Cizinci a především Asiaté okupují Německo, zdá se při pohledu zvenku. Zvlášť když se pohled opírá o televizní reportáže. Při běžné návštěvě bavorského venkova tomu nic nenasvědčuje. V městečku Schwarzenfeld pár kilometrů za českými hranicemi cizinci nejsou. Do okolních pískoven se chodí koupat jen místní Bavoři, nikoho jiného člověk nepotká ani ve dvou nákupních zónách, ani v centru, kde kromě pekáren funguje už jen poslední klasická hospoda, která nabízí štamgastům z nižší sociální vrstvy laciné pivo Tucher.

Prokázat jde jen blízkost východní Evropy. Schwarzenfeldská mlékárna využívá jako surovinu mléko dovezené od českých krav, trávu podél silnic sečou dva starší Češi a jeden Litevec, kteří se mezi sebou baví rusky.

Jinak tomu není ani v blízkém městě Schwandorf s padesáti tisíci obyvateli, které se pyšní turistickým superlativem „perla Bavorska“. Kromě několika řeckých hospod na sebe nejvíc upozorňují opět Češi, kteří procházejí prodejní haly za městem, podezřelá je němčina některých pracovníků v nádražním bufetu. V Česku potká člověk cizinců mnohem víc.

Jak se tedy mohlo stát, že právě Bavorsko, země s nejnižší kriminalitou ve spolkové republice, zažilo ve druhé polovině července hned tři teroristické útoky spáchané přistěhovalci? Nejdříve případ Afghánce, který zaútočil sekyrou na turisty v regionálním vlaku do Würzburgu, potom šíleného střelce íránského původu v mnichovském obchodním centru Olympia a nakonec sebevražedného atentátníka ze Sýrie na koncertu v Ansbachu. Nutno dodat, že žádné z těchto míst není ani 200 kilometrů za Rozvadovem.

Příběh o červencovém teroru v Bavorsku získává smysl po nástupu do místního vlaku, který míří ze Schwarzenfeldu do Regensburgu. Mezi cestujícími je pár cizinců tmavší pleti. Každý cestuje zvlášť, s nikým se nebaví a na rozdíl od Němců obvykle využívá k pohodlnější cestě víc sedadel. V Regensburgu se návštěvník cizincům snědé pleti nevyhne. Mládenci na sebe pokřikují v autobusech městské dopravy a korzují v obchodním centru DEZ. Asiati obvykle žijí na ubytovnách, a když vyjdou ven, nejlépe se cítí ve velkých městech na veřejnosti, kde se ztratí v davu.

Riad a Mohammed, vojáci Islámského státu

Dodnes se probírají detaily atentátů a každý z nich má ve znervóznělém Bavorsku charakter senzační zprávy.

Würzburský terorista, sedmnáctiletý Riaz Chán Ahmadzai, dorazil do Evropy s uprchlickou vlnou na podzim 2015 a v prosinci zaregistroval u německých úřadů svou žádost o azyl. Nahlásil se jako uprchlík z Afghánistánu, i když je pravděpodobnější verze, že šlo o Pákistánce z afghánského pomezí. Všechno šlo rychle a už v březnu získal povolení k trvalému pobytu. Svůj čas trávil na katolické ubytovně ve městě Ochsenfurt. Spolubydlící s ním neměli problémy, upozornili však na jeho prudkou povahu, protože jednou při bezvýznamném sporu sáhl po noži. Začal pracovat jako praktikant v místní pekárně a podle sociálního úřadu mohl na podzim do učení. Zdánlivě vzorný azylant Ahmadzai přesto koncem dubna napsal na svůj facebookový profil komentář, podle kterého „je lepší otevřená nenávist než pokrytecké přátelství“. Začátkem července se přestěhoval do pěstounské rodiny v sousední vesnici Gaukönigshofen, kam chodil hrát s místními kluky fotbal.

