V noci z 25. na 26. listopadu roku 1967 došlo v lisabonské oblasti k jedné z nejvíc ničivých evropských povodní 20. století. Zahynulo při ní asi 500–700 lidí. Skutečný počet se nepodařilo zjistit, protože portugalská vláda neštěstí bagatelizovala a mrtvoly byly odplaveny do moře. Šlo o druhou největší přírodní katastrofu po zemětřesení roku 1775. Portugalsko byla v té době chudá země s přelidněným venkovem, a tak se lidé stěhovali, jak už to bývá, do velkých měst. Tam si stavěli svá příležitostná obydlí v místech, která byla z různých důvodů nevyužitelná, kromě jiného v plochých říčních nivách přecházejících až do moře. Místní říčky měly zanedbatelná povodí, maximálně 100 až 300 km², a proto na možnou povodeň věřil málokdo. Stačilo 120 mm srážek (přitom ve Valencii jich tento podzim spadlo až 480 mm!), aby vysoká voda smetla či zaplavila provizorní obydlí se spícími lidmi.

Přitom nedávno provedená analýza přírodních neštěstí ve středozemní oblasti ukazuje, že přívalové deště společně se zemětřesením bývají nejčastější příčinou úmrtí způsobeného přírodní pohromou a v některých desetiletích zodpovídají asi za 80 % všech ztrát na životech. Z evropského hlediska se přívalové povodně podílejí víc než z poloviny na všech povodních, ale umírá při nich mnohem víc lidí, protože na malá území o rozloze sotva pár set kilometrů čtverečních přicházejí rychle a nečekaně třeba i jako bahnitá, metr vysoká vlna. Ta v sobě obsahuje tolik bahna, že se chová jako emulze, ve které mohou „plavat“ nejenom automobily, ale i tunové balvany, s jakými by jinak čistá voda ani nepohnula.

Většina evropských a mnoho asijských zemí dnes už posbíraly historická data o přírodních neštěstích do databáze přírodních pohrom, tzv. „disaster database“, takže jsme poměrně detailně informováni o výšce nejenom povodní, ale i vln tsunami či rozloze sesuvných oblastí. V České republice nalezneme databázi svahových pohybů společně s dalším významným, ale dlouhodobě působícím rizikem, jakým je radonové ohrožení, na webových stránkách České geologické služby.

Portugalské povodně měly jeden nečekaný dopad. Pomoc totiž organizovali studenti z technických univerzit, kteří v tomto případě bez námitek Salazarova režimu vytvořili dobře fungující organizaci, jež se nejenom podílela na akademické revoltě roku 1969, ale také sehrála svoji roli během tzv. „karafiátové“ revoluce o několik let později. Rovněž další přírodní katastrofy ukazují, že lidé ani po letech nezapomínají na lhostejnost a malou připravenost vlád čelit pohromám. Tyto společenské jizvy nemizí snadno a mohou mít dlouhé politické dohry.

Hurikán Milton na Floridě a divné nemoci

V čerstvé paměti je postup hurikánu dne 6. až 9. října 2024 napříč Floridou. Pokud bychom se chtěli vžít do apokalyptických pocitů místních obyvatel, tak si k nebývalé bouři – vždyť i v tom nejmírnějším hurikánu klasifikovaném číslem 1 vanou vichry o rychlosti 120 km za hodinu – ještě připočtěte tornáda a uvědomte si, že váš papundeklový dům stojí na úplné rovině nevysoko nad mořem. Není kam utéct a kde se schovat, to byste museli odjet stovky kilometrů daleko. Máte na to vůbec peníze a nebudete se bát opustit svůj domov, který někdo může vyloupit?

Ještě před bouří bylo na Floridě pozorováno nejméně 46 tornád, ale vzápětí potvrdila Národní meteorologická služba v Miami 55 tornád během jednoho dne! Pro srovnání: roční počet tornád v ČR se pohybuje kolem šesti a v některých letech jsou to jen dvě až tři. A pokud u nás vítr skutečně skučí, tak rychlostí kolem 100, maximálně 160 km za hodinu, zatímco na Floridě se prohání rychlostí až 285 km za hodinu. I za této situace známe zázračná zachránění s příklady všímavosti a obětavosti. Žena v autě si všimla tornáda, které mířilo k dálnici, a začala troubit. To probralo ostatní řidiče soustředěné na provoz i na mobilní telefony a dokázali včas ujet. Zachránila tím několik životů.

