Prezident Petr Pavel se soustavně vyslovuje ve prospěch eutanazie, znovu v polovině ledna tohoto roku. V minulosti pronesl, že si přeje co největší kontrolu nad svým životem. Chtěl by odejít důstojně, tedy způsobem, který si sám zvolí. „Rád se rozhoduji o svém vlastním životě.“ A dodal, že by byl nerad „přítěží pro své okolí“. Prezident v těch několika poznámkách shrnul motivy, které se v souvislosti s eutanazií tradičně zmiňují. Přesto stojí za to, podívat se na věc blíže, už proto, že nejde jen o eutanazii. To, jak uplatňujeme zmíněné výroky na veřejnosti, odráží to, jak se stavíme k životu, jako jednotlivci i jako společnost. 

Pro kontext dodejme, že mnozí zastánci eutanazie považují prezidentův pohled za „trend“. Zaznělo to třeba od etika Davida Černého v rozhovoru z minulého roku pro Aktuálně.cz. Něco na tom je. Podpora eutanazie ve společnosti je skutečně široká, udává se, že ji schvaluje přes 70 procent Čechů. A ač nějakou verzi lékařského ukončení života umožňovalo do roku 2020 v Evropě jen šest států, je pravda, že se věci daly v posledních letech do pohybu. Němci zrušili v roce 2020 zákon sankcionující pomoc člověku, který páchá sebevraždu. Otevřeli tím šedou zónu, v níž je asistovaná sebevražda, nikoli však eutanazie, přípustná. Dodejme, že zatímco si v případě asistované sebevraždy musí člověk podat smrtící lék sám, eutanazii vykonává přímo lékař.

Za bouřlivé debaty byla v listopadu minulého roku schválena zatím ve druhém čtení asistovaná sebevražda ve Velké Británii. Ve srovnání s ostatními státy, kde je nějaká podoba pomoci s umíráním přípustná, je ostrovní verze velmi přísná. Zákonodárci omezili okruh žadatelů na dospělé lidi trpící nemocí, která povede do šesti měsíců k smrti. Zbylých šest zemí, které – na rozdíl od Německa – výslovně zlegalizovaly asistované umírání, je liberálnějších. Myslí i na „nesnesitelné utrpení spjaté s duševním onemocněním“. Třeba největší švýcarská organizace Exit na svých stránkách varuje před nedorozuměním, že se pomoc nabízí výlučně již umírajícím. Takzvané bilanční sebevraždy lidí, kteří nejsou smrtelně nemocní ani netrpí duševní nemocí, „jen“ již nechtějí žít, tvoří kolem třiceti procent případů.  

Trpíš? Rozhodne komise

Prezidentovo tvrzení, že stojí o co největší kontrolu, překvapí stejně málo jako jeho zájem o vlastní důstojnost. Není nemyslitelné, že existují lidé, kteří nemají rádi kontrolu nad životem, kteří se neradi ve své věci rozhodují, nebo dokonce by rádi umřeli nedůstojně. Ale mnoho jich nebude. Jinými slovy, prezidentova přání se shodují s přáními i nás ostatních, jen je otázka, jestli jsou dobrými důvody pro eutanazii.

Jakmile se totiž na věc podíváme blíže, začínají problémy. Většinou nějakou míru kontroly nad svým životem máme. Rozhodujeme se o zaměstnání, o tom, zda vstoupíme do manželství nebo zda se staneme rodiči. Ale v těch podstatných ohledech jsme žalostně bezmocní. Já nikoho neprosila, abych se narodila. Ani jsem si nevybrala, jestli se narodím jako muž, nebo žena, zdravá, nebo nemocná. Je to skandál, ale také fakt: podstatné věci se naší kontrole vymykají. Říká se tomu konečnost a patří to k lidskému údělu. 

