Německý úředník je ztělesněním neotřesitelného řádu a nezbytným předpokladem moderní občanské společnosti. Na této maximě postavil teorii státu před nějakými sto lety sociolog Max Weber. Přesto loni zažila německá byrokracie historický kolaps, ze kterého se nevzpamatovala dodnes. Selhání okamžitě připomene stručná otázka: „Kolik migrantů dorazilo v roce 2015 do Německa?“

Obvyklá odpověď zní, že asi milion a že letos k tomu přibylo ještě čtvrt milionu. Nápadná neurčitost údajů umožňuje vytvořit obraz země, která ztratila kontrolu nad svými hranicemi, a již tedy neodvratně zaplaví hordy nájezdníků z východu, jako se to svého času stalo římské říši.

Německé byrokracii se musí nechat, že postupně upřesňuje své databáze a do značné míry dokáže rekonstruovat příběh, jak proud běženců zasáhl Německo a proč při tom sama selhala. Tyto zkušenosti se mohou hodit, pokud turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan napřesrok pustí do Evropy druhou uprchlickou vlnu.

Prvotní hřích

Veřejnost i úřady mohou při hodnocení uprchlické vlny vycházet z toho, že se v loňském roce otevřených hranic registrovalo v přijímacích centrech 1,092 milionu cizinců, kteří chtěli požádat o azyl. Letos jich za deset měsíců bylo 290 tisíc. Zdrojem jsou ovšem záznamy v tzv. easy-systému, který neposkytuje důvěryhodné údaje, protože pouze pětina příchozích se prokázala nějakým dokladem totožnosti. Dnes už úřady využívají k identifikaci příchozích biometrické prvky.

Registrace v easy-systému automaticky neznamená, že příchozí požádal o azyl. Úřady migranta při vstupu do země zapíšou, pak ho ovšem pošlou do „zařízení prvního příjmu“, jež spravují spolkové země. Teprve když se tam zabydlí a naučí trochu německy, může vyplnit žádost o azyl. Přechodné období trvá několik měsíců, jak dokládají statistiky o podaných žádostech. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) loni přijal jen 477 tisíc žádostí. Letos k nim do konce října přibylo 694 tisíc podání.

Z uvedených čísel vyplývá, v čem tkví největší selhání německé byrokracie. Do země ve dvou letech přišlo skoro 1,4 milionu cizinců s odůvodněním, že budou žádat o azyl. Skutečně o něj však požádalo o 220 tisíc lidí méně. Úřady včetně ministra vnitra Thomase de Maizièreho spekulují, že někteří lidé se v easy-systému registrovali vícekrát, aby měli větší šanci na přijetí, vícekrát pobírali sociální dávky, případně se po první registraci vypravili s provizorními doklady dál do Skandinávie nebo Velké Británie. Tyto úvahy pouze zakrývají prvotní hřích, který znevěrohodnil celou německou byrokracii. Prostě nevíme, kam se vydali ti lidé, kteří loni v létě a na podzim překročili hranice.

Mnozí úředníci si toho byli vědomi od začátku. Největší policejní autorita v uprchlické otázce, šéf policie z Braunschweigu Ulf Küch okamžitě protestoval proti praxi, že migranti bez dokladů dostali v registrační kanceláři třeba na mnichovském nádraží nějaké papíry a pak byli bez dozoru odesláni na přijímací stanici třeba do Dolního Saska. Na místo určení ovšem dorazila jen část z nich. Německé úřady si dosud udržovaly věhlas, že striktně trvají na dodržování jakýchkoli zákonů, přesto jejich chování při uprchlické krizi porušilo platné zákony. Nic na tom nemění fakt, že kromě Kücha i mnozí další veřejně polemizovali s nařízením ministra vnitra, podle nějž měli migranty jenom zapsat a pustit dál.

Pečlivost německých úředníků se osvědčila aspoň v tom, že určili přesný počet příchozích z roku 2015, kteří požádali o azyl. Podle ministra de Maizièra jich bylo 890 tisíc, na druhé straně už je navždy vyloučeno zjistit, kam se ztratilo až 200 tisíc neznámých lidí, kteří do Německa loni přišli, o azyl se však nepřihlásili. Asi budou někde po Evropě.

Údaje o uprchlících, kteří podali oficiální žádosti o azyl, posílají německé úřady Eurostatu. Německé zdržování při azylovém řízení řádně zkreslilo údaje za celou Evropu. Země evropské osmadvacítky loni přijaly 1,3 milionu žádostí o azyl, z toho Němci něco přes třetinu. Letos počet žádostí významně překročil milion, z toho Němci zapsali skoro dvě třetiny. Neznamená to samozřejmě, že letos přišlo do Německa víc lidí, údaje jsou pouze dokladem toho, že Němci mají zpoždění. Také proto byl Eurostat dosud schopen dodat značně obecnou bilanci, podle níž do Evropské unie dorazilo během dvou let dva až dva a půl milionu lidí z tzv. třetích zemí.

