V listopadu 2011 vyzval tehdejší polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski německou kancléřku Angelu Merkelovou, aby se ujala role evropského vůdce. „Bojím se víc německé nečinnosti než jeho síly,“ řekl Sikorski v projevu v Berlíně i v článku pro The Financial Times. A dodal, že jako Polák se bojí krize eurozóny víc než mezinárodního terorismu nebo ruských raket na polských hranicích.

Naši levicoví novináři – například Martin M. Šimečka nebo Jan Macháček – české politiky vyzvali, aby se k tomuto volání po německém vůdcovství připojili. Vzpomínám si, jak jsem byl i já – coby ministr obrany – adresátem vzkazů v médiích. Nepřipojil jsem se, přestože Radka Sikorského považuji za přítele a Angelu Merkelovou jsem uznával jako jediného politika v Evropě schopného akce. Za prvé mi příběh o Polákovi, který volá Němce „do zbraně“, neseděl. Měl jsem spíš pocit, že Německo vést chce, ale z historických důvodů si o to netroufá říct přímo, a proto mu přispěchal na pomoc Polák, který zvažoval, že si na oplátku řekne o funkci ministra zahraničí EU. A za druhé jsem měl obavy, nejen z historických důvodů, kam nás německé vedení nakonec dovede. Uplynulé roky tyto obavy jen posílily.

Tlak na Berlín měl jeden hlavní cíl: přimět Evropskou centrální banku (ECB) ve Frankfurtu k vydávání eurobondů, a tím i Němce, aby finančně ručili za udržitelnost eurozóny v jejích hranicích. Němci na to reagovali podmíněně: nechali sice šéfa ECB pronést jeho poselství o tom, že „euro udrží nad vodou, ať to stojí cokoli“, které – spolu s politikou kvantitativního uvolňování ECB – přispělo ke zklidnění napětí mezi evropským Jihem a Severem, ale následně donutili odbojné Řeky tvrdým tlakem ke kapitulaci. Problém to však nevyřešilo, jen odložilo. Euro je dál příliš měkké pro Němce (s výhodou pro jejich exportní politiku), a příliš tvrdé nejen pro Řeky. Merkelová si udržela nekompromisním postojem popularitu doma, v Athénách dál vládnou marxisté, kteří přistoupili na podmínky protektorátu, ale konvergence se nekoná, a až dojde ke skládání účtů, krize se znovu vrátí. Na omluvu Němců dodejme, že to hráli sice tvrdě a ve vlastním zájmu, ale také předvídatelně a podle předem domluvených pravidel.

S pravidly hry a předvídatelností jsou ovšem Němci na štíru všude jinde. Příkladem číslo jedna budiž jejich slavná energetická revoluce (Energiewende). Na jaře 2011, po nehodě v jaderné elektrárně v japonské Fukušimě, se vláda kancléřky Merkelové rozhodla – bez analýz, mezinárodních konzultací a pod vlivem hysterického veřejného mínění – odstoupit od jádra. Rozhodnutí uzavřít do roku 2022 všech 17 německých jaderných elektráren platí a společně se státem garantovanou sázkou na výrobu energie z obnovitelných zdrojů (vítr, slunce, biomasa) dovedlo centrální Evropu k rozpadu energetického trhu v jeho tradiční formě. S ohledem na nemožnost elektřinu skladovat působí výkyvy v produkci větrné a solární energie napětí v mezinárodní síti a je jen otázkou času, kdy přelévání proudu přes hranice povede k black-outu i v naší zemi. Paradoxem je, že odchod od jádra donutil velké německé firmy vrátit se k uhlí, takže v samotném Německu, navzdory ambiciózním cílům a vznešené rétorice, se emise oxidu uhličitého zvýšily.