Silný vítr a tornáda mají jednu pozoruhodnou vlastnost. Vynášejí kapičky vody do výšek nad 10 km a pak je deponují o desítky a někdo stovky kilometrů dál. V teplých vodách Floridy se například dobře daří bakterii Vibrio vulnificus, která způsobuje řadu onemocnění, ale silné větry ji mohou třeba společně s horečkou dengue přenášet do dalších míst. Za bouře a povodní obvykle nefungují čističky vod. Vítr pak odnáší i kapénky kejdy z okolí velkých prasečáků. Analýza asi dvou milionů hospitalizací ukázala vliv větrných bouří zejména na respirační choroby a průjmová onemocnění. Na Floridě stačí, aby víc zapršelo, a na pláži se to už během hodiny projeví vyšší koncentrací bakterií vyplavených z latrín. Kromě toho se v domech namnoží plísně a různé další patogeny, které vedou k sice mírným, ale chronickým onemocněním typu astmatu či alergií přetrvávajících další měsíce či roky. Velmi často se centry těchto nemocí stávají evakuační útulky, kam si lidé přinášejí společně s evakuačními zavazadly i bakterie a plísně ze zatopených domů.

Jiné výzkumy ukazují, že hurikány mohou přenášet i nemoci hospodářských zvířat, a dokonce i rzi napadající například sóju. Ve střední Evropě si pozornost zaslouží i dálkové přenosy saharského prachu. Víckrát jsme se bez větších problémů v severní Africe pohybovali v „hustých“ písečných bouřích, ale čeští lékaři a lékárníci nás upozornili, že i po poměrně slabém saharském přenosu mají víc lidí v ordinacích a lékárnách. Zdá se, že společně s prachem dochází k dálkovému přenosu nějakých dalších složek, snad bakterií a houbových spor. Na červeně zbarveném ledovci v rakouských Alpách byly nalezeny rudé řasy, které podle DNA analýz pocházely až z jihovýchodní Asie, asi z Thajska.

Al Ghaith a povodně ve Valencii

Al Ghaith je marocký mezinárodní program ovlivňování počasí, který za pomoci řady dalších institucí včetně amerických firem probíhá již od poloviny 80. let. Týká se zejména umělého vyvolávání dešťů. Maroko v tomto směru již uskutečnilo několik desítek velkých experimentů. Tématu byla věnována konference v Casablance v roce 2023, na kterou Španělé reagovali podrážděně, protože podle jejich studií by průmyslové deště mohly ovlivnit jih Španělska, a to záplavami a erozí půdy. U přírodních pohrom prakticky vždycky dochází ke stadiu hledání viníků. Dřív to bývaly čarodějnice, později různá tajná spiknutí či utajené akce velkých bank a bezpečnostních služeb. Téma se pochopitelně okamžitě po povodních ve Valencii opět objevilo a zřejmě už s námi zůstane navždy.

Meteorologické analýzy zatím spíš ukazují na poměrně běžný jev nazývaný DANA, jehož podstatou je, že z poměrně chladného tryskového proudění se oddělí nezávislá studená oblast, která nasává okolní teplý a vlhký vzduch. Přitom dochází k jen pomalému pohybu vzduchu, takže deště padají i několik dní na stejných místech. Tento typ anomálie má schopnost se průběžně regenerovat. Do studené dešťové oblasti pak proudí nejenom další studený vzduch z větších výšek, ale i vlhký teplý středomořský vzduch. Prší potom několik dní. Základem povodní ve Valencii i na dalších místech je tedy poměrně běžný přírodní mechanismus, při kterém však padá kolem 50–100 mm srážek, zatímco nyní jde až o desetinásobky tohoto množství, což pochopitelně vzbuzuje zatím obtížně zodpověditelné otázky.

