Od vzniku páté republiky Francie nikdy neměla prezidenta s jiným politickým rodokmenem než dvou hlavních politických stran. Konzervativních, gaullistických republikánů a levicových socialistů. V silně etatistické Paříži dokázali gaullistickou hegemonii přerušit jen socialisté Francois Mitterand (1981 až 1995) a současný prezident Francois Hollande (2012 až 2017).

V těchto volbách, k nimiž jdou Francouzi na přelomu dubna a května, je všechno jinak. Ve druhém kole zůstali už jen kandidáti, kteří nepatří ani k jedné z tradičních, zavedených stran. Sami sebe rádi profilují jako antiestablishmentové osobnosti. Oba slibují „demokratickou revoluci“ a návrat moci od odtržených politických elit „zpátky lidem“. Hrají na podobnou strunu, na níž dokázal v Americe zvítězit Donald Trump. Odmítají klasické dělení na pravici a levici a ve svých hodnotových a názorových mixech nabízejí spíš novou dělicí linii na progresivní a konzervativní politiku. Vedle Marine Le Penové z Národní fronty postupuje do finálového druhého kola někdejší socialista Emmanuel Macron, kandidující za vlastní, zbrusu novou stranu En Marche! (Vpřed!). S Le Penovou jsou to snad ve všech konkrétních klíčových politických tématech přímé protiklady.

Francouzi ve svých politických preferencích velmi těkají. Marine Le Penová žebříčky prezidentských favoritů vede dlouhodobě. Dál se pořadí mění. Těsně za ni se nejdřív vyšvihl republikán Francois Fillon. Jediný reprezentant velkých zavedených politických stran s šancí dostat se do Elysejského paláce. Pak ale na Fillona přes důvěryhodný satirický týdeník Le Canard Enchainé vyplavaly zprávy, jak platil ze státních peněz svou britskou manželku Penelope, aniž by za ty peníze odváděla adekvátní práci.

Francouzi ztratili ve Fillona důvěru a na druhé místo za Marine Le Penovou v průzkumech poskočil Emmanuel Macron. Fillonovi se mezitím podařilo díky intenzivní kampani částečně ztracenou důvěru mimořádně těkavých Francouzů získat zpět a vrátit se na druhou příčku. Poslední průzkum před odchodem tohoto čísla Týdeníku Echo do tisku ale opět v těsném poměru 22,5 versus 20,5 procenta favorizuje Macrona. Ten by – stejně jako Fillon – porazil šéfku Národní fronty ve druhém kole. Převaha obou proti Le Penové se ale snižuje. Aktuálně v různých průzkumech osciluje kolem skóre 44:56 v neprospěch Le Penové.

Drama výrazných figur

Souboj o křeslo prezidenta Francie bude díky značné těkavosti voličů i výrazným osobnostem všech tří favoritů, nezařaditelných do tradičních politických škatulek, dramatický.

Mimořádně komunikativní Emmanuel Macron, který se svým politickým start-upem dokázal na mítinky hned od začátku přitáhnout tisíce lidí, právě v té dramatičnost musí cítit obrovskou příležitost. Drama má rád. Na jezuitské škole hrál v divadelním spolku. Jeho o čtyřiadvacet let starší manželka Brigitte Trogneuxová tam tehdy učila latinu a francouzštinu a divadelní spolek vedla. Když se poznali, Emmanuelovi bylo patnáct. Ona byla čtyřicetiletá matka tří dětí, z nichž nejstarší bylo jen o málo mladší než Macron. Vzali se, když nynějšímu prezidentskému kandidátovi bylo třicet. Od té doby jsou spolu a Brigitte ho provází nejen na všechny společenské akce, jimiž má hyperspolečenský Macron naplněný diář, ale i na volební mítinky. Jejich společné fotky jsou pro francouzské bulvární týdeníky spolehlivým tahem ke zvýšení prodeje.

Macron má pro politiku zjevné předpoklady. Vedle silného charismatu je to i mimořádný talent na mezilidské vztahy, přesvědčování ostatních, a tím pádem vytváření sítí kontaktů. Říká se o něm, že je to jeden z neobratnějších síťařů v celé Paříži, s nejvíce napěchovaným notesem telefonních čísel. „Už tehdy ve škole bylo zřejmé, že je úplně fascinovaný síťováním a géniem na mezilidské vztahy,“ říká o Macronovi v britském deníku The Guardian jeho spolužák na prestižním pařížském Lyceu Jindřicha IV. Jean-Baptiste de Froment, bývalý poradce republikánského prezidenta Nicolase Sarkozyho a nynější pařížský radní za republikány. Od politického soupeře jsou to dost silná superlativa, ale podobně mluví o Macronových sociálních schopnostech v Paříži všichni. 

