Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena.

Ozývají se v tom staré nedobré myšlenkové tradice ze zdrojů, k nimž se jinak moderní Evropané moc nehlásí, třeba dichotomie mezi americkou odlidštěnou „Zivilization“ versus ukotvenou evropskou „Kultur“. Zároveň ale najdeme bezpočet projevů a traktátů pravověrných eurofederalistů, kteří na cestě za svým cílem, Spojenými státy evropskými, logicky hledají poučení v budování Spojených států amerických. Ty analogie mají dvě základní slabiny. Jednak pomíjejí, že Spojené státy už v době svého vzniku byly homogennější společností, než kdy byla a je Evropa. V textech amerických otců zakladatelů najdete třeba velmi málo o místní samosprávě a soudnictví, protože je neřešili – měli anglický common law. A dnešní Evropská unie zase směřuje k mnohem větší nadvládě velkých států než USA. Obdoba amerického Senátu, v němž má ten nejmenší stát stejně jako ten největší po dvou senátorech, v unijních plánech vždy nápadně chybí. Místo ní vidíme posilování moci velkých zemí.

Jak řízeně změnit společnost

S nesmírně zajímavým dokladem amerického vlivu jsme se mohli seznámit v rozhovoru s Dieterem Müllerem-Elmauem (Týdeník Echo č. 12/2016). Elmau představuje poválečné Německo, utvářené s nemalým americkým vlivem, určitě nejliberálnější velkou zemi v Evropě. Sám v USA studoval a přenesl tam své podnikání poté, co mu bylo Německo úzké. Elmau líčí vizi Německa jako přistěhovalecké země, a to navíc jako myšlenky Angely Merkelové, s níž o tom prý vedl rozhovory. Tomu můžeme věřit, a nemusíme a z diplomatického hlediska bude korektní jí takové myšlenky natvrdo nepřisuzovat. Je to nicméně jeden možný výklad toho, co Merkelová v posledním roce dělá.

Německo se podle Elmaua musí stát přistěhovaleckou zemí, aby zůstalo globálně konkurenceschopné. Přistěhovalce nemá přijímat s ideologií multikulturalismu, kdy „ten, kdo se narodí jako Turek, musel být i v Německu až do konce života Turek“. Ale má – vedle humanitární povinnosti přijímání uprchlíků – mít přistěhovalecký zákon kanadského typu, tedy vybírat si. A společnost se musí změnit: „Proč je Amerika o tolik dál než my? Protože je naprosto kosmopolitní. Heterogenní společnosti jsou silnější než homogenní.“ I Británie je navzdory kosmopolitnímu Londýnu velmi třídně rozdělená: „Ve srovnání s Amerikou není otevřená. Celá Evropa je ve srovnání s Amerikou tribalistická, mnoho lidí se pořád definuje kmenově. A to je potřeba překonat. EU je proces, který má právě tohle nacionalistické kmenové uvažování překonat.“ A, dodává indiskrétně Elmau, Merkelová měla tuto představu již dřív, ale teprve uprchlická krize jí dala možnost ji prosazovat.

Že by kancléřka chtěla využít migrační krize k řízené změně charakteru společnosti, neřkuli složení obyvatelstva, to je tak závratná myšlenka, že ji Elmauovi raději nebudeme věřit. Odhlédneme-li od doby před rokem 1945, jeden takový pokus záměrně změnit složení společnosti tu byl. Jak připustil v roce 2009 poradce vlády Tonyho Blaira Andrew Neather, záměrem labouristů při uvolnění imigrační politiky v roce 2000 bylo mimo jiné „učinit Británii vskutku multikulturní“ a „vymáchat pravici čumák v diverzitě, a učinit tak její argumenty zastaralé“. Ta politika se, jak známo, labouristům nevyplatila, v roce 2013 se za ni omluvili a její odmítnutí dnes představuje britský společenský konsensus.

Stát se Američanem je lehké, ale...

Lze však, co se týče obyvatelstva, učinit z Evropy Ameriku? A co by to vlastně znamenalo? Amerika, představujeme si, je země asimilující přistěhovalce, tavicí tyglík národů. Ta klišé by bylo třeba doplnit.

Zaprvé, Amerika asimiluje – do té míry, do jaké skutečně asimiluje – do značné míry právě díky charakteristikám, jež Evropanům na Americe vadí, přijdou jim cizí a nepřijatelné. Nízká úroveň sociální ochrany, akceptace neúspěchu, vysoká mobilita a s ní související relativní mělkost lokálních kořenů – to všechno přispívá k tomu, že stát se Američanem je snazší. Právě ta americká homogenizace kultury, zaměnitelnost jednoho místa za druhé, jíž se evropští intelektuálové ve svých cestopisech zas a znovu všímají a štítí, asimilaci nahrává. A asimilace není tak docela volitelná a bezbolestná. „Amerika je sice teoreticky otevřená, ale v praxi na imigranty vyvíjí prokrustovské tlaky ke konformitě a jsou to tyto tlaky a ne ta otevřenost, které sjednotily různorodé americké občany do jednoho národa,“ popsal to v roce 2009 Christopher Caldwell v knize Úvahy o revoluci v Evropě. „Cizince mate to, že tyto tlaky na amerikanizaci nejsou nikdy explicitně vyjádřené. Jsou zabudovány v sociálních a (zejména) ekonomických systémech, jimiž se musejí imigranti pohybovat, aby přežili. (…) Je pravda, že imigrant si může zachovat kulturu svých předků. Ale pokud je to kultura, která mu brání mluvit dobře anglicky nebo chodit včas do práce, bude hladovět. Pak se vrátí domů. Nikdo ho nebude postrádat.“