Vyšetřovatelé mají indicie, že se Ahmadzai potichu radikalizoval, přičemž hlavní roli sehrála propagační videa Islámského státu. K činu ho údajně vybudil teroristický útok v Nice a zřejmě i dopis, který dostal v sobotu 16. července, kde se dozvěděl, že v Afghánistánu zahynul jeho přítel. Zřejmě z toho důvodu namluvil video, podle nějž útok naplánoval jako pomstu nevěřícím. „Bůh chtěl, abych žil ve vaší zemi a ve vašem domě, abych ve vašem domě připravil tento plán. A Bůh chtěl, abych vás ve vašem vlastním domě zavraždil,“ řekl mimo jiné.

V pondělí před devátou večer nastoupil v Ochsenfurtu do vlaku směrem na Würzburg. Na toaletě vytáhl z ruksaku sekyru, vyšel ven a s pokřikem „Alláhu akbar“ napadl rodinu turistů z Hongkongu a čtyři z nich těžce zranil. Když cestující zastavili vlak záchrannou brzdou, utekl Ahmadzai na würzburské předměstí, kde přepadl dvě ženy na procházce a jednu z nich sekyrou udeřil dvakrát do obličeje. Policisté ho zastřelili na břehu řeky Mohan, když je chtěl napadnout.

Němci nechápou, jak se mohl slušný pekařský učeň proměnit v běsnícího islamistu a nedat na sobě do poslední chvíle nic znát. Naopak u sebevražedného atentátníka Muhammeda Dalíla se dá najít celá řada motivů. Sedmadvacetiletý Syřan se v neděli, šest dnů po útoku ve Würzburgu, vypravil na festival v historickém centru Ansbachu. S bombou – podomácku vyrobenou – chtěl proniknout na místo hudební produkce, nakonec to ale vzdal, protože neměl vstupenku, a navíc ochranka kontrolovala zavazadla. Odpálil se tedy na zahrádce blízké vinárny. Bomba s malou brizancí – neboli trhavostí – zabila jen jeho samého, dalších patnáct návštěvníků vinárny bylo zraněno především od střepů skleniček.

Dalíl není nepopsaným listem. Do Evropy přišel už v červenci 2013, když požádal o azyl v Bulharsku. Uváděl tehdy, že utíká před násilným syrským režimem Bašára Asada. Jeho rodina zahynula při bombardování Aleppa a sám prý byl podroben mučení v Asadově vězení. Jeho tvrzení byla minimálně blízko pravdy. V noze měl střepiny od granátu a o mučení ve vládních vězeních uváděl tak drastické detaily, že si je podle psychologů nemohl vymyslet. Stěžoval si na chování Bulharů, kteří ho prý dva měsíce drželi za mřížemi a po povolení přechodného pobytu vyhodili na ulici. Pak se stala podivná věc, když mu jakýsi bohatý Syřan koupil letenku do Vídně. Z toho detailu vyšetřovatelé vytvořili hypotézu, že se už tehdy dostal do kontaktu s Islámským státem, který ho chtěl později využít.

V srpnu 2014 požádal Dalíl o azyl v Německu, kde ovšem zjistili, že už byl registrován v Bulharsku, a chtěli ho tam vrátit. Pobyt se mu podařilo prodloužit díky výhrůžkám sebevraždou a intervenci spolkového poslance za Levici (Die Linke) Haralda Weinberga, který prosadil, že zůstane v Německu, dokud neskončí psychiatrická léčba. Léčil se v Ansbachu a jedenáct dní před atentátem dostal definitivní rozhodnutí, že se musí do 30 dnů vystěhovat.

Glock 17

U Dalíla se dají najít hned tři možné podněty k zabíjení. Po válečných traumatech přišel o psychickou rovnováhu, byl vypovězen z Německa a mohl být od začátku řízen Islámským státem. Těsně před útokem chatoval s neznámou osobou z Blízkého východu, která mu radila, jak proniknout s bombou na festival. Stejně jako Ahmadzai natočil před útokem video, kde vysvětlil, že „mučednická operace“ je pomstou za vraždění muslimů, a zároveň se přihlásil k IS.

Protože také Ahmadzai podle policie telefonoval před útokem s „někým z Blízkého východu“, lze říci: Islámský stát zaútočil na další evropskou zemi. Naplnily se obavy ze spojení uprchlíků s terorem, kterého se Němci podle průzkumů báli nejvíc v Evropě. Oba útočníci do značné míry selhali a počet jejich obětí se nedá srovnat s nedávným útokem v Nice. Ovšem také v jiných zemích jsou první útoky jen předzvěstí něčeho horšího.

