Před pěti lety bylo stejně jako dnes pondělí a lidé se probouzeli do prvního dne po smrti Václava Havla. Myslím, že teprve tehdy mnohým plně docházelo, že ten (očekávaný) odchod je opravdu událostí přelomovou, že jde o symbolický závěr jedné éry, v níž byl Havel klíčovou osobou. A že ta éra v poctivé bilanci přinesla lidem mnohem více dobrého než zlého, především tedy svobodu, která je základem všeho.

Lidé na tu zprávu v neděli zareagovali asi nejlépe, jak mohli. Dodělali oběd, snědli jej a odpoledne vyšli k místům v této zemi důležitým. Zapálili na nich svíčku, postáli, kdo to umí, pomodlil se. Někteří si pak dali panáka, někteří pokračovali večer. Mnozí měli v očích slzy, ale hysterii skutečně nepropadal nikdo. 

Další dny se pak v počtu dostatečném chodili poklonit do staroměstského kostela sv. Anny prezidentovým ostatkům. I na jiných místech republiky vznikala jakási svépomocná pietní místa. Nikdo nelomil rukama a nedělal scény. Česká (a moravsko-slezská) společnost ten smutek zvládala nečekaně důstojným a působivým způsobem. Nic přitom v těch prvních dnech nebylo organizováno, ale jako by všechny instinkty fungovaly správně a lidé přesně věděli, co mají dělat a jak ku tak vážné věci přistupovat. Přitom je to nikdo předtím neučil. 

Ten pocit vyvrcholil ve středu během nekonečného průvodu na Pražský hrad, kde byla rakev předána jaksi oficiálně státu, s nímž měla řada těch doprovázejících občanů zase už poněkud napjatý vztah. Stát reprezentoval muž, který byl v jistém smyslu protikladem pohřbívaného muže.

Nutno ale říci, že tehdy svou roli zvládl, což bylo možné chápat také tak, že existuje společná platforma, na níž se sejdou příznivci i kritici onoho pohřbívaného muže, a tou platformou je stát, tedy republika, věc veřejná a společná.

To bylo, myslím, poselství toho Havlova týdne před pěti lety. Nezasáhlo pochopitelně ve stejné míře všechny a nepochybně existovalo dost občanů tohoto státu, kteří zasaženi nijak nebyli, ba necítili k onomu muži nic zvláštního, někteří i zášť. Ale i oni to zvládli a aspoň o nich nebylo v těch dnech slyšet. Převažovala autentická pieta a citové pohnutí, které nebylo přitom nikým dirigováno a režírováno, a kdo tvrdí, že ano, buď se plete, nebo spíš lže. 

Tehdejší zážitek ze společně sdíleného smutku byl tak zároveň provázen jistou nadějí, že se ta atmosféra nevytratí, že tu zůstane a přinese nějaké plody. Třeba společnost k něčemu posune a něco si lépe uvědomí. Nebylo přitom úplně jasné, co by to mělo být, ale na tu touhu se v oněch dnech dalo skoro sáhnout. 

Následujících pět let zasadilo této iluzi docela těžké rány. Společnost se zdá být rozdělena a rozparcelována více než kdy jindy od roku 1989. Vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, nástup Andreje Babiše a jeho politické firmy, utužení bojových linií následkem virtuálních dopadů migrační krize, na niž právě liberální elity nebyly často schopny odpovídat jinak než nepoužitelnými frázemi… To všechno přineslo nejistotu, kam asi bude vývoj směřovat dál a jaké místo v něm zbyde pro ty, kteří se tehdy před pěti lety loučili s Václavem Havlem, ale nechtěli se zároveň rozloučit s liberální demokracií a přesvědčením, že místo téhle republiky je politicky, kulturně a civilizačně na Západě. 

Často měl člověk během posledních let pocit, že zastánců těchto postojů a hodnot je stále méně a jejich síly slábnou. A to i jejich síly argumentační. Je důležité, aby tomu tak nebylo a aby svou hlavu nosili zase trochu hrději. Odkaz Václava Havla jim v tom smyslu může pomoci, ale v žádném případě to za ně už nevyřeší. Je to teď opravdu na nich – na těch lidech z toho nezapomenutelného průvodu, ve kterém by ale neměli uváznout do konce života.