Hezký vlak Rakouských spolkových drah ÖBB odjížděl z ošklivého znojemského nádraží ve čtvrt na devět, a kdybych v něm zůstal, byl bych o půl jedenácté ve Vídni. Já si však koupil jenom zpáteční jízdenku do Hollabrunnu, kam jsem dojel o půl desáté.
V Praze jeden den výjimečně pršelo a já měl tři dny na to někam jet, tak jsem se řídil podle meteorologické mapy, kam tlaková níže nezasahovala, a to byla jižní Morava. A tam město v tomhle státě asi duchem nejjižnější, které je i po teple, žáru a potu čili znoji pojmenované, tedy Znojmo.
Byli jsme opravdu v hospodě U Sejků, které jsou v Hrusicích dvě, jedna na pití, druhá přes silnici na jídlo. Přebíhali jsme tedy z jedné do druhé, vždy si kousli tlačenky a běželi to zapít pivem do druhé. Na silnici mezi hospodami jsme si dali šluka. Tento systém se nám zdál dobře vymyšlený.
Z Broumova je to do Vambeřic patnáct kilometrů na východ, autem asi čtvrt hodiny. My jsme tam jeli skoro hodinu, neboť jsem Zdeňka a jeho farní škodovku navedl na druhou stranu, což se pak opakovalo ještě několikrát. On to snášel se saleziánskou trpělivostí, vědom si toho, že sub specie aeternitatis jde o prkotinu.
Tato cesta se plánovala dlouho, možná třicet let. Tak dlouho znám Zdeňka Jančaříka, což bude tím, že ho znám od studií, což těch třicet let holt už bude. Tehdy studoval germanistiku, byl takový vytáhlý, hubený, obrýlený, na první pohled vážný, ale to byl jen první pohled, když se s ním člověk seznámil, zjistil, že je s ním legrace a zajímavá řeč, i když je intelektuál.
Je to jedno z nejpůsobivějších míst na sever od Prahy. Je odtud nádherný výhled dolů do kraje, na blízké městečko Úštěk, na protější kopec Sedlo a pak dál směrem k Litoměřicím. Stojíte na zdevastovaném poutním místě, kdysi jednom z nejkrásnějších v Čechách.
V kraji Ústeckém se, jak známo, dobře daří extremistům z leva i z prava, což má své příčiny historické a z toho pak plynoucí současné. Když se tam před pár lety stal hejtmanem funkcionář strany, která za to v podstatné míře může, napsal jsem někde unáhleně, že tam do té doby, než ho odvolí, nebudu jezdit.
Čekal jsem, že včera napíšeš, že to rušíš, řekl řidič, když jsme vyjížděli z Prahy a u Cukráku vjeli do mlhy. - Já čekal, že ty napíšeš, že ty to rušíš, řekl jsem já, ale už jsme sjížděli ledovkou k Mníšku a oba byli myslím rádi, že jedeme. Tím řidičem bílého volkswagenu byl bojovný profesor Martin C. Putna, který mě před chvíli vyzvedl před domem a za chvíli jsme směřovali na jih, kam ho to vždycky táhlo. Nejeli jsme však do Řecka či do Říma, ale do Zalužan, vesnice na dvou třetinách cesty do Písku, odkud Martin pochází a kde jsem o něm kdysi také poprvé slyšel.
Tento díl věnuji lyžování. Po dobrém čtvrtstoletí jsem stál minulý týden na sjezdových lyžích, byl to zvláštní pocit a přežil jsem to. Všechno vybavení jsem měl samozřejmě půjčené a tedy trpěl jsem těch pár hodin v lyžácích, tedy přezkáčích, které vypadaly impozantně jako obuv vesmírného kyborga, jež mi kotníky drtily jak španělská bota. Moje lyžařská repríza se odehrála poblíž Liberce, což ale není důležité, uvádím to jen z formálních důvodů. Hlavně chci napsat pár sentimentálních vzpomínek na lyžování před pětatřiceti lety. Je to taková záminka.
Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.
Sereď je město s poněkud legračním jménem: Čech si může posměšně myslet, že jde o slovenský přechodník minulý oné činnosti, ale takový Maďar když řekne „szeretlek“, znamená to „miluji tě“,což ale nejspíš nemá nic společného se Seredí.
V dubnu 1923 byla Jiřímu Wolkerovi diagnostikována tuberkulóza plic. V polovině června odjíždí do Vysokých Tater a v Tatranské Poliance se stává pacientem dr. Michaela Guhra. Zbývá mu půl roku života, který vlastně celý prožije tady, s výhledem na štíty, na nichž se od té doby nic nezměnilo, a co svět světem bude, také se nezmění.
Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem.
Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.
Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.
Měsíc utekl a vzpomínky na letní dobrodružství vyprchávají. Fotoblog Jiřího Peňáse.
Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Svatý Dionýsos, mučedník pařížský, zvaný zde Denis, sebral bezprostředně po dekapitaci svou setnutou hlavu, nenasadil si ji však na krk, jak bychom očekávali, nýbrž s ní v náručí odkráčel do Saint-Denis, kde se konečně složil do hrobu.