I jeho oponenti popisují, jak na voliče působí až svůdným dojmem. To je v zemi, kde má společenské kouzlo navzdory věku virtuální komunikace hlavní roli, pro politiku obrovská devíza. Zvlášť po čtyřech letech únavy z Francoise Hollanda, šedivého, nevýrazného, nemotorného úředníka s charismatem účetního. „Jeho stisk ruky si pamatujete na hodně dlouho. Poslouchá vás, dává vám otázky a vytváří dojem, že budoucnost světa záleží na tom, co říkáte. Každému dává najevo, že je výjimečný. Těžko hledáte politickou osobnost, v rozhovoru s níž si každý připadá, že je inteligentní. Empatie patří k jeho nejsilnějším stránkám,“ míní Francois-Xavier Bourmaud, autor Macronova životopisu, který nese titul Le banquier qui voulait être roi (Bankéř, který chce být králem).

Na Macronovi je vidět, jak ho baví být s lidmi a mluvit s nimi. Předvolební mítinky ho vyloženě nabíjejí. Má přitom odvahu jít do konfrontace a snaží se oponenty přesvědčit o svých názorech. Když byl ministrem pro ekonomiku v socialistické vládě Francoise Hollanda a prosazoval nesocialistické omezení francouzské byrokracie, střetl se v debatě s mužem, který Macronovi, zakládajícímu si na perfektně padnoucích oblecích, vmetl do tváře, že ne každý má na to, aby chodil v obleku.

Macron mu dost asertivně a s nadhledem opáčil, že oblek si budou také moci dovolit, když začnou pracovat. Vyvolal tím vlnu protestů a rekordního prodeje triček s nápisy „Superblb“, „Pohrdám lidmi“, „Pro mocný vše dobrý“ s obrázkem naporcovaného prasete. Krátce poté ho při projevu na fóru o nových materiálech verbálně napadli levicoví aktivisté a pokřikovali na něj, že je sociální terorista, který v minulosti pracoval pro velké banky. Macron si ale, podobně jako svého času Miroslav Kalousek, rád chodí tváří tvář povídat s protestujícími odboráři.

Fake antiestablishment

Stylizace Emmanuela Macrona do role outsidera přinášejícího „demokratickou revoluci“ do zdegenerovaného pařížského establishmentu je podobně nevěrohodná, jako když se o to v Česku pokouší Andrej Babiš. Člověk, který měl až do roku 2006 kolem prstu otočené všechny ministry vnitra a díky kontaktům s establishmentem se dokázal stát třetím nejbohatším člověkem v zemi, s velkou částí majetku pocházejícího z dotovaného byznysu a veřejných zakázek.

To Macron o sobě rád sentimentálně tvrdí, že je „dítětem provinciální Francie“ a „nic ho nepředurčilo k tomu, aby dnes byl tam, kde je“. Přitom je čítankovým případem klasického příslušníka establishmentu. Vzděláním, kariérou, kontakty.

Emmanuel Macron se narodil v roce 1977 v dobře situované buržoazní rodině nemocničních lékařů. Jeho otec byl profesorem neurologie na Pikardské univerzitě v Amiens, městě s jednou z nejkrásnějších francouzských katedrál, asi devadesát kilometrů severně od Paříže. Matka byla pediatrička. Emmanuel vyrůstal v bohaté buržoazní čtvrti naproti tenisovému klubu. Rodiče ho poslali studovat do privátní jezuitské školy La Providence.

Právě tady potkává svou učitelku a pozdější ženu Brigitte. Konzervativním rodičům se vztah patnáctiletého mladíka se starší vdanou ženou se třemi dětmi nelíbí, proto na poslední rok lycea posílají mladého Macrona na elitní Lyceum Jindřicha IV. do Paříže. Tam začíná Macronovo síťování s pařížským establishmentem. Odtud pokračuje tradiční cestou francouzských elit nejdřív na Sciences Po, kde studuje politiku a filozofii. Zaměřuje se především na Hegela a Machiavelliho (toho měl velmi v oblibě také třeba někdejší ministr dopravy a guru Věcí veřejných Vít Bárta). Odtud už pak Macron pokračuje přímo do postgraduální přípravky vrcholových politiků, úředníků a byznysmenů École nationale d‘administration (ENA). Tady se síťují pařížské špičky pro celý zbytek kariéry. Je to exemplární příklad sociální bubliny.

Třeba bývalý republikánský prezident Nicolas Sarkozy, syn maďarského přistěhovalce, který nikdy po tradiční trase Sciences Po – ENA neprošel, je určitě nesrovnatelně méně establishmentovým produktem než Macron, přestože strávil v politice podstatnou část kariéry.

