Dlouhodobý pohled do ekonomické historie ukazuje, že nejbohatší bývaly vždycky země, regiony a města, které uměly obchodovat. A dokázaly si prosadit privilegia v podobě co nejvolnějších podmínek pro obchod. Benátky, Antverpy, Bruggy, Hamburk, Brémy, Londýn, Dubrovnická republika. Z těchto příběhů a z poučení z dějinných tragédií vyvolaných ochranářstvím a obchodními válkami vyšlo přesvědčení, že svobodný obchod přináší bezkonkurenční prosperitu a stabilitu.

Z pohledu zemí jako celku to platí dodnes. Globalizace se ale dostala až do bodu, kdy už především na vyspělém Západě část nikoliv nejchudších, ale především nižších středních, a dokonce středních vrstev začíná ve svých každodenních životech cítit spíš nevýhody než pozitiva volného obchodu se zbožím a službami. To, že z něj jejich země jako celek stále ještě profituje, pro ně přestává být podstatné. Oni sami výhody nezažívají. Ten pocit, že byli bez zájmu elit odstrčeni stranou, do role diváků bohatnutí jejich šťastnějších – protože na éru volného obchodu lépe vybavených – spoluobčanů, je frustruje. A ta frustrace má politické následky. V různých zemích mají různou podobu.

Není to jediný, ale je to velmi podstatný motiv, proč se většina Britů rozhodla pro odchod z Evropské unie. Měli pocit, že volný trh práce uvnitř Evropské unie je volný až příliš. Že jim příliš mnoho Poláků nebo Lotyšů, ochotných pracovat za výrazně nižší platy a žít ve výrazně horších podmínkách, bere příležitosti si vydělat. I značná část voličů Donalda Trumpa má dojem, že jejich život ztratil perspektivu, protože pracovní místa, pro něž měli kvalifikaci a mentální schopnosti, se nenávratně přesunula k levnějším Číňanům a Indům. Vůbec nejde jen o dělnické profese, ale i spoustu míst v rutinní administrativě a službách, jež anglicky výborně hovořící Indové zvládnou ve stejné kvalitě, ale za výrazně nižší cenu než Američané.

Kdo si dá tu práci podívat se pod povrchní a dnes velmi nepřesnou nálepku pravicová extremistka na to, co skutečně Francouzům slibuje Marine Le Penová, která má největší podporu směrem ke květnovým volbám, najde tam především dost tvrdý protekcionismus. Jde v něm za hranu francouzských socialistů a přibližuje se spíš zbytkům tamních trockistů a komunistů. Silně ochranářské instinkty mají ale i adepti na prezidenta za gaullistické Republikány. Nicolas Sarkozy už při svém prvním mandátu v Elysejském paláci prosazoval různé nápady na ochranu národních šampionů a proti daňovému dumpingu. Vzhledem k tomu, že už v této chvíli je jasné, že šanci na vítězství v květnu má jen Le Penová nebo Republikáni, bude mít Francie velmi ochranářského prezidenta.

Sjednávání jakýchkoliv obchodních dohod nebude na Západě vůbec snadné. Na stole leží smlouva mezi Evropskou unií a Spojenými státy, která nabírá zpoždění. Německý ministr hospodářství a předseda vládní sociální demokracie Sigmar Gabriel už prohlásil, že „vyjednávání se Spojenými státy již de facto selhala, přestože to nikdo není ochoten přiznat“. Podobně mluví i někteří francouzští politici. Nechuť ale převládá i na druhé straně Atlantiku. Donald Trump dohodu razantně odmítá. Hillary Clintonová, která o ní ještě před časem mluvila jako o „ekonomickém NATO“, po obhlídce nálad mezi Američany také zařadila zpátečku.

Evropskou unii však hlavně čeká vyjednávání úplně nové obchodní dohody s Velkou Británií po brexitu. Londýn je pro značnou část zemí Unie (nás nevyjímaje) klíčovým obchodním partnerem a hlavně důležitým trhem pro jejich zboží. Této skupině vévodí Němci a Francouzi. Jednání jsou ale vždycky nejtěžší, když na jedné straně stojí blok se sedmadvaceti členy s různými obchodními zájmy. V podivně ústavně zkonstruované Belgii se navíc k obchodním dohodám vyjadřují i regiony. Právě Valoni do poslední chvíle blokovali v poslední říjnový den nakonec podepsanou dohodu s Kanadou. Své veto stáhli až po ústupcích.

Dohoda byla přitom pro drtivou většinu Evropské unie výhodná. Evropa má v obchodu s Kanadou rekordní přebytek v historii. Vyveze se tam zboží v hodnotě o sedm miliard eur (189 miliard korun) vyšší, než se opačným směrem přiveze. Největší přebytek mají nepřekvapivě Němci coby vývozní šampioni. Deficit mají jen tři země. Největší Britové, kteří ale Kanadu považují za součást svého Commonwealthu. Pak ještě Malta – a Belgičané. Ten deficit je v jejich případě dost velký. Dovoz z Kanady přesahuje export opačným směrem o téměř miliardu eur (27 miliard korun). Když se k tomu přidají ochranářské instinkty, v nichž jsou Valoni – dlouhodobě chránění i před sousedními Vlámy – evropskými rekordmany, je obstrukce srozumitelná.

Britové mají motivaci vyjednávat co nejrychleji, dokud ještě v Evropě přežívá co nejvíc zdravých obchodních instinktů.