Rok placené dovolené pro každého

Teprve letos v říjnu mohl ministr de Maizière své lidi pochválit aspoň za to, že rok po uprchlické vlně přijali od všech loňských příchozích žádosti o azyl. Od začátku roku 2016 jich na uprchlický úřad přicházelo 100 tisíc měsíčně, v říjnu jich však už bylo jen 32 tisíc. Bilance azylových žádostí pomalu začíná odrážet realitu.

Neznamená to ještě, že všechny žádosti byly vyřízeny. Uprchlický úřad BAMF jich v posledních dvou letech přijal 1,17 milionu a nějaké rozhodnutí vydal v 812 tisících případech. Exaktně lze zjistit, jak byly žádosti vyřízeny. Azyl zatím dostala necelá polovina žadatelů, tedy 341 tisíc žadatelů, kteří pocházejí především ze Sýrie, méně z Iráku. Trvalý pobyt dostala sedmina, tedy 129 tisíc příchozích především z Afghánistánu a Pákistánu, o jeho prodloužení ovšem budou muset za rok žádat znovu. Zbývajících 333 tisíc žadatelů nemá nárok. Každý třetí z nich ovšem vzal svou žádost zpátky, případně se z azylového zařízení ztratil. Největší podíl mezi neúspěšnými mají lidé ze západního Balkánu, především z Kosova, Albánie a Srbska.     

Jakkoli přehledná čísla prozrazují další rozměr toho, co je v migrační politice Německa shnilého. Kdo čeká rok na vyřízení žádosti o azyl, má nárok na sociální dávky ve výši 1000 eur měsíčně na pětičlennou rodinu, k tomu zadarmo zdravotní péči a bydlení. Kromě toho získá platné doklady, i když s sebou ze své domoviny žádné nepřinesl. Další těžkostí je neschopnost či neochota úřadů odmítnuté žadatele ze země expedovat. Cizinecký registr jich koncem září evidoval v Německu 158 tisíc. Podle údajů ze spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko jich bylo podle očekávání nejvíc ze západního Balkánu.

Důsledky, jež měla zanedbaná registrace, se připomínají dodnes v případech migrantů, kteří v nepřehledných poměrech loni na podzim dokázali úředníky přesvědčit, že pocházejí ze Sýrie. Právě tak se mohli do Německa dostat teroristi nebo příznivci Islámského státu.  Ještě koncem listopadu zadržela policie „syrského“ uprchlíka, který se snažil převézt do Dánska materiál k výrobě výbušnin. Byl přihlášen v ubytovně pro uprchlíky v jihoněmeckém Ulmu, datum jeho příchodu do země není známo.     

Selhání úřadů při uprchlické vlně roku 2015 proto nemůže popřít ani kancléřka Angela Merkelová. „Když čelíme výzvám v rámci celého německého prostoru, uděláme také chyby,“ připustila odpovědnost své vlády při ročním výročí dne, kdy pronesla často zpochybňované heslo „Wir schaffen das“ (Dokážeme to). Ona ani její kolegové už nezmínili, že klíčovým chybným rozhodnutím bylo povolení pustit migranty do země bez dokladů.  

Jen vágní přiznání viny neuspokojilo ani všechny významné politiky vládní strany CDU. Místopředseda Thomas Strobl se koncem listopadu pozastavil nad tím, kolik mohlo v Německu zůstat migrantů, kteří neměli žádný osobní průkaz. Proto doporučil zpřísnit azylové řízení a nepřiznat ani trvalý pobyt těm, kdo uvedli falešné údaje, případně dostatečně nespolupracují s úřady při snaze ověřit svou identitu.

Nezacelila se ani roztržka s Rakušany. Když se pohnul proud migrantů z Balkánu do Německa, procházel opět bez jakékoli registrace jejich zemí a všichni nutně nemuseli dosáhnout německé hranice. V roce 2015 požádalo v Rakousku o azyl 88 tisíc cizinců, z toho přes 80 tisíc z neevropských zemí. Ještě letos v prvních deseti měsících podalo žádost o azyl 36 tisíc příchozích a stejně jako loni jich bylo přes polovinu z Afghánistánu a Sýrie. Vzhledem k počtu obyvatelstva je to ještě o něco víc cizinců, než dorazilo do Německa. Rakouské elity se na své úrovni projevily jako schopnější než jejich němečtí kolegové. Vyměnily kancléře Wernera Faymanna, který pod tlakem Angely Merkelové a také maďarského kolegy Viktora Orbána připustil průchod nezaregistrovaných cizinců z Maďarska do Německa. Poté Rakušané s představiteli Slovinska, Chorvatska, Srbska, Makedonie a Bulharska dohodli uzavření balkánské uprchlické cesty. V reakci na příchod 120 tisíc cizinců se Rakousko přesto málem stalo první západoevropskou zemí, kde se prezidentem stane pravicový populista. Nástup Norberta Hofera ze strany Svobodných (FPÖ) se podařilo odvrátit jen díky zdržovací taktice lidoveckého ministra vnitra Wolfganga Sobotky, který odložil opakování prezidentských voleb až do klidnějšího období před vánočními svátky.    