V roce 2004 Macron nastupuje jako úředník na ministerstvo financí, kde zůstává až do roku 2008. V roce 2007 dostává velkou životní příležitost v administrativě Nicolase Sarkozyho. Stává se členem komise, jež má zlepšit podnikatelské prostředí, vedené někdejším socialistickým premiérem Jacquesem Attalim. Členové komise se shodují, že se vyznačoval mimořádným talentem v zákulisní diplomacii. Ve stejné době se nakrátko (2006 až 2009) stává členem socialistické strany. Dnes o sobě stále dokola opakuje, že přesvědčením není a nikdy nebyl socialista.

Od prostituce k progresivismu

Přichází přestup do byznysu. Macron své mimořádné přesvědčovací a vyjednávací schopnosti dává coby investiční bankéř do služeb Rothschildů. „Stáváte se svého druhu prostitutem. Podstatou té práce je svádění,“ řekl Macron Wall Street Journalu. Jeho největším obchodem je prodej divize dětské výživy společnosti Pfizer francouzskému Nestlé SA. To mu vynese bonus 2,8 milionu eur (75 milionů korun). Sám tvrdí, že ta prostituce v investičním bankovnictví mu dala svobodu, která je pro něj v životě nejdůležitější. Zdůrazňuje, že peníze nepovažuje za cíl, ale za prostředek ke svobodě. Od Rothschildů odchází v roce 2014 a chce jít učit na London School of Economics. Překvapivě mu ale zavolá Francois Hollande a nabízí místo ministra pro ekonomiku.

Francouzské hospodářství na tom není dobře a socialisté potřebují pro byznys věrohodnou tvář, která by prosadila reformy, jež by ho rozhýbaly. Macron dává dohromady soupisku na socialistické poměry dost tržních kroků. Navrhuje třeba, aby byly v neděli otevřené obchody či aby se pustila konkurence mezi dálkové autobusy. V únoru 2015 vláda rezignuje na přesvědčování parlamentu a protlačí Lex Macron dekretem. Macronovi se to nelíbí, vadí mu chabá legitimita. Jeho blízcí právě ten moment považují za chvíli, kdy se rozhodl jít do souboje o Elysejský palác.

Vládu opouští koncem loňského prosince a naplno se pouští do kampaně. Politická opozice ho obviňuje, že už k rozjezdu kampaně zneužíval svůj vládní post.

Hledá se transcendentní terapeut

Macron sám sebe prezentuje jako postideologického politika. Dát dohromady soubor jeho hodnot a názorů je dost obtížné. V ekonomice je jistě na francouzské poměry dost liberální. Stále opakuje, že stát by lidem neměl dávat jistoty pevných míst ani sociální dávky a podpory, ale rovné příležitosti za startu. Je odpůrcem tvrdé francouzské regulace. Nemluví o národních šampionech, což je ve Francii vzácné. A není protekcionista. Kdyby se v ekonomické politice měli kandidáti seřadit zprava doleva, bude to pořadí: Fillon, Macron, Le Penová.

Společensky ale Macron sám o sobě mluví jako o progresivistovi. Už loni v červnu v rozhovoru pro La Voix du Nord prohlásil, že jde do kampaně s „progresivistickým projektem“. O svých představách napsal knihu s příznačným názvem Révolution, kde dělí politické spektrum na ose progresivistické versus konzervativní. Na této ose se dají prezidentští adepti srovnat v pořadí: Fillon, Le Penová, Macron. Národní fronta se stále zastydle popisuje jako extrémně pravicová. Fakticky se ale ve společenských otázkách posunula výrazně do středu. Fillon je podstatně více společensky konzervativní než Le Penová.

Emmanuel Macron je jediným významným francouzským politikem, který nahlas přivítal rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové otevřít hranice migrantům. „Příchod uprchlíků je obrovská ekonomická příležitost,“ prohlásil Macron tři dny po rozhodnutí Merkelové v září 2015 v rozhovoru pro deník Le Figaro. Později začal svůj názor lehce obrušovat a vyzývat k silnější ochraně vnější hranice Evropské unie.

Macron o sobě sice tvrdí, že není „proevropský, euroskeptický ani federalistický v klasickém slova smyslu“. Svými názory je ale dost tvrdým zastáncem hlubší integrace do politické unie. Spolu s bývalým šéfem německé SPD a současným ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem zveřejnil v červnu 2015 výzvu, v níž tlačí na větší harmonizaci firemních daní nebo minimální mzdy. Prosazuje i společný rozpočet eurozóny.

Macron ale hlavně zdůrazňuje, že Francouzům chybí v politice něco vyššího, transcendentno. A že vyhlíží něco jako národního „terapeuta“. Macron je přesvědčen, že Francie neměla skutečného lídra od dob Ludvíka XIV. Částečně je ochoten dát kredit de Gaullovi. Tím to ale končí. Takže teď dává Francouzům nabídku na progresivistickou transcendentní terapii Emmanuela Macrona.

Pzn. red.: Článek byl publikován v Týdeníku Echo. Vzhledem k aktuálnímu dění ve Francii jej znovu zveřejňujeme.