Duše po povodni

Postupně se dostáváme k letošním moravským povodním, které by neměly být zapomenuty tak rychle, jak se obvykle zbavujeme vzpomínek na nemoci či řádění živlů. Zejména v přímořské Anglii, kde je povodněmi ohrožováno asi pět milionů pozemků, probíhal poměrně detailní výzkum, jaký dopad mají přírodní katastrofy na další život. Lékaři se běžně setkávají s nespavostí a depresemi, které lidi v různých oblastech světa postihují se 4–8krát vyšší pravděpodobností. Jeden z výzkumů ukázal, že ani nemusíte být přímý účastník povodně, zemětřesení, teroristického útoku a pravděpodobně třeba ani bojů na Ukrajině, aby se všemi možnými dopady byl narušen váš pocit životního bezpečí. Epidemie deprese se proto netýká jen těch lidí, kteří krizi prožili, ale v menší míře i těch lidí, kteří jí byli nablízku či o ní jen slyšeli. Je to nakažlivý proces, protože ohrožení jiných lidí a asi i zvířat a stromů vnímáme jako ohrožení sebe sama.

Následky přírodních pohrom zpočátku lépe snášejí muži, ale zhruba po třech měsících se situace obrací. Ženy našly svoji přirozenou odolnost, zatímco muži začínají být vyčerpáni, protože na nich leží tíha vydělat peníze a obnovit bydlení. Kritické bývá první výročí katastrofy, protože lidé se ohlížejí nazpět, hodnotí, co ztratili a co ještě zbývá udělat. Počet infarktů se může zvětšit až na trojnásobek. Tady pomáhá nějaká forma komunitního rituálu, třeba vzpomínková slavnost či mše za mrtvé a požehnání živým. Je pěkné, když se zde společně s místními lidmi sejdou hasiči, policisté a dobrovolníci. Dokonce i citlivá přítomnost politiků přispívá k usmíření. Pak se situace začíná uklidňovat, ale za dva či tři roky se objevuje další úskalí. Většina praktických úkolů je hotová, a tak se lidé začínají víc věnovat sobě a přemýšlejí o dalším životě. Katastrofa sice asi třetinu rodin semkla a ony fungují lépe než předtím, leč zhruba šestina rodin situaci přestává zvládat a dochází k rozchodům.

Zkušenost ukazuje, že posttraumatickými stavy rovněž trpí záchranáři, hasiči a policisté. I jim je třeba věnovat pozornost. Samy oběti katastrofy mívají silně individuální reakce, ve kterých nechybí radost a klid nad tím, že přežily, ale ani pocity metafyzické viny, že svým chováním urazily boha či přírodu, a že si tedy neštěstí zavinily. Nechybí obvyklý řetězec emocí – od bezmoci, vzteku, hledání viníků, závisti, že soused sehnal lepší pomoc, až k částečnému smíření. Je zajímavé, že nejvíc se osvědčila střední, a nikoli vysoká dávka emoční podpory, protože lidé cítí, že se mají o koho opřít, ale zároveň vědí, že si věc musejí vyřešit sami. Také je důležité vědět, odkud pomoc přichází. Nejlepší řešení je, když je dárcem kraj, protože kdybychom přijali hlavní pomoc dejme tomu z Angoly, budeme vnímat, že místní komunita se rozpadla, a to pocit obnovujícího se bezpečí jen zhorší.

Co lidé po povodni potřebují?

Dotazníky po povodních let 1997–2010 ukázaly, že lidem postiženým českými i moravskými povodněmi v prvních okamžicích nejvíc scházely informace, co se děje. Skoro všichni potřebovali nějaké bezpečné, hlídané místo, kde by si mohli nechat věci a mít klid, že nepřijdou o to, co stěží zachránili. Když opadne voda, tak je zhouba tak rozsáhlá, že nevědí, kde by měli začít. Tady pomůže rychlá praktická pomoc, nabídka oprav a stavebních prací. Je dobré, když se komunita snaží sama sobě pomoct, byť pomalu a nepříliš účinně, protože tím si buduje sebedůvěru a na roky dopředu určí fungování místní společnosti. Naneštěstí se často stává, že místní dobrovolníci, jen částečně organizovaní, jsou odháněni profesionálními pomahači, aby nebránili účinnější vnější pomoci, která však fixuje závislost na státu. Přestože v prvních týdnech po katastrofě je posttraumatickým stressem postižena až polovina účastníků, v okamžiku katastrofy jsou lidé sice zmatení a pomalí, ale překvapivě odolní. Polovina z nich pomáhá druhým, sociální řád se nehroutí. To vše přichází později a v různých stadiích trvá další roky, kdy se obnovují nejenom budovy, ale také vztahy mezi lidmi.