Většina Němců zápas své kancléřky na straně pomyslného dobra (omezení emisí) proti pomyslnému zlu (globální oteplování) podporovala i tím, že si byla ochotna připlácet za obnovitelnou energii, která je v Německu nejdražší v Evropě. (Na rozdíl od ČR přenáší německý systém fixních tarifů náklady na individuální spotřebitele.) Obří skandál Volkswagenu s falšováním údajů o emisích to však může změnit, protože míří přímo do srdce automobilového průmyslu, německé hospodářské chlouby. Zatím je na tapetě falšování s emisemi oxidu dusíku, ale vrabci na střeše si cvrlikají, že stejný problém se rýsuje i s emisemi oxidu uhličitého. Není divu, protože s přísnými emisními limity dnes už konkurenceschopné auto v požadované kvalitě není možné vyrobit, což ví každý majitel jen trochu silnějšího vozu. Když tedy bylo Německo, které je hospodářsky na automobilovém průmyslu závislé, při posledním projednávání emisních limitů v EU v roce 2009 přehlasováno, reagovali Němci jinak než při řecké krizi: pravidla prostě obešli.

„Země zaslíbená… Ale co vyvolený lid?“

Druhým příkladem je nynější uprchlická krize. Politika otevřené náruče vůči syrským přistěhovalcům, kterou v srpnu vyhlásila německá kancléřka bez jakékoli konzultace, překvapila všechny. Byl to tah nejen bortící všechna domluvená pravidla hry v rámci dublinských ujednání, která – mimochodem – kdysi prosadili právě Němci, ale také krok absolutně nepředvídatelný, učiněný jen pod tíhou uměle vytvořené atmosféry v německých médiích. Nic na tom nemění ani to, že v posledních dnech, když Němci zjistili, jakou lavinu svými výroky způsobili, zařadili zpátečku a dnes provádějí na hranicích téměř stejně drakonické kontroly, za jaké ještě nedávno Maďary tvrdě kritizovali. Džin z lahve byl vypuštěn a masy lidí, které se daly do pohybu, bude jen těžké před zimou zastavit.

Politický diskurs v Německu kolem uprchlické krize ovládla debata o tzv. evropských hodnotách v téměř manichejské polaritě. Na jedné straně je dobro, na druhé zlo. Opakovaně jsme slyšeli, jak ti, kdo jsou s Německem, ctí hodnoty humanity a solidarity, zatímco druzí, zejména ti ve střední a východní Evropě, kteří před masivní vlnou přistěhovalců varují, jsou sobečtí a xenofobní. A když se vzbouřenci nepodvolí sami, prostě je přehlasujeme, protože dobro je na naší straně. Německo se tak pasovalo do role strážce evropských hodnot. Debata nabyla až legračních rozměrů, když jedna moderátorka televize ZDF mluvila o Německu, které je hlavním cílem přistěhovalců, jako o „zaslíbené zemi“. Henryk Broder, německý publicista polského původu a břitký kritik německých poměrů, na to v listu Die Welt pochopitelně a ironicky reagoval: „Tam, kde je zaslíbená země, musí být i vyvolený lid, který je Bohem předurčen k tomu, aby… svítil na cestě i druhým národům.“ Je ovšem velkou otázkou, jak dlouho tato „osvícená“ atmosféra v Německu politicky vydrží, až bude konfrontována s každodenní realitou. Sázka na řešení demografického problému se neřízeným přílivem lidí z muslimsko-arabského světa může tvrdě vrátit radikalizací domácí politiky. Navíc s německými sociálním inženýrstvím a demografickými experimenty máme své neblahé zkušenosti.

Právě si připomínáme 25. výročí sjednocení Německa. Vzpomínám si, jak zastánci německé jednoty argumentovali (byl jsem mezi nimi), že demokratického Německa se netřeba bát. Britský liberální historik Timothy Garton Ash tehdy psal, že jde o to, mít „evropské Německo“, nikoli „německou Evropu“. Posledních pět let však ukazuje, že na talíři máme víc a víc německou Evropu. Francouzi kdysi váhavě souhlasili s jednotou Německa výměnou za to, že se vzdá marky a zavede se euro. Německo neochotně souhlasilo, ale zároveň si důsledně ohlídalo podmínky jeho fungování. Máme tak německé euro, německou energetickou politiku, německé podfuky v automobilovém průmyslu a německé demografické experimenty s přistěhovalci. Teď nás Německo školí, jak máme správně chápat evropské hodnoty. Co nás čeká příště?

Alexandr Vondra se účastnil vyjednávání o Česko-německé deklaraci