muži. Jenže přichází překvapení – platí to i pro svobodné a bezdětné ženy.

Když se začtete do webu projektu Férová domácnost, zjistíte, že Dvořáková o tom ví. Má pro to stejné vysvětlení, jaké mají progresivní experti pro všechny situace, kde tvrdošíjně převládá tendence žen k určitému chování a mužů k jinému. Může za to společnost. Je to naučené. Je to vliv stereotypů.

Je to známé jako teorie nepopsaného listu, jíž se lidé tvrdošíjně a navzdory všem vědeckým poznatkům drží tím víc, čím jsou západnější a vzdělanější. Přesvědčení o tom, že člověk si může zvolit pohlaví, je logickým vyvrcholením této představy o nekonečné předělatelnosti lidí.

Podle jiné americké studie pracuje ve firemních odděleních lidských zdrojů – jejichž práci lze popsat jako dozírání na to, aby měli zaměstnanci uklizeno na pracovišti i v hlavě – dvakrát tolik žen než mužů. Což je taky nespravedlivé, ale horší je, že tito lidé tvoří celé procento všech pracovních sil, přičemž v roce 1968 to bylo pětkrát méně.