Vystoupení Donalda Trumpa využívaná v médiích k výrobě skandálních titulků vzbuzují dojem, že různí pravicoví radikálové, populisté, možná extremisté ovládnou celou západní civilizaci. Jenomže Trump se do skandálních titulků využívá mimo jiné i z toho důvodu, že ostatní radikálové ztrácejí na popularitě a je čím dál těžší vymyslet článek o tom, jak svrhnou staré a prohnilé elity. Jak se blíží důležité evropské volby, tak se zdá stále pravděpodobnější, že nakonec příliš úspěšní nebudou.

Protestní voliči mizí v Holandsku, Německu i Francii

Už v polovině března se bude volit v Nizozemsku, kde je horkým favoritem národovec Geert Wilders ze Strany pro svobodu. V mimořádně roztříštěném politickém spektru mu k vítězství stačí dvacet procent hlasů. Ještě koncem ledna bylo jasné, že nebude problém takového výsledku dosáhnout, únorové předpovědi to však už neslibují a naopak připomínají, že šanci vyhrát volby mají také liberálové premiéra Marka Rutteho. Potíží sociálních demokratů zřejmě využijí k třetímu místu hodně levicoví Zelení.

Ani Alternativa pro Německo (AfD) už na tom není, jak bývala. Na přelomu roku se zdálo, že se její podpora usídlí trvale nad 15 procenty, koncem ledna však způsobil převrat v preferencích nový šéf sociálních demokratů Martin Schulz. AfD se mimo jiné vrátila k deseti procentům a to jsou ještě volby do Bundestagu daleko, až v září. Do té doby skutečnou sílu AfD prověří květnové volby v nejlidnatější spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko.

Z toho vyplývá, že se nejperspektivnější radikální kandidátkou stává jednoznačně Marine Le Penová z francouzské Národní fronty. První kolo prezidentských voleb proběhne už koncem dubna a Le Penová drží s přehledem první místo se ziskem čtvrtiny hlasů. Přesto i ona ztrácí, ještě v listopadu se blížila ke třiceti procentům. I když pravice ani levice nedokáže představit přesvědčivé kandidáty, levicový liberál Emmanuel Macron i konzervativní Francois Fillon by podle průzkumů vyhráli druhého kolo s přesvědčivým předstihem. To platí, i když Le Penová prozíravě zmírnila rétoriku a v roli „menšího zla“ získala pro druhé kolo část nespokojených voličů středu.

Když se přičte prosincová zkušenost s volbami rakouského prezidenta, při kterých radikální kandidát Norbert Hofer proti všem předpokladům zřetelně prohrál, pak se dá vážně pochybovat, že vzestup radikálně-pravicové internacionály bude mít v Evropě další jednání. Radikálové si vydobyli slušný prostor, dosáhli však už svého zenitu.

Vpád nového životního stylu

Poměry v Evropě může rychle změnit nějaká nečekaná událost, přesto poslední průzkumy asi ukazují víc než dočasné uklidnění před dalším rokem plným nebezpečí a politických vášní. Vzestup radikálů v uplynulých letech se vysvětloval mnoha důvody, jakými byly bezohledné praktiky velkého kapitálu vůči malým podnikatelům a zaměstnancům, úspornou politikou Bruselu, novými výrobními postupy, pracovní migrací i uprchlickou krizí, obecně řečeno globalizací. Tento tlak mění poměry ve všech zemích a lidé se s ním dodnes nevyrovnali. Přesto není pochyb, že se zvláště nejbohatší města západní Evropy stávají „tavicím hrncem“, který přináší novou kvalitu ekonomických, dopravních i kulturních poměrů. Děje se to se všemi nevýhodami přelidnění, vzniku nekontrolovatelných ghett, ale i s nabídkou nových služeb a technologií.

Čech to může zažít při víkendovém výjezdu třeba za rakouské hranice, kde mu nezbývá než uznat, jak se velká města typu Vídně nebo Lince změnila za posledních 20 let víc než města v České republice. Stejnou zkušenost však získá v některých městech v Německu, Dánsku, Belgii atd.

Metropole rychle expandují za své hranice, kam přinášejí městský styl života. Vzbuzují tím nejdříve podrážděnou reakci místních obyvatel, konkrétně v Rakousku se ovšem zdá, že si lidé na novou kvalitu života zvykají a že tato nová kvalita nakonec víceméně odpovídá klasickým středostavovským hodnotám pracovní kariéry a rodinného života.

Také Česko čekají v říjnu volby, které by měly přinést úspěch populistů a radikálů. Podle jejich úspěchu půjde poznat, jestli se už blížíme západní Evropě, kam jsme se chtěli vždycky dostat, anebo jestli jsme přece jen zůstali jinde.