Ke konečnosti patří i to, že nevíme dne ani hodiny. I tohle je na pováženou: víme, že umřeme, nevíme kdy. Četní filozofové to tradičně považovali za skandál. Třeba stoici by proto s prezidentem souhlasili v jeho touze po kontrole, ale asi by jim nebylo jasné, proč žádat o povolení stát. Vždyť sebevražda není trestná. Což je teze, která dokáže ledaskoho rozzuřit doběla – a v tom vzteku je kus pravdy. Sebevraždy jsou obtížné. Selhávají, často tragicky, takže lidé zůstávají třeba ochrnutí. Jindy, když se pokoušejí zabít třeba skokem pod vlak, ohrožují druhé, přinejmenším tím, že jim způsobí trauma. Je-li někdo ochrnutý, třeba se sám ani zabít nemůže. Není humánnější a soucitnější druhému v této krajní nouzi pomoci? Z nějakého hlediska určitě, ovšem profesionalizace sebevraždy má svá úskalí. Usnadní se něco, co možná není snadné z dobrých důvodů. Když se ze sebevraždy stane profesionální služba, nehrozí, že ji lidé budou volit lehkovážně?

Hrozí, ale zmíněné státy mají toto riziko na paměti. Schvalovací proces je dlouhý a komplikovaný. Komise pečlivě zkoumají každý případ, zvažují, jestli je utrpení dostatečně intenzivní a dlouhodobé. To je dobrá odpověď na námitku lehkovážnosti, ale naprosto špatná na prezidentovo volání po co největší kontrole nad svým životem. Oklikou jsme se vrátili k tomu, že si o životě rozhodovat nebudeme. Začínáme voláním po sebeurčení a nakonec, když je nám nejhůře, skončíme před komisí cizích lidí, kteří posuzují, jestli dost trpíme. To je to sebeurčení? A ta důstojnost?

(Ne)výhody nouzového východu

Čímž jsme u nejzávažnější otázky. Kdo má mít nárok na asistovanou sebevraždu, případně eutanazii? Ve většině evropských i mimoevropských zemí se hovoří o intenzivním utrpení, které nelze tišit léky. Toto utrpení musí být dlouhodobé a bez naděje na změnu. Většina států omezuje přístup k asistenci dospělostí. Nizozemští a belgičtí zákonodárci se rozhodli, že nárok na pomoc při umírání mají mít i těžce nemocné děti. Mnohé státy, třeba Švýcarsko, původně nepočítaly s tím, že se okruh možných žadatelů rozšíří na psychiatricky nemocné. Jejich vyloučení se však z mnoha úhlů jeví jako nepřípustné.

Lékaři totiž stále častěji upozorňují, že psychické a fyzické zdraví nelze oddělit. Jsme vtělené bytosti, vtělená je i naše psychika. Psychické utrpení může být navíc trýznivější, již proto, že neskýtá výhled na brzkou smrt. Německý právník Ferdinand von Schirach proto považuje vyloučení psychicky nemocných za neslučitelné s ústavními pořádky moderních demokracií. Schůdné jsou tedy jen dvě cesty: buď se pomoc při umírání vymezí strádáním vedoucím k očekávatelné a brzké smrti, jako je tomu ve Velké Británii, anebo se podmínka blízkého konce odstraní, a v tom případě budou mít nárok na pomoc i duševně nemocní lidé, aspoň pokud není narušena jejich svéprávnost.

Tato druhá možnost platí ve zbylých evropských státech povolujících asistované umírání. V situaci, kdy celý západní svět čelí tomu, co někteří odborníci nazývají epidemií duševních poruch, nepřekvapí, že se také čile debatuje o tom, zda je nárůst žadatelů s duševním trápením zneklidňující. Jedni říkají, že bychom měli být rádi, když lidé v těžkých situacích využívají nouzové východy, které byly pro tyto obtížné situace zřízeny. Vzrůstající počet je pak znamením, že služba funguje. Jiní namítají, že právě v této otázce se asistovaná sebevražda ukazuje jako zrádná. My skutečně nemůžeme stavět fyzické utrpení nad psychické, my skutečně nevíme, kde přesně vede linie mezi psychičnem a fyzičnem. Kde byla zavedena pomoc pro fyzicky trpící, byla proto rozšířena i na psychicky trpící.