Přesto se ukázalo, že tak jednoduše se zlo, které zasáhlo Bavorsko koncem července, vysvětlit nedá. Dva dny před atentátem v Ansbachu došlo k nejkrvavějšímu incidentu. Syn íránských přistěhovalců, osmnáctiletý David S., zaútočil o šesté večer v restauraci McDonald‘s u mnichovského obchodního centra Olympia. Opakovací pistolí zastřelil pět hostů, pak vyběhl na ulici, kde se jeho obětí stali dva další lidé. Poslední dvě oběti si vybral přímo v obchodním centru. Dvě hodiny se ještě skrýval v podzemních garážích. Pak narazil na hlídku a sám se zastřelil. V té chvíli ještě policisté netušili, že David S. není islamista, a že se dokonce postavil na druhou stranu pomyslné barikády.

Mladík z mnichovské čtvrti Maxvorstadt trpěl depresemi a sociální fóbií. Studoval průmyslovku, kde ho šikanovali turečtí a arabští spolužáci. Distancoval se od svého asijského původu a změnil si původní křestní jméno Ali. Na počítači nejraději hrál Counter Strike, oblíbenou hru většiny šílených střelců. Inspirací k útoku byl příklad norského pravicového radikála a masového vraha Anderse Breivika. David S. si obstaral stejnou pistoli jako Breivik, rakouský Glock 17, který byl k mání na slovenském černém trhu prostřednictvím skryté vrstvy internetu, tzv. darknetu. Oběťmi jeho střelby byli výlučně cizinci nebo potomci přistěhovalců, především z Turecka a Kosova, dále Maďar a Řek.

Import zločinných ideologií

Vysvětlit Islámským státem všechno, co se v Bavorsku přihodilo, opravdu nejde, proto se objevily i jiné úvahy. Úspěch měla teorie o tom, že všichni atentátníci byli prostě „magoři“, kteří ani pořádně nevěděli, co dělají. Útoky se během jednoho týdne v jediné spolkové zemi sešly náhodou, upozornily na rizika, která se v německé společnosti skrývají, protože integrace cizinců se úplně nedaří a všechno se ještě vyhrotilo po uprchlické vlně loni na podzim. Přesto není nezbytné, aby se v dohledné době opakovaly. Tento názor získal převahu, jak ukazují smířlivé výsledky průzkumu Forsa. Vstřícnost kancléřky Angely Merkelové k uprchlíkům za teroristické útoky ve Würzburgu a Ansbachu podle dvou třetin Němců nemůže, stejně to vidí i příznivci bavorské strany CSU.

Tato cesta však v německé veřejné debatě otevřela hodně zneklidňující otázky. Je blázen každý, kdo vraždí ve jménu Islámského státu nebo něčeho jiného? Bláznů je přece ve společnosti víc, a jsou tedy všichni náchylní vraždit? Pak opravdu nejde dopředu říci, ve kterém regionálním vlaku, v jakém obchodním centru nebo hudebním festivalu znovu zaútočí.

Psychologové ovšem tak jednoduchý výklad nepřipustili. Předpokládá totiž, že blázen necítí odpovědnost ani vinu za případný zločin. „Takové případy jsou ale vzácné,“ upozornil würzburský psycholog Marcel Romanos v deníku Süddeutsche Zeitung. Člověk může trpět násilnickými fantaziemi, ani zdaleka to však neznamená, že je začne uskutečňovat. Musí cítit příslušnost ke konkrétní skupině lidí, která sdílí nějakou zločinnou ideologii. Příslušníci SS věděli, že páchají zlo, když vraždí tisíce Židů, museli to však udělat, aby podle tradovaných slov Heinricha Himmlera vypadali před ostatními jako „řádní vojáci“.

Ztroskotanci Ahmadzai a Dalíl chtěli získat dobrou pověst jako „řádní vojáci“ Alláha, outsider David S. našel smysl života v bludu pravicových extremistů, podle nějž brání před přistěhovalci árijskou kulturu. Do Německa se z východu vrátil ohlas nacismu, se kterým se už jednou musela zdejší společnost vypořádat. Jak na to půjde tentokrát, se teprve ukáže.