Přepadení starosty Kebschulla

Selhání státu bolestně zasáhlo také německou samosprávu. Doslova to poznal Joachim Kebschull, starosta tisícihlavé obce Oersdorf ležící na půli cesty mezi Hamburkem a Neumünsterem ve Šlesvicku-Holštýnsku. Koncem září se chystal na zasedání stavebního výboru, kde chtěl projednat ubytování několika rodin z uprchlického tábora v Neumünsteru v opuštěném domě uprostřed vesnice. Na parkovišti před radnicí dostal zezadu přes hlavu obuškem a ztratil vědomí. Policie považuje za viníka autora anonymních e-mailů, který starostovi hrozil fyzickým útokem a místo podpisu uváděl heslo „Oersdorf Oersdorfanům“. Ještě po útoku dostal starosta výzvu, ať uprchlíky odmítne, jinak „po obušku přijde kladivo a po kladivu sekyra“. V této chvíli není příchod azylantů do Oersdorfu na pořadu dne. 

Zbabělý útok zhodnotil realisticky šéf šlesvicko-holštýnské organizace liberální strany FPD Wolfgang Kubicki, který připomněl, že výhrůžkám čelí představitelé samospráv i jinde. „Vždycky jsem varoval, aby se při řešení problémů s uprchlíky nenechávali místní politici bez pomoci,“ prohlásil Kubicki.

O neodpovědnosti státních úřadů svědčí oersdorfský případ zvlášť přesvědčivě. Přistěhovalci vzbuzují obavy jako potenciální kriminálníci. Není divu, nejvíc trestných činů vzhledem k počtu obyvatel tradičně evidují urbanizované regiony, kde je nejvíc cizinců. Nejvyšší počet vloupání evidují úřady v severovýchodní části Porúří například v Dortmundu a Gelsenkirchenu, v přístavních městech Brémy, Hamburk a jejich okolí, kde podle Spolkového statistického úřadu tvoří cizinci okolo pětiny populace. Po započtení občanů s cizím původem a německými pasy se v některých městech najde víc než třetina přistěhovalců. V násilných trestných činech jim konkurují i jiná města včetně Kolína nad Rýnem, Freiburgu nebo Ludwigshafenu, opět s vysokým podílem cizinců.

Experti spolkové policie dosud trvají na tom, že přímá úměra mezi počty cizinců a trestných činů neexistuje. Již citovaný Ulf Küch připouští, že se s proudem migrantů svezli i členové ruskojazyčných mafií, kteří využili povolení k pobytu k organizovanému vykrádání luxusních obchodů. Obecně však platí, že kriminalita žadatelů o azyl nepřekračuje obvyklou německou úroveň a zvláště u Syřanů a Iráčanů je hluboko pod ní. Souvislost mezi cizinci a trestnými činy je podle Kücha třeba hledat až u druhé generace, tedy potomků příchozích, kteří se nedokázali začlenit do německé společnosti. Přesně to je případ měst v Porúří a jinde, která zažila sociální úpadek s likvidací zastaralého průmyslu a jejichž vylidněné čtvrti nabídly vhodné prostředí pro vznik etnických ghett.

Ani nejliberálnější policisté nemohou popřít, že prostý příliv migrantů patří k důvodům, proč loni vzrostl počet trestných činů o 250 tisíc, tedy o čtyři procenta. Těžko pak jde vysvětlit, proč úřady schválily trvalý pobyt (údajně) nezletilému (údajnému) Afghánci, který přišel do Německa ilegálně loni v létě a jenž byl před týdnem zatčen za znásilnění a vraždu devatenáctileté studentky z Freiburgu.

Oersdorf je na cizince zvlášť citlivý z toho důvodu, že v nedalekém městě Neumünster tvoří cizinci přes desetinu obyvatelstva a jejich počet se za pět let zdvojnásobil, i když statistika ještě nezachytila všechny obyvatele tamního přijímacího tábora pro uprchlíky. Zároveň Neumünster neslavně proslul jako místo s trvale vysokou kriminalitou, která v roce 2015 překonala Porúří a obsadila neslavnou první příčku v celém Německu. Příchod cizinců z Neumünsteru mohou místní pociťovat jako přímé ohrožení.        

Negativní zkušenosti s cizinci nemá samozřejmě jen Neumünster a okolí. Německo zažilo po válce několik přistěhovaleckých vln, v posledním desetiletí především z Polska, Rumunska a Bulharska. V řadě měst už je příchozích ze tří jmenovaných zemí víc než členů tradiční turecké menšiny. Ani účastníci loňské vlny z Blízkého východu obvykle jejich počtu nedosahují, to platí i pro Neumünster.

Členové vlády včetně kancléřky slibují, že „rok 2015 už nepřipustí“. Není divu. Ani nemusí nikdo přijít, obvyklou kontrolu nad cizinci se v nejbližší době stejně nepodaří nastolit. Korektními slovy to uznal i šéf kancléřského úřadu Peter Altmeier: „Proud přistěhovalců se podařilo významně omezit, teď však máme velkou úlohu zvládnout jejich integraci,“ prohlásil k prvnímu výročí otevření hranic.