Akorát se pak člověk střetne se skutečností a všemožné argumenty mu mohou připadat přímo směšné. Vezměte si třeba příběh osmadvacetileté Nizozemky Zorayi ter Beekové. Byla autistka, navíc trpěla těžkými a současnými prostředky neléčitelnými depresemi. V květnu minulého roku byla na vlastní žádost usmrcena. V letech 2010–2022 zemřeli touto cestou dva psychiatričtí pacienti; za rok 2023 se číslo vyšplhalo na 138 případů. Další nárůst se očekává.

Být na obtíž

Zpět k prezidentovi. Ve svém stanovisku se nepřekvapivě opřel i o důstojnost. Hojně ji zmiňují zastánci eutanazie i její odpůrci. Pavel spojuje svou důstojnost se schopností mít kontrolu nad svým životem, zvláště s možností odejít tak, jak si sám přeje. Takový pojem důstojnosti ale není bez úskalí. Třeba když žena čeká dítě, také ztrácí nemalou část své kontroly nad svým životem. Přát si může ledacos, ale jaké dítě se jí narodí, třeba zda zdravé, nebo nemocné, neví. Mnohdy také neví, kdy se dítě narodí nebo jak bude probíhat porod. I kontrola nad tělem v jiném stavu trpí. A ani narozené dítě nemá kontrolu nad svým životem; o jeho volbách nemůže být řeč. Ale budeme proto tvrdit, že tím trpí jejich důstojnost?

Řeč o důstojnosti má ještě jednu odvrácenou stránku. Často se hovoří, jako by naši důstojnost snad narušovalo nemocné tělo, jako by ke ztrátě důstojnosti stačilo, když třeba neudržíme moč nebo jsme upoutáni na lůžko a odkázáni na pomoc druhých. Vůbec nepodceňuji, že se takový člověk může cítit mizerně. Třeba jej i napadne, že přichází o svou důstojnost. Na nás ale v tom případě je, abychom jej ujistili, že důstojnost nestojí a nepadá s kondicí močového ústrojí. Se svou důstojností hazardujeme tehdy, dopouštíme-li se něčeho hanebného. Shodou okolností bývají největší ničemové často ti, kteří kýženou kontrolu nad svým životem – nakolik je to pro konečnou bytost možné – mají.

Čímž jsme u poznámky, která je, zvláště z úst prezidenta, politováníhodná. Petr Pavel prý nechce být svému okolí přítěží. Podobně hovořila i zmíněná Zoraya ter Beeková. I tato mladá žena zdůrazňovala, že nechce zatěžovat své rodiče a svého partnera, a v kruhu svých blízkých raději zemřela. Nikomu nemíním rozmlouvat touhy, pocity, potřeby, ale prezident by mohl zvážit, jestli si některé nenechat pro sebe. Je to totiž smutný fakt. Mnozí nemocní, mnozí staří lidé si opravdu takto připadají: jako obtíž. Podobné výroky od hlavy státu jim tuto myšlenku nerozmlouvají, ale potvrzují.

Prezidentova slova zapadají do atmosféry, v níž člověka nepřekvapí, že lidé jsou většinově pro eutanazii. Navrhuji se postavit na stranu těch, kdo jsou pro své okolí „přítěží“. A lze zajít i dále: Co když je nakonec smyslem naší existence být druhým na obtíž? Možná tím naše blízké něco učíme. Kantovsky řečeno, odvaha myslet za sebe je bezvadná věc. Ale chtít žít jen tehdy, když je člověk prospěšný, užitečný, neproblémový, je prvoplánové. Jednoho by napadlo, že snad i nedůstojné, jako bychom nebyli než nějaké kolečko ve společenském soukolí. Mějme odvahu být na obtíž.