V temných ulicích Regensburgu

Slavné středověké centrum Regensburgu se za pár let nebývale změnilo. Řada hospod, dokonce i na hlavních turistických trasách, se zavřela. Když se osamocený turista, zvlášť pokud jde o ženu či unaveného staršího muže, usadí na ulici v restaurační zahrádce, musí počítat s tím, že ho záhy osloví několik podivných existencí s žádostí o podporu. V Česku se to ve větších městech stává běžně, v Bavorsku to však bylo donedávna něco nepředstavitelného.

Hospody mizí i v malých městech, v již zmíněných Schwarzenfeldu a Schwandorfu jsou na hlavních náměstích pod polovinou vývěsních štítů zabedněná okna, případně nápis „zu vermieten“ neboli „k pronájmu“. Jako by to nebylo v nejbohatší spolkové zemi ekonomicky nejsilnějšího státu Evropy. Bavoři mají peníze, jak dokládají rozlehlé čtvrti rodinných vil v kvalitě, kterou si v Česku mohou dovolit jen ti opravdu bohatí, začali se ale uzavírat do sebe.

V Regensburgu má mizení hospod ještě jeden rozměr, který pozná každý, kdo se vydá po osmé večer do křivolakých gotických uliček. I když je červenec, hlavní turistická sezona, zhasli také v kavárnách, které přes den normálně fungují. A pokud se náhodou najde otevřený podnik, chystá se zavřít v devět, anebo je beznadějně přeplněný. Prakticky za každým rohem potká návštěvník několik tmavých postav, obvykle výrostků, kteří se jen tak procházejí a rozhlížejí kolem. V centru jednoho z nejbohatších měst Bavorska je zhruba stejně bezpečno jako v ostravské čtvrti Přívoz či v děčínských Podmoklech.

Obavy místních, kteří hledí z posledních otevřených hospod na to, co se děje na temných ulicích, souvisejí s teroristickými útoky. Všechny provedli lidé asijského původu a těžko zahnat myšlenku, že některý ze snědých mladíků na ulici náhle vytáhne sekyru a vtrhne s ní do hospody za pokřiku „Alláhu akbar“, případně vytáhne pojistku z bomby, kterou má na zádech.

Nabízí se uklidňující myšlenka, že mezi podezřelými existencemi v temných ulicích či vlacích nemusí být tolik uprchlíků nebo radikálních muslimů. Na otázku, jestli ti lidé, kteří korzují po ulicích Regensburgu, jsou skutečně uprchlíci z islámských zemí, anebo třeba Rumuni, nedokážou Bavoři obvykle odpovědět. Přitom je větší pravděpodobnost, že se opravdu jedná o přistěhovalce z Balkánu.

Pokud jde o migraci z východní Evropy, prožívá Německo zhruba stejnou situaci jako Velká Británie. Mezi devíti miliony obyvatel s cizím státním občanstvím dosud převažuje 1,5 milionu Turků, ovšem k milionu se blíží Poláci a půlmilionovou italskou menšinu brzy předstihnou Rumuni, protože jich ročně přibývá o třetinu. Stejným tempem se zvětšuje bulharská enkláva, o něco pomalejší jsou Maďaři a kosovští Albánci. Regensburg je toho důkazem. V městě velikosti Plzně žije přes dvacet tisíc cizinců. Přes dva tisíce je Rumunů, kteří počtem předstihli dlouho zabydlené Turky, následují občané Bulharska a Kosova. Do první pětky se nedostali Syřané ani Afghánci, i když to z novinových zpráv vypadá, že zaplavili celé Německo. Ostatně ani Češi, i když mají Regensburg opravdu za humny.

Návštěvník z Česka záhy pozná, že dříve pohodoví a ležérní Bavoři už jsou vůči cizincům nedůtkliví. Mnohé z nich postaví do střehu, když zaslechnou cizí jazyk – bez ohledu na to, jestli člověk vypadá, či nevypadá jako uprchlík. Země je ohrožena. Starousedlíci oceňují vtip, podle nějž by se vyplatilo nosit tričko s nápisem: „Jsem Čech! Žádnou paniku, prosím.“