Posvátný strom je běžný motiv ve většině starých náboženství. V evropském světě se častěji objevuje již v minojské a mykénské době pozdní doby bronzové, kde byl původně spojován s mateřským, pečovatelským principem, ale později byl mužný dub zasvěcen Diovi a ostatní olympští bohové si rozebrali třeba olivu či fík. O mytologii a mystice stromů existují i v naší literatuře desítky titulů, ani je nepotřebujeme uvádět, protože i to, co jsme zatím o stromech zjistili běžným, vědeckým způsobem, je pozoruhodné a hodné úcty. Jde například o signalizaci pomocí organických molekul, složité sžívání se stromů s houbami i s komplikovaným společenstvím bakterií na listech. Stromy nás nepřestávají překvapovat.

Část staré úcty přešla do lidového umění, ornamentů na nádobách, výšivkách a do písní. Možná se zrcadlí ještě v barokním kultu drobných památek typu kaplička a nad ní lípa i v moderním ochranářském hnutí a „instituci“ památných stromů. Dodnes živý je motiv stromu života či gotického zeleného muže, který je obklopen září listů a z úst mu vyrůstají větévky, jako by středověký kameník chtěl říct, že listy a šumění větru jsou slova zeleného muže.

Koronavirus to má v borovém lese těžké

Při experimentech s reakcí těla na přírodní prostředí se obvykle měří koncentrace různých látek, anebo se srovnává srdeční rytmus za situace, když se díváte z okna na ulici nebo do zahrady. Zdraví je záležitost celého těla, a proto je často obtížné najít jeden typ měření. Pokud bychom měli uvést jednu skutečně prospěšnou činnost, a to z pohledu hned několika měřených veličin, tak jde o chůzi v lese, kolem které Japonci rozvinuli celý zdravotní postup „koupat se v lese“, shinrin-yoku. Mám pocit, že si někdy nalháváme, že svět je složitý. Možná je tak jednoduchý, že jej složitá lidská mysl neumí pochopit. Abychom byli o něco odolnější a měli lepší náladu, tak většině z nás stačí projít se hodinu či dvě mezi stromy.

V době koronavirové krize se pozornost soustředila na vakcíny a obecně na „high-tech“ téma molekulární biologie, ale ve stínu těchto nezbytných vymožeností zůstávala prostá měření vlivu dobrého spánku, vycházek či vlivu přírody na člověka. V Japonsku bylo pozorováno významné, až třetinové snížení virové infekce u lidí, kteří chodili do lesa, nejlépe do prohřátého borového lesa, který uvolňuje hodně silic. Je škoda, že vlny chřipek se míjejí s dobou, kdy lesy mají na zdraví člověka nejvýraznější vliv, ale možná to je i naopak – virových onemocnění je na podzim tolik i z toho důvodu, že nás stromy chrání méně.

Při japonských výzkumech se ukázalo, že chůze v lese nejenom zvyšuje imunitu, ale také že pozitivní vliv jedné vycházky trvá zhruba týden, takže pro zaměstnané lidi je možné víkendové plánování aktivit. Jeden z výzkumů odhalil, že po procházce v přírodě cítilo 90 % dotázaných snížení depresivních stavů a po procházce v obchodním centru cítilo 20 % respondentů zvýšenou depresivitu. Vězni, kteří z okna viděli na stromy, byli méně nemocní. Rovněž další experimenty ukazují na to, že bez stromů se nedá žít. Věc má i svou stinnou stránku. Na nějaké intuitivní úrovni víme, že stromy potřebujeme a jsou pro nás blahodárné. Tohoto pocitu se dá snadno zneužít při politických či mediálních akcích, kdy lidé sázejí stromy, aniž vědí, zda se do dané lokality hodí, zda budou mít dost vody a kdo se o ně bude první roky starat.

Co dělá strom pro to, aby neonemocněl?

Stromy nejčastěji „onemocní“ podobně jako lidé potravou a dýcháním. Potravu vstřebávají kořínky, které provazují s bakteriemi a houbami. Kromě výměny živin, kdy strom dává organické látky z fotosyntetické továrny v listech, si hlavně od hub bere třeba fosfor, má i strom svůj ochranný „mikrobiom“. Tedy ono je to i zde nejspíš naopak a zvířata včetně lidí převzala evoluční objev mikrobiomu od vegetace. Důvod je jednoduchý. Bakterie a viry mutují každých pár hodin, nemoci útočí neustále, ale strom i člověk žije desítky let. Svoji DNA mění pomalu, ale od toho má rychle reagující bakterie. Strom rovněž dýchá. Každý průduch v listu je něco jako plicní sklípek, je tedy i pro rostlinu nutné bránit se respiračním chorobám. Strategií je řada, ale soustřeďme se na ty, které pomáhají nám i stromům.

Když dýcháme lesní vzduch, zároveň nadechujeme množství organických látek, mezi kterými jsou i fytoncidy, tedy látky, které odpuzují hmyz či v „silicemi“ (obvykle terpeny) bohatých lesích, například ve Středomoří, býložravce. Fytoncidy mají zároveň řadu protibakteriálních funkcí, ale také omezují aktivitu virů a hub. Mezi rostliny s vysokým obsahem fytoncidů patří například česnek, levandule, borovice lesní, cedry a další jehličnany, třeba u nás běžně pěstovaný cypřišek tupolistý. Nejvíc fytoncidů se uvolňuje při teplotách 25 až 30° C, takže se míjejí s podzimními vlnami chřipek.

Člověk nadechuje lesní vzduch i s fytoncidy, které prokazatelně zvyšují množství NK-buněk, lymfocytů (NK, natural killer) a tím posilují imunitu. Počet studií o přirozeném účinku lesních fytoncidů po covidové epidemii vzrostl. NK-buňky mají schopnost rychle reagovat na proměňující se bakteriální a virové prostředí a vytvářet účinnou obrannou antigen-specifickou imunitní odpověď. Role fytoncidů byla nejprve rozeznána v lidovém lékařství, ale dnes se zejména v Japonsku a Číně věnují celé týmy jejich léčivým vlastnostem, a to nejen z hlediska virových a bakteriálních onemocnění, ale také jako doplňkové terapii nádorových onemocnění. Podle japonských experimentů zhruba po dvou- až třídenním pobytu v lese se zvyšuje množství NK-buněk a tento efekt přetrvává další tři až čtyři týdny.

Nedomníváme se, že samoléčba lesem by měla nahradit roli praktického lékaře, už z toho důvodu, že různé dřeviny za různých teplot emitují odlišné množství látek, ale určitě je součástí zdravého životního stylu a procházka proschlým letním borem Kokořínska může člověku jen pomoct. Fytoncidy rovněž mohou vysvětlit praxi vykuřování například jalovcovými větévkami.

Co dělá srdce, když ptáci zpívají?

Několik desítek experimentů nepřekvapivě ukázalo, že už jenom dívání na stromy omezuje produkci stresujících hormonů, zlepšuje náladu a snižuje krevní tlak. Dokonce i pozorování obrázků stromů poněkud pomáhá, ale účinek je menší. Z psychologického hlediska dochází v lese u většiny lidí k významnému snížení depresivních stavů a hněvu. Stres a imunita jsou navzájem provázané jevy, takže zlepšení imunitního systému částečně souvisí s lesním antistresovým účinkem. Pokud je pro nás důležitý strom i jen na obrázku, tak to v mnohem větší míře platí pro městské parky. Většinou se soustřeďujeme na pozoruhodné stránky vegetace, jako je omezení hluku, filtrace škodlivin či snižování obsahu nízkého ozonu. Možná ještě důležitější je jejich psychologická funkce. Je zajímavé, že podobná pozorování se týkají ozdravujícího zpěvu ptáků. Výzkum dětí hrajících si v parku ukázal, že už po půlhodině se zlepšuje řada parametrů, které mají vliv na zdraví dítěte.

Když pozorně sledujeme jednu příjemnou a nekomplikovanou věc, jako je strom nebo květ, omezujeme běžný multitasking, při kterém myslíme na několik praktických činností, ale platíme za to tím, že „kloužeme po povrchu“ věcí a událostí. Při běžném provozu se potřebujeme soustředit na určitý úkol, a proto musíme potlačit rušivé vlivy. Tím zaměstnáváme některé části mozku a ztrácíme přitom velké množství energie. Dostavuje se únava z potlačování třeba hluku nebo rušivého hovoru lidí (directed attention fatigue). Výsledkem je podráždění, snížená citlivost vůči ostatním lidem i malá snaha jim pomáhat. Je to přechodný stav, ale naopak u příbuzného jevu snížené pozornosti a hyperaktivity (ADHD) je u dětí typický dlouhodobý průběh. V obou případech měřitelně pomáhá chůze, a pokud navíc jdete lesem nebo parkem, je účinek výrazně vyšší.

Psychologie někdy pracuje s výrazem celková pozornost, mindfullness, doslova plnost mysli. Jde o techniku, či spíš životní postoj: nesoustřeďujeme se na jednu věc, ale na celé prostředí. Může to být příjemná místnost, ale ukazuje se, že zdaleka nejúčinnější je pěkné přírodní prostředí, v našem případě les, v Anglii třeba mořské pobřeží, kde se necílená pozornost spojuje s rytmickým pohybem, tedy chůzí a přirozenou úpravou dechu. Podobný terapeutický účinek má pěstování bonsají či ikebana. Snad i proto mnoho vědeckých poznatků o léčivé schopnosti přírody přichází z Japonska nebo Číny. Je to dáno dlouhou, celá století provozovanou meditační praxí.

Cílem byla dejme tomu „nirvána“ nebo „osvícení“, ale na této cestě překážely neurotické stavy či snížená pozornost, takže nejprve bylo nutné pomocí praktické psychologie zbavit mysl neklidu. Právě z Japonska v posledních letech přichází technika léčení pomocí lesa, kterou stejně mnoho z nás přirozeně praktikuje třeba při sbírání hub nebo fotografování orchidejí. Ukázalo se, že stromy mají určitý, měřitelný vliv na poúrazové stavy. Rány se u většiny lidí lépe hojí, pokud aspoň vidíme strom, květiny, anebo můžeme vycházet do lesa či zahrady. Pohled do lesa snižuje dávkování antidepresiv a léků na nespavost.

Co se stane, když přicházíme o stromy

V roce 2002 postihla sever USA invaze čínského brouka polníka (krasce) jasanového (Agrilus planipennis), který se rozšířil z přiváženého dřeva. Invazi v krátké době podlehly tisíce jasanů. V některých městech brouk zničil porosty na celých ulicích a většinu dřevin v parcích. Polník jasanový se v roce 2003 rozšířil i v okolí Moskvy, kam byl zřejmě zavlečen v dřevěných obalech početnou čínskou komunitou. Nejrizikovější je kůra a okolní dřevo, kde je podkorního hmyzu nejvíc. Kvůli lacinějším dovozům často podstupujeme neúnosná rizika, jejichž škody mohou být srovnatelné, byť v jiné oblasti, s hackerskými útoky či hybridními válkami.

Rozsáhlá studie, která proběhla v patnácti amerických státech, srovnávala oblasti zasažené a nezasažené odumíráním stromů následkem polníkové kalamity. Tam, kde lidé přišli o většinu stromů, bylo zaznamenáno šest tisíc nadbytečných úmrtí následkem respiračních chorob a patnáct tisíc nadbytečných úmrtí následkem srdečních chorob. Velkoplošné, zejména kůrovcové kalamity je zřejmě i u nás nutné posuzovat nejenom z hlediska hospodářských ztrát, ale i klimatických, hydrologických a zdravotních škod. Ukazuje se nejenom rekreační, ale hlavně zdravotní význam městských parků.