Byla odvysílána poslední epizoda seriálu Svět pod hlavou. Ohlas měl nesporný: jednak svou sevřeností a filmovou výpravou se vymykal převládající soudobé televizní produkci, jednak diváky přitažlivě konfrontoval s nedávnou zdejší minulostí. Snažil se totiž evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982, do nějž se hlavní hrdina – policista Filip Marvan – ze současnosti propadl po srážce automobilem.

Je to remake britského originálu Life on Mars, tam však nešlo o střet politických systémů, nýbrž jazykový duel: dneska se v Británii u policie nemluví tak jako v sedmdesátých letech. Čeština, respektive způsoby vyjadřování, se od počátku osmdesátek zase tolik neposunuly. Sice už nemáme kádrový ani stranický slovník, ale jinak… Každopádně bez ohledu na originál byla u české mutace přitažlivá právě výzva vyrovnat se autorsky a potom divácky se střety úplně jiných společenských světů.

Okouzlení důmyslným retrem seriál po první jeho půlku vskutku živilo. Skrz hrdinovo tápání šlo o to rozpomenout se na co nejvíc znaků zobrazované doby. To samozřejmě je úkol kterékoli historické látky, tentokrát přece jen šlo o období, které si ještě hodně lidí pamatuje a bere za své. Proto taky tolik plovoucích záběrů po zařízeních různých místností. Zároveň právě proto těžko říct, jak desetiletí vzdálený svět mohly vnímat mladší divácké ročníky. Není už pro ně tvář zdejšího normalizačního socialismu třpytkou k neuvěření? Snesou se vší vážností dotaz hrdinovy matky: „Copak ty víš, jaký to tenkrát bylo?“

Ze starších diváků si v obraze patrně každý našel něco. Já zvuk pantů při zavírání a otvírání dveří škodovek řady 100 a víc, rozechvění kulatých prolejzaček ve tvaru zeměkoule, když z nich seskočí dítě, či zvuk telefonu, když na něm skutečně bylo nutno číslo vytočit a když někomu zatelefonovat ještě byla fyzicky namáhavá práce – zvlášť když volané číslo bylo obsazené a bylo třeba vytáčet ho opakovaně.

Ergo ačkoli šlo o seriálovou fikci, byl to v takových okamžicích skutečný, fyzický návrat do dětství. Ostatně ti ještě starší se možná zrovna tak dojímali u scén branných cvičení a nácviků chování při simulovaném výbuchu atomové bomby nebo unikátností diskotékové hudební produkce a veřejných proslovů na Festivalu politické písně.

Mohu-li soudit z ohlasů, na něž jsem dohlédl, právě třetí díl série, jenž si střílel z dobové angažované popmusic, rezonoval u diváků nejvíc. Inu, hudba je odvěké pojítko smyslů. A tak se novými šlágry staly písně Na bobech to sviští, Ne bombu ne a Sólo má dobrá nálada. Všem však je společné, že oproti někdejší dokonalé pitomosti songů z dílny Františka Janečka (které právě seriál chtěl parodovat) za nimi je znát schopné autory.

Třeba v třetí zmíněné skladbě dvojverší: „mám tě rád tak jako správnej chlap / mám tě rád a proto můžeš džus si se mnou dát“ je zjevná nadsázka, a tak je místo i zpíváno. Nebo první jmenovaná píseň obsahuje verše (kluci a holky na bobech) „v lavinách se blyští / projíždí ledovou tříští“ – takový poetismus by Janečkovi lidi dohromady nejspíš nedali.

Ale nejlepší na seriálu bylo postupné šturmování jeho atmosféry. Umné retro v druhé půli díla ustoupilo a začal thriller o válce mezi policajty v severních Čechách. (Dramaturgicky by snad šlo vytknout, že zlom děje je znát i na prostoru postav: ty, jež se v první půli série zdají být nezbytné, nezřídka v druhé absentují, nahrazeny větší přítomností těch, jež naopak předtím tvořily epizody.) Protože může být, že někdo celý seriál stále ještě neviděl, nechci tu vyzrazovat všecky zákruty příběhu.

Snad ale si smím dovolit poznamenat, že už dlouho nebyl v tuzemském vážně míněném seriálu vidět tak vydařený duel slizkého zla a pofidérního dobra. Dobrým fandíme nikoli proto, že jsou dobří, nýbrž proto, že jenom nejsou takové svině jako ti druzí.

Na konci seriálu sice některé linky byly utnuty až příliš snadno (například těžko věřit, že bratr hlavního hrdiny, na začátku vyprávění hnusný gambler, se díky bratrově nehodě, po níž upadl do kóma, zázrakem ze své závislosti vyléčil a stal se dobračiskem; anebo je záhada, proč z děje posledních dílů úplně zmizel hrdinův otec, třebaže jedním z účelů celého vyprávění bylo právě řešit vztah otce a syna).

Ale hlavní linka šlape a kromě standardně dobrých výkonů Ivana Trojana a Václava Neužila potěší zejména dvojice normalizačních fízlů v podání Jana Budaře a ovšem Václava Kopty. Vzhledem k tomu, že jeden z autorů seriálu – Ondřej Štindl – je členem této redakce, nepsalo by se normálně o jeho práci snadno. Ale protože Svět pod hlavou je seriál povedený, proč tu pochvalu nesdělit veřejně.