Součástí rafinované francouzské kultury je i potřeba tamních prezidentů zanechat vlastní stopu na povrchu hlavního města. Pomník zakladatele této tradice výstavby architektonických monumentů, Centre Georges Pompidou, letos v únoru slaví své čtyřicáté narozeniny a čeká jej rozsáhlá rekonstrukce. Georges Pompidou se svou ženou byli známí svým zaujetím pro současné umění a jeho propagaci. V roce 1970 iniciovali vyhlášení architektonické soutěže na řešení reprezentační budovy národního muzea současného umění na pláni Beaubourg. Okolní čtvrť bývala jedním z nejbídnějších míst, na které se však při ozdravných procesech barona Haussmanna jaksi nedostalo a zbourána byla až ve 30. letech 20. století. Nevznikla zde ale žádná nová výstavba, a tak pláň Beaubourg sloužila jako parkoviště pro blízké Les Halles.

Porota architektonické soutěže ve složení Oscar Niemayer, Jean Prouvé a Philip Johnson, vybrala ze sedmi stovek návrhů ten nejodvážnější od dočasné, tehdy zcela neznámé, dvojice architektů Renza Piana a Richarda Rogerse, v jejichž týmu byl rovněž Gianfranco Franchini a Jan Kaplický. Ti pod vlivem utopické rétoriky Archigramu vytvořili projekt s astronomickým rozpočtem a pouze rámcovým vztahem k městskému kontextu. Není divu, že okamžitě získali početné řady nepřátel, kteří budovu pranýřují dodnes. Stále významnější je však skupina těch, kteří Beaubourg, jak se budově rovněž říká, zbožňují. Stal se další ikonou města, mezníkem v dějinách architektury. Kromě konstrukční exhibice kladli architekti velký důraz na veřejný prostor, jako protipól k masivnímu celku.

Dlážděné prostranství se po vzoru legendárního Piazza del Campo v Sieně mírně svažuje směrem k budově a stejně jako svůj předobraz láká ke shromažďování pouličních umělců i odpočinku kolemjdoucích. Ostatně když Rogers v roce 2007 získal Pritzkerovu cenu neboli Oskara v oboru architektura, označila ho porota za mistra urbanistického života. Rogers podle svých slov vidí města budoucnosti, „… jež nebudou rozdělena jako dnes na izolovaná monofunkční ghetta, ale spíše se budou podobat mnohovrstevnatým městům minulosti. Bydlení, práce, nakupování, učení a odpočinek se budou prolínat v souvislém, rozmanitém a měnícím se uspořádání.“

Autoři stavbu nazývali kulturním hypermarketem, Paříž ji vzápětí překřtila na ropnou rafinerii. Přes všechno pobouření získala ohromnou návštěvnost. První průzkumy ukázaly, že 70 % návštěvníků přichází výhradně pro samotnou budovu a jedinečný výhled na město, který se nabízí ze zasklených eskalátorů. Beaubourg tak navštěvoval i čtyřnásobek očekávaných pěti tisíc návštěvníků denně! Není divu, že už po dvaceti letech byl tak opotřebovaný, že si vysloužil nákladnou a 27 měsíců trvající rekonstrukci, která kromě technické obnovy, přinesla i nové uspořádání celého střediska. Piano s Rogersem touto stavbou odstartovali hvězdnou kariéru, během níž se mnohému naučili. Když byli po dvaceti letech povoláni k rekonstrukci, podařilo se jim proto úspěšně odstranit řadu nedostatků. Stejně poučené už bylo i vedení centra, které obětovalo sen Georgese Pompidoua o muzeu volně přístupném každému a zavedlo vstupné i kontrolu zavazadel odrazující „pouhé čumily“ a výtržníky.

Pompidou chtěl dostat pod jednu střechu muzeum umění, veřejnou knihovnu, centrum designu a institut současné hudby. Díky odvážné konstrukci, kdy byly „vnitřnosti“ stavby vyvrženy na vnější fasádu, zbývá uvnitř čistý prostor se světlou výškou 7 metrů, bez jediné podpory či schodiště, který lze využívat s nekonečnou variabilitou a rozmanitostí. Nevýhodou je, že obnažená konstrukce včetně instalací trpí vlivem povětrnostních podmínek a na příští dva roky je proto opět naplánována rekonstrukce za zhruba 100 milionů eur.

Georges Pompidou se otevření Centra nedožil. Zemřel v úřadu roku 1974. Inaugurace stavby proběhla o tři roky později za přítomnosti jeho nástupce Valéryho Giscarda d´Estaigna. Nejmonumentálnější byla stavební éra prezidenta Françoise Mitterranda. Široká škála staveb vybudovaných v rámci jeho „Grands Projects“ zahrnuje například pyramidu v Louvru architekta Peiho a jeho zásadním pomníkem je knihovna od Dominiqua Peraulta. Mitterand kdysi řekl, že kulturní politika je základem veškeré politiky a každý prezident by se měl proto ve svém sedmiletém období pokusit o nějaký významný kulturní počin. Současná kandidátka na prezidentku Marine Le Penová již avizovala, že v případě vítězství hodlá rozpočet na kulturu seškrtat. Pařížská starostka Anne Hidalgová naproti tomu kromě rekonstrukce Centre Georges Pompidou plánuje také rekonstrukci Eiffelovy věže, která by měla stát asi 300 milionů eur.