Výpad polské premiérky na adresu francouzského prezidenta Macrona se nevídá v diplomacii často. Ale už to, že byl hodnocen jako nediplomatický, upozorňuje na jednu důležitou věc. V EU nakonec neexistuje mnoho skutečné politiky hodné toho jména. Skutečná politika je stále domácí politika. Macron od počátku kampaně kritizoval přítomnost dělníků z nových členských zemí EU ve Francii a k tomu směřuje jeho úsilí o novelizaci tzv. direktivy o vyslaných zaměstnancích. Jedná se o problém převážně symbolický. Těch dělníků není ve Francii zdaleka tolik jako v Británii. Ale vybrat si je za terč je společensky přijatelnější než přistěhovalce z jiných kontinentů.

Tím, že to prezentuje v kontextu „aby Evropa fungovala“, ukazuje schopnost definovat, že „fungující Evropa“ znamená „Evropa fungující pro Francii“, což jistě taky voličům konvenuje. Pochopitelně nezůstává u vyslaných zaměstnanců, mluví i o „daňovém dumpingu“ a podobných trvalkách. Jak napsala kolegyně Lenka Zlámalová: „Už v kampani slíbil, jak zatočí s ‚dumpingovými zeměmi střední Evropy‘. Proto se rozhodl je jako blok rozdělit a rozkastovat. Čechy a Slováky zjevně považuje za zlomitelné. Proto se s nimi schází, baví a fotí. Zatímco tvrdohlavé Poláky a Maďary si rezervoval pro roli vnějších nepřátel.“ Co mu Bohuslav Sobotka slíbil, by bylo zajímavé vědět. Na obecný důraz na „konec levné práce“ mu Macron obecně kývne, a nic se tím nevyřeší.

Polská premiérka Beata Szydlová na Macronova slova o tom, že Polsko se izoluje a chová se v rozporu s evropskými hodnotami, reagovala ostrým prohlášením. Nejenom připomněla, že v Unii rozhodují všechny členské země kolektivně, ale taky dodala několik jedovatých vět o tom, že když se bude starat o vlastní problémy, „možná bude schopen dosáhnout stejných hospodářských výsledků a stejné úrovně bezpečnosti, jaká je garantována v Polsku“. A jeho „arogantní“ poznámky připsala nedostatku politických zkušeností a praxe, což bere na vědomí „s pochopením“.

Byl to typ prohlášení, jaké premiér adresuje vůdci opozice, ne svému zahraničnímu protějšku. Domácí publikum ocení jedovatý tón i narážku na nevyřešený problém s muslimskými přistěhovalci, který polská vláda nehodlá doma dopustit. V Unii se takové vyjadřování nepěstuje. Tam platí železné pravidlo, že velké země se zásadně nekritizují a urážet je dovoleno pouze Velkou Británii.

Minulý týden například řecká vláda odmítla pozvání estonské vlády na konferenci o zločinech komunismu (konané jako součást programu estonského předsednictví EU) s tím, že „vysílá chybné a nebezpečné sdělení“. Viní ji z oživování studenoválečnického klimatu, odmítá srovnávání nacismu a komunismu a chválí komunismus za to, že v období pražského jara dal vzniknout eurokomunismu. Je to taky urážlivé a taky v rozporu s evropskými hodnotami. Ale Estonsko je malá země a Řecko nikdo nebere vážně a na to, že bude hystericky urážet země, od nichž zároveň žebrá o peníze, už si všichni zvykli. Takže to nevzbudí takový ohlas, jako když jde o Polsko a Francii.

Výpad polské premiérky je oprávněný v té míře, v jaké upozorňuje na to, že v Evropě o tom, co je „evropské“ a v „evropském zájmu“, rozhodují jen někteří a je to nenormální a neudržitelný stav. Z vnitropolitického hlediska si to Szydlová může dovolit. Ani jeden z obou lídrů není nijak populární, ale ona má stále větší podporu (47 %) než Macron (40 %). A její domácí publikum spíš ocení gesto hrdosti a protiútok, než že se bude strachovat, zda si Polsko v EU neuškodí. Je to střetnutí dvou hrdých zemí, které si myslí, že mají hrát větší roli. Zároveň byla snaha obou zemí v minulosti převážně frustrována.

Poslední tři desetiletí je vlastně sledem francouzských proher a úpadku vlivu. Francie nedokázala zabránit sjednocení Německa, nedokázala zabránit rozšíření EU na východ, pozdě zjistila, že s prosazením eura se šeredně spletla. Klesla její váha jak vůči věčnému rivalovi Německu, tak i v bruselských institucích, kde může být postavení francouzštiny jen zdrojem stesků.

Stejně tak ale nedosáhlo ničeho zvláštního ani Polsko – jeho snahy vymoci si při schvalování nových smluv větší hlasovací váhu k ničemu nevedly, jeho snahy o vzbuzování historického pocitu viny vůči Polsku se nesetkaly s pochopením. Úspěch ovšem neměla ani naruby obrácená strategie ministra zahraničí Sikorského, který chtěl připoutat Polsko k Německu.

Takže prohlášení Szydlové můžeme hodnotit podle libosti. A co vlastně Sobotka Macronovi slíbil?