Ve středu by Václavu Havlovi bylo osmdesát let, zanedlouho uplyne pět roků od jeho smrti. Prvního českého prezidenta je ve veřejném prostoru logicky víc, v článcích a anketách se vrací otázka, co by Václav Havel říkal v dnešní situaci, jak moc tady chybí, chybí-li vůbec. Vypadala by česká politická debata výrazně jinak, kdyby se do ní mohl zapojit? Jsou to všechno otázky ne zrovna „palčivé“ –Václav Havel tu není a už nic neřekne. Mohou navíc tazatele svádět k tomu, aby odpověď (Václav Havel by jistě řekl to či ono) formuloval za sebe a podepřel ji autoritou zesnuvšího prezidenta. Taky si je ale kladu, je těžké se tomu vyhnout.

Václav Havel možná současnému Česku chybí. Jestli se ale na tu zemi teď dívá z nějakého lepšího místa, nemá moc důvodů svojí nepřítomnosti litovat. Asi by si toho musel hodně vyslechnout, míra zášti, která v některých tuzemských veleduších vypění, když dostanou příležitost říct, co mají ve vztahu k Václavu Havlovi na srdci. Byl by o pět let starší, možná přiměřeně tomu znavenější, třeba by ani neměl chuť toho moc říkat. Ale asi by řekl, celý život to dělal.

Změnilo by to však dnes něco? Nevím, jestli současnost mohou posunout nějaká další slova. Člověk někdy má dojem, že všechny možné názory už byly formulovány, třeba i několikrát. Nějaká Havlova slova by mohla jen sotva změnit ten stav upovídané a těkavé bezradnosti, do nějž se propadla česká společnost nebo alespoň ta její část, která se k odkazu prvního prezidenta hlásí. Martin M. Šimečka v textu pro Respekt z minulého týdne popisuje současné směřování Česka a vůbec Západu jako popření Havla a jeho odkazu. „Už dva roky poté se stal českým prezidentem Miloš Zeman, který si své vítězství vydupal na Češích tím, že se v každém detailu své postavy převtělil do protipólu Václava Havla – proti jeho útlé jemnosti nasadil vulgární hřmotnost, proti jeho pověstné zdvořilosti zemitou hrubost a proti jeho lpění na pravdě záměrnou lež.

Stejným vývojem procházela celá střední Evropa, a pokud byl Václav Havel symbolem liberální revoluce v roce 1989, tak nyní se tímto regionem žene vítězná vlna kontrarevoluce.“ Volil bych asi méně vzletná slova, ale v mnohém souzním se Šimečkovým líčením dneška jako podivné doby přechodu k něčemu novému, a třeba i hrozivému. 

Havlova slova by, myslím, neposkytla návod, jak tu „vítěznou vlnu“ zastavit nebo rovnou zvrátit. Praktická politika nebyla jeho nejsilnější stránka, a přitom právě ta praktická politika by něčeho takového (třeba v omezené míře) mohla dosáhnout. A jistě – dnešní deziluze koření taky – ale ne jenom – v omylech té předcházející éry, na nichž měl prezident svůj podíl. Dnešek nepopírá jenom havlovské ideály, ale i iluze těch jeho časů. Spíš než dumat o tom, co by Václa Havel řekl či udělal, kdyby mohl, je asi přínosnější zajímat se o to, co za svého života skutečně vyslovil a učinil. Je to jistě v něčem rozporný odkaz, po každém člověku takový zůstane. V ledasčem se prostě mýlil. Ledacos přeháněl, v letech prezidentství měl jakési „svoje číslo“ a při jeho předvádění se někdy dostával na hranu instantně oduševnělého kýče.

Ale i v těch slabších chvílích se Havel snažil vyjadřovat to, co je dnes až nebezpečně vzácné –implicitní důvěru k druhým. Nestylizoval se na veřejnosti do mučedníka vydaného všanc nepřejícím silám, nefňukal a nepovyšoval se. U člověka, který část života prožil do jisté míry v izolaci, vyčleněný mocí ze zbytku společnosti, která se s ním a jeho souputníky nijak zvlášť nesolidarizovala, to není vůbec samozřejmé. Dokázal sám sebe také vidět s odstupem, dělat si ze sebe legraci i vnímat, že ten velký svět, k němuž patřil, může někomu připadat směšný. Jistě byl ješitný člověk, zrovna pro tohle bychom však měli mít pochopení. Neztratil přitom schopnost sebereflexe. Možná někdy svojí popularitě a souvisejícímu pocitu vlastní důležitosti podléhal.

Ale po všech těch letech v nejvyšších patrech moci a vlivu, po všech těch nadšených skandováních a aplausech, vyznamenáních, čestných doktorátech a fotkách na titulních stranách dokázal napsat Odcházení, v němž se hořce vysmál taky sám sobě. Dost pochybuji, že by to některá z dnešních českých veličin dokázala. A jestli někdo hledá pro dnešek nějakou havlovskou inspiraci, může ji najít právě v tomhle – nepodléhat duchu doby, který člověka tlačí ke vztahovačnému narcismu, slídícímu po důvodech ke sdílenému pohoršení, denní dávce afektů, nikoliv emocí. Přiznat chybu je pro něj fatální selhání a neoplacená urážka rovná se promarněná příležitost. Běh světa se tím jistě nezmění, přinejmenším tak ale jeden nic nezkazí. 

Věřím ovšem, že jeden rys dneška by první prezident dokázal reflektovat pronikavě a zábavně – všeobecnou degradaci jazyka. Sám přepečlivě formuloval. A především měl Havel skvělý cit pro odhalování frází, uměl vyhmátnout specifickou pitomost mluvy a vyjadřování toho kterého prostředí, inteligentně a přesně ho karikovat. Figury jeho her mrzačí jazyk a jsou mrzačeny jazykem či pajazykem, který vstřebaly a šíří ho dál. Pro autora jeho založení by byla vynikající inspirací současná inflace slov, neutuchající proud prefabrikovaných vět, jež obíhají virtuálním světem.

A věřím, že by to Havel dokázal zpracovat. Dunivě nablblý patos ochránců vlasti, kostrbaté výlevy akademických revolucionářů rozkročené mezi veledůležitou úředničinou a vogonskou poezií, surreálný blábol konspiračních teoretiků, nesnesitelně zářící jazyk ezoteriků nejrůznějšího založení, sebevědomá dutost facebookových osobností a brouků Pytlíků schopných zamotat cokoliv do čehokoliv. Všechna ta beztvará slovní hmota splácaná v naději na pochvalu za zařazení těch správných klíčových výrazů… Z toho všeho by Václav Havel dokázal vytvořit něco pozoruhodného, taky díky svému citu pro míru karikatury a schopnost najít v jazykovém projevu druhých ty skutečně podstatné znaky a vzorce. Václav Havel by asi neformuloval nějaký zázračný recept, jímž by zrušil blbou náladu a dal české společnosti směr. Možná by s ním ale dnes byla docela legrace.