Zadruhé, asimilace trvá mnohem déle a je méně přímočará, než si představujeme. Některé velké národnostní skupiny, jež do Ameriky ve vlnách přicházely, si v nové zemi zachovávaly skupinový, uzavřený charakter. Byť už to nebyli titíž lidé, kteří přijeli, a třebaže už jazyk své původní vlasti neuměli a její současné kultuře nerozuměli, zachovávali si z vlastní vůle i díky předsudkům okolí skupinovou identitu. Na Iry, kteří začali do USA přicházet ve větším množství od 20. let 19. století, se starousedlíci dívali jako na necivilizované, nebezpečné opilce. Hrály v tom roli předsudky protestantů vůči katolíkům, jakož i to, že skutečně byli divočejší než třeba společnost tehdejšího vysoce sofistikovaného Bostonu, kde se usazovali. Irové se postupně Bostonu zmocnili, učinili ho svým a původní obyvatele do značné míry vyštvali a jejich kulturu zničili – v roce 1850 žili v Bostonu potomci jen poloviny těch, kteří město obývali v roce 1820. Skupinová identita Irů (jakož i diskriminace a předsudky vůči nim) přežívaly ještě století. Bostonský starosta James Michael Curley (vládl několikrát od roku 1913 až do 50. let) upevňoval svou moc vyštváváním neirských, často bohatých obyvatel tak systematicky, že to dalo vzniknout odbornému termínu Curleyho efekt („zvětšování relativní velikosti vlastní politické základny prostřednictvím pokřivení působící, bohatství snižující politiky“, jak to formulují dva harvardští ekonomové; neboli Boston chudl, ale Curley sílil).

Přirozenost vidlím odolá

Pojem „tavicí tyglík národů“ pochází z divadelní hry Israela Zangvilla z roku 1908. Jenže Zangvill sám byl čím dál tím náruživější sionista a již osm let po premiéře se od teze své hry distancoval: „Bylo marnivé hlásat, že by neměl existovat Žid ani Řek. Přirozenost se vrátí, i když ji vyženete vidlemi, a o to spíš, když ji vyženete dogmatem.“ V té době už byla v plném proudu velká imigrační vlna – mezi lety 1890 a 1910 se přistěhovalo přes dvanáct milionů Irů, Italů, Rusů a dalších. Bohatí filantropové, aktivisté a církve zakládali hnutí a spolky, které imigrantům pomáhaly a „amerikanizovaly“ je – pracovali na jejich asimilaci s otevřeností, jaká by byla nepřijatelná jak v dnešní multikulturní Evropě, tak v USA. Zároveň se periodicky vzmáhala hnutí za omezení imigrace, jež prosadila svou ve 20. letech. Tehdy byla uzákoněna imigrační politika, jež jednak přistěhovalectví celkově omezila, jednak zavedla národní kvóty, které měly v podstatě fixovat anglosaský charakter Ameriky. Následovalo období konsolidace a asimilace – podíl obyvatel narozených v cizině poklesl z 15 procent v roce 1910 na necelých 5 procent v roce 1970. Dnes už je v EU takových lidí o procento víc.

Jak dlouho trvá asimilace? V roce 1961 vydali Nathan Glazer a Daniel Patrick Moynihan knihu Víc než tavicí tyglík – černoši, Portorikánci, Židi, Italové a Irové New Yorku. Je o tom, jak se etnické identity přeměňují v zájmové skupiny a stávají se politickým faktem. Najdeme v ní následující pasáž: „Na jedné z konferencí, kde se podnikatelé setkávají s černochy (…) prezident jedné firmy popisoval program, v jehož rámci firma obsazuje různá místa černochy. ‚Kolik černochů řídí vaše továrny?‘ chtěl vědět jeden černoch. Podnikatele to zaskočilo. ‚Ani jeden.‘ – ‚Proč?‘ – ‚No, naučit se řídit továrnu trvá dlouho, asi pětadvacet nebo třicet let. Je to velmi zodpovědná práce, většina našich černošských pracovníků je u nás jen krátkou dobu.‘ – ‚A vy si myslíte, že černoši budou na dobrá místa čekat takhle dlouho?‘“

„Na to existuje odpověď,“ komentují Glazer s Moynihanem: „Všichni ostatní tak dlouho čekali.“ A to byla studie vzniklá v letech klesající imigrace, v podmínkách ideálních pro asimilaci, kdy příslušníci přistěhovaleckých skupin nebyli ze souboje o nekvalifikovaná místa průběžně vytlačováni stále novými příchozími. Jak dlouho a jak úspěšně asi můžeme čekat, že bude probíhat integrace přistěhovalců do Evropy? Budou na ni mít trpělivost oni i Evropané?

I Amerikanizace se zadrhla

Mezitím se ovšem americká asimilace proměnila. Kongres v roce 1965 schválil tzv. Hartův-Cellerův zákon, který měl hlavně narovnat etnický klíč, jenž se v letech boje za občanská práva jevil jako nepřijatelný přežitek. Jenže si tehdy málokdo všiml, že obsahuje i nová ustanovení posilující sjednocování rodin – a právě ta způsobila novou imigrační vlnu. Od 70. let kvalita imigrace z Latinské Ameriky postupně klesala. Téměř 50 procent latinskoamerických imigrantů z posledních let nemělo ani ukončené středoškolské vzdělání. A tempo, jakým ekonomicky doháněli domorodé obyvatelstvo, se zpomalovalo. Imigranti, kteří přišli do USA v roce 1970, o dvacet let později vydělávali v průměru stejně jako rodilí Američané. Ti dnešní, kteří se usadili v 90. letech, nedohánějí průměr v podstatě vůbec. Stejně tak se zpomalilo osvojování angličtiny. Jednadvacet procent obyvatel, 63 milionů Američanů, dnes doma nemluví anglicky. Jednačtyřicet procent z nich při sčítání lidu přiznalo, že anglicky pořádně neumí. A z těch 63 milionů 44 procent nejsou imigranti, narodili se už v USA. Čtyřiačtyřicet procent dětí v kalifornských školách a 36 procent v texaských nemluví anglicky.

Jak se to stalo? Dnešní americká ekonomika na rozdíl od 19. a 20. století neskýtá tolik příležitostí pro lidi s nízkou kvalifikací. Když chybí první příčka žebříku, šplhá se špatně. Koncentrace přistěhovalců je v některých místech taková, že je nic moc nenutí anglicky se naučit. Španělsky se domluví při nekvalifikované práci, při nakupování, při koukání na televizi i na úřadech, které jim v posledních několika desetiletích vycházejí vstříc a fungují dvojjazyčně. A oficiální ideologie to namnoze podporuje. Ještě zpráva pro americký Kongres z roku 1997 o imigrační politice nepokrytě doporučuje „amerikanizaci nových imigrantů, tj. kultivaci sdílené oddanosti americkým hodnotám svobody, demokracie a rovných příležitostí“. Dnes už by se slovem amerikanizace určitě narazila. V akademických a aktivistických kruzích převládají jiné ideologie, jež zachovávání odlišných kultur povyšují na fetiš. Paradoxně jde o kultury často umělé. „Než jsem emigrovala do této země z rodného Peru, nikdy mě nenapadlo se etnicky definovat,“ napsala loni novinářka Milagros Meléndezová-Velaová ve španělských novinách vydávaných Washington Post. „Byla jsem z Limy, měla jsem světlou kůži, rasou jsem byla mestizo. Tečka. Tady jsem Hispánka, jedna z 53 milionů, kteří žijí v této zemi.“ Heslo na státním znaku Spojených států E pluribus unum, Z mnohých jeden, je převraceno na hlavu. Pokud dnes v USA funguje asimilace, pak navzdory oficiální politice.

Elmau nemluví o asimilaci. Představuje si, že by Evropa měla být otevřená a kosmopolitní. Ale takových je pár míst, s nimiž má zkušenosti – Silicon Valley nebo Londýn. Ty jsou jen výsečí celkového obrazu přistěhovalectví. Stejně tak do něj patří to, že od počátku století se okolo půl milionu domorodých Britů z Londýna odstěhovalo, i to, že průzkumy veřejného mínění v Americe už přes půl století ukazují jak vstřícnost k imigrantům, tak názor, že celkový objem imigrace by se neměl zvyšovat.

USA sice vtiskla svou pečeť anglosaská protestantská kultura, ale je to stát založený na ideji. Evropské národy se sice taky vyzbrojují idejemi, ale do značné míry „jsou to, co jsou“ – to společenství, které spolu na určitém místě v dobrém i ve zlém něco prožilo. Historické a etnické založení z evropských národů nikdo nevytrhne. Amerikanizace Evropy se zdá být jednou z mnoha nedomyšlených receptů, jimiž západní Evropa chaoticky reaguje na současnou bezprecedentní přistěhovaleckou vlnu. Sahají od rozdávání arabských překladů německé ústavy po zavádění samostatných oddělení pro muže a pro ženy ve vlaku. A ordinují se všechny zároveň. Je to určitě začátek velkého